Britský The Independent zveřejnil důvěrné dokumenty, podle nichž byla vedlejším produktem Nimrovy popravy kalkulovaná snaha vyprovokovat Írán, aby odhalil svou „násilnou“ tvář. Podařilo se a Írán do saúdské pasti opravdu „padl“, byť lze spekulovat, do jaké míry byla vypálená saúdská ambasáda v Teheránu, kterou organizovaný dav demonstrantů na protest proti smrti šajcha Nimra zaházel Molotovovými koktejly, pro změnu úlitbou konzervativnímu kléru íránskému. Rijád přehnaně rychle přerušil s Teheránem diplomatické styky i letecké spojení a přinejmenším podle reakcí západního mediálního mainstreamu se muslimský svět ocitl na hraně obřího střetu mezi sunnity a šíity.
Někde v tomto bodu ovšem čím dál nervóznější saúdské propočty – stejně jako mediální projekce – znovu přestaly dávat kýžený výsledek. Íránský prezident Hasan Róhání vyzval k co nejrychlejšímu potrestání všech, kdo na saúdské velvyslanectví útočili (několik desítek jich policie zatkla přímo na místě) a zbavil funkcí i vysoké bezpečnostní úředníky, reakce muslimského světa byla vágní. Zatímco diplomatické styky s Íránem poslušně zhoršily jen Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Kuvajt, Katar nebo Džibutsko (a podporu Rijádu vyjádřili rovněž „umírnění“ a Západem akceptovaní syrští teroristé z Islámské fronty), proti rozdmýchávání sektářských konfliktů se otevřeně – bez ohledu na pokračující saúdské investice – postavil Egypt nebo Omán, Liga arabských států se shodla jen na vágním odsouzení Íránu a čtyři země s nejpočetnějším muslimským (a shodou okolností sunnitským) obyvatelstvem – Indonésie, Indie, Pákistán a Bangladéš – se tvářily, jako by si snah krále Salmána postavit se do čela bojovníků za budoucnost sunnitského světa ani nevšimly. Pro většinu muslimů jsou rozdíly mezi sunnity a šíity přirozené, patří k jejich víře a množí se komentáře, podle nichž by si Saúdové a Íránci měli nechat své rozbroje pro sebe a netahat špinavé muslimské prádlo na veřejnost. Neúspěchem skončil i výlet korunního prince Muhammada bin Sultána do Pákistánu, kde chtěl získat jednoznačnou podporu. Od šéfa armády se sice dozvěděl, že Pákistán nedopustí ohrožení saúdské územní celistvosti, ale vzhledem k tomu, že Islámábád přihlíží už měsíce tomu, jak jemenští Húthíové pronikají do Saúdské Arábie z jihu, je zřejmé, že smyslem prohlášení bylo udělat princi aspoň naoko radost. A premiér Naváz Šaríf namísto vyjadřování podpory tomu nebo druhému nabídl, že jeho země bude dalším z prostředníků v urovnání sporu s Íránem. V ulicích Islámábádu Saúda vítaly protesty, přičemž demonstranti podle všeho předčasně ukončili i původně několikadenní pákistánskou návštěvu saúdského ministra zahraničí – a to prý po pouhých jedenácti hodinách.
„Zradilo“ i Turecko, které se jinak – po sestřelení ruského bombardéru nad Sýrií – snaží hledat v regionu nové přátele, především v Izraeli a právě Saúdské Arábii. Když zprávy o popravě šajcha Nimra a přerušení diplomatických vztahů s Íránem zaplavily svět, prezident Recep Erdogan si nejspíš teprve vybaloval kufry po návratu z Rijádu, kde se dohodl na „strategické spolupráci“. Turecko je převážně sunnitská saláfistická země a jeho vztahy s Íránem nejsou ideální, tím spíš při vyhlídce na Írán coby budoucí regionální velmoc. Přesto ale Ankara Saúdy nepodržela – ministerstvo zahraničí označilo popravu za politicky motivovanou a Erdogan pak jen tuto formulaci zmírnil s tím, že vše je to saúdská „vnitřní věc“. V době, kdy Turecko dál drží Evropu pod krkem s pohrůžkou „Plaťte, nebo vás zaplavíme uprchlíky“, je takový postoj možná překvapivě umírněný. Nicméně, objevují se úvahy, podle nichž se Ankara obává případného íránského vlivu na turecké šíitské alavity, a tak v konfliktu mezi Saúdy a Íránem vyčkává, přinejmenším na výsledek blížících se íránských voleb.
Na druhou stranu ale platí, že Turecko s Íránem – bez ohledu na rozdílné přístupy k válce v Sýrii – spojují budoucí možnosti ekonomické spolupráce, ale především snahy řešit své kurdské „problémy“. Právě v tom se například Írán v Sýrii rozchází s Ruskem, které – společně s USA – vnímá syrské Kurdy jako přirozené spojence v boji proti Islámskému státu. Příznačným pro provázané zájmy v regionu je skutečnost, že se Teherán nabídl jako prostředník v urovnání sporu mezi Ruskem a Tureckem, zatímco Rusko a USA, které chtějí udržet při životě chatrný politický proces kolem Sýrie, už avizují ochotu pomoci při zmírnění sporu mezi Saúdy a Íránem a se stejným úkolem vyslala do obou zemí svého emisara i Čína…
Naivní a arogantní
Pokud ale předchozí výčet ukazuje, na koho všeho se Saúdové (ne)mohou spolehnout, vychází z toho pohled na takřka osamělé panovníky, kteří se potýkají se záplavou ekonomických a sociálních problémů; a ve světě, který se doslova topí v levné ropě, si musejí připadat poněkud ztraceně. Rijád se podle všeho až dosud utěšoval, že má po ruce vždy ještě možnost použít sílu – někteří tomu říkají Salmánova doktrína – nicméně korunní princ v rozsáhlém rozhovoru pro The Economist zdůraznil, že Saúdové válku s Íránem rozhodně nechystají. Některé západní analýzy ale – ve shodě s názory saúdskými – konstatují, že pokud se Rijád bude chtít udržet u moci, nakonec nezbude nic jiného než válka s Íránem, která by odpoutala pozornost od jeho slabostí a neschopností.
