Krátce po přelomovém normalizačním rusko-tureckém srpnovém summitu v Petrohradu turecká média bez uvedení zdrojