Hlavním účinkujícím byl vždy kazatel obdařený nepřekonatelným nadáním směsice exhibicionismu a hysterie. Jeho kázání zpravidla pozvolna nabývalo na gestikulační a hlasové síle. Impozantní byly i detailní záběry na obličejovou mimiku. Když mluvil o hříšnících doprovázel to nenávistnými škleby, při líčení pekelných hrůz přecházel do fistule a očima kroutil skoro jako naši aktivisté když běhají po ulicích v amoku omotaní tibetskou vlajkou.

Účinek na americké věřící neměl daleko reakcím fanatických posluchačů řvoucího Adolfa Hitlera. Zejména ženská část publika, zřejmě hystericky predestinovaná, se nejen bila v prsa a málem si rvala paruky z hlavy, ale kazatel je často přinutil i ke skandovaným pokřikům freneticky vykřikujícím Ježíš, Ježíš, Ježíš a hrozících pěstmi zlému svádějícímu Satanovi.

Vzpomněl jsem si při tom řevu na studii sociologa Eliase Canettiho „Masa a moc“, který právě sborovým pokřikem charakterizuje manipulovaný dav. Sborový pokřik byl dříve obvyklý při veřejných popravách, když kat zvedl uťatou hlavu do výše, nebo pokřik, který známe ze sportovních utkání když se někomu podaří tak na první pohled nesmyslná akce umístit nafouknutý míč nebo kulatý kousek gumy do předem vyhrazeného prostoru zvaného branka. Stejně řvaly každou neděli ty americké baby při kázání a škoda, že takovouto nedělní show neumožňuje taky naše televize když nás těmi záběry z americké hokejové ligy občas počastuje. Věřte, že to mávání červenými kartami a házení syrovými vejci je jenom slabým odvarem toho skutečného davového šílenství.