Princ Muhammad se pro Economist vyhnul přímé odpovědi na otázku, proč nechal jeho otec šajcha Nimra popravit zrovna nyní, když byl uvězněn už před čtyřmi lety a v cele smrti už od roku 2014. Zvláštní je i skutečnost, že při nejmasovější exekuci za poslední dekády bylo popraveno celkem 47 lidí, z nichž 43 byli členy sunnitské Al-Káidy a čtyři šíité. Právě takový je ale údajně i poměr sunnitů a šíitů v Saúdské Arábii. Měl to být nejspíš jasný vzkaz stále zradikalizovanějším domácím sunnitům, a lídr Al-Káidy Ammán Zavahrí už zareagoval výzvou k odplatě. Jinými slovy, snaha o rozhodnost přidala jen další problém na seznam těch už existujících.
Zatímco současná, vesměs na Západě vystudovaná íránská vláda prezidenta Róháního postupuje s chladnou hlavou, logicky a nenechala se pouličními protesty vyprovokovat k nějakému radikálnímu kroku, naopak, snaží se důsledky ataku davu na saúdskou ambasádu v Teheránu minimalizovat a trestat zodpovědné, největší slabinou současné Saúdské Arábie je samo její vedení. Na trůnu sedí král Salmán, o němž se stále častěji „šušká“, že je – eufemisticky řečeno – zapomnětlivým střelcem od boku, k ruce má devětadvacetiletého syna Muhammada, který nemá kdovíco zkušeností ani vědomostí, a kolem zástup pochlebovačů, kteří si pro udržení svých zisků nepřejí žádné změny. Německá tajná služba BND na konci loňského roku skutečného hybatele moci, prince Muhammada, charakterizovala jako naivního, ale o to víc arogantního muže, který je ochotný riskovat ještě hlubší politickou destabilizaci celého Blízký východ. Důkazem budiž, že Rijád – při absenci konstruktivních nápadů -- na stále ještě jen diplomatický konflikt s Teheránem reagoval eskalací náletů v Jemenu, kde bombarduje další nemocnice, přichází o drahocennou západní bojovou techniku a je nucen vyvracet tvrzení šéfa OSN, že používá zakázanou kazetovou munici a že „zabíjí civilisty v neúměrně vysoké míře“.
Existenciální otazníky
První velký politický střet roku 2016 tak podle všeho odhaluje jen další saúdský chybný propočet. Bude zřejmě třeba dalšího rázného – a nejspíš znovu krvavého – gesta k udržení královské image. Ani tak ale vyhlídky pro příští roky saúdské feudály k optimismu neopravňují; reálnější je totiž konstatování, že význam politicky a mocensky zakonzervovaného království na mezinárodní scéně bude už jen rychle upadat.
Mezinárodní měnový fond varuje, že pokud Saúdové výrazně nesníží výdaje – včetně těch na zbrojení – do pěti let už nebudou mít v královské pokladnici ani dolar. A americký Brookings Institute dodává: „Pokud má království přežít své sté výročí, musí se adaptovat na nový Blízký východ, na němž se za poslední dekádu dramaticky proměnila regionální politika i sociální řád. (…) Pokračující nadřazování zahraničních otázek těm domácím; pouhé řečnění o politických, sociálních a institucionálních reformách; financování rebelských uskupení; utrácení měnových rezerv na vojenské výdaje a ignorování potřeb budoucích generací, to vše jsou kroky, které by Saúdská Arábie už nesmí dále podnikat. Rijád potřebuje projít zásadní proměnou myšlení, aby se vrátil z okraje útesu, na němž se ocitl. Už nesmí déle ignorovat vítr změn.“
Proti masovým protestům v šíitských oblastech na východě Saúdské Arábie, odkud šajch Nimr pocházel, mezitím zasahuje armáda – demonstranti skandují „Smrt královské rodině!“, házejí Molotovovy koktejly na vládní budovy a umírají první lidé. Je tu ale i další nebezpečí saúdského protiíránského a protišíitského podněcování: je totiž nekontrolovatelné. „Jak ukazují Sýrie a Irák a další oblasti,“ podotýká New York Times, „sektářské násilí si žije svým životem, daleko za mantinely, v nichž by je jejich saúdští tvůrci byli s to zvládat.“
Král Salmán by se s íránským prezidentem Róháním mohl teoreticky setkat v dubnu v Istanbulu, kde by se měl konat summit Organizace islámské konference. Není ale jasné, co ze summitu v nestabilním Turecku ve skutečnosti zbude, nebo zda se ho opravdu zúčastní hlavy všech islámských zemí. To už ale bude například politický proces v Sýrii zase o kus dál, lze předpokládat, že přibude přinejmenším místních dohod o příměří, stejně jako přibude těch, kdo se smíří s tím, že Bašár Asad pro dohlednou budoucnost „nikam odcházet“ nebude. Jedna z hran saúdsko-íránského přetlačování se tak může otupit, tím spíš, že obě země ujišťují svět, že nehodlají politické řešení syrského konfliktu jakkoli bojkotovat…
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
