KSČM se potýká už třicet let s neblahým dědictvím minulosti tzv. „reálného socialismu“, který v různých etapách dostal přídomky - po roce 1945 v důsledku kultu Stalinovy osobnosti „stalinistický“ resp. Gottwaldův, po roce 1956 „chruščevovský“, v období adorující usměvavé lidské tváře „dubčekovský“ a po roce 1969 normalizačně „brežněvovský“ či „husákovský“, aby skončil tím nejostudnějším způsobem v roce 1989 jako politicky neschopná „jakešovská“ gerontokracie, 90 % občanů vítaný konec vlády senilních.

Po celou tu dobu systém chyboval v úsudku o cílech k dosažení vize, ale hlavně v metodách k jejich dosažení. Byl přesvědčen o "naší pravdě" a nezeptal se, zda je to pravda i těch obdarovaných.

Z celospolečenského hlediska, viděného dnešníma očima, byla strategickým, vpravdě vizionářským činem obnova průmyslu, ale zejména kolektivizace zemědělství. Z ekonomického / národohospodářského hlediska potlesk. Ale primitivní a vulgární provedení „rozorávání mezí“ přineslo nenávist tehdejších vlastníků půdy a jejich potomků, která přetrvávala desetiletí. Zbytečně. Nenávist bývalých statkářů zmizela až v osmdesátých letech, kdy JZD dosahovalo oproti soukromému zemědělství vynikající efektivity, prokázalo definitivně své opodstatnění a venkov oproti minulosti bohatl jak nikdy předtím. Teprve tehdy už nebylo třeba se ptát. Všem to bylo jasné v plných sýpkách. V tunách na hektar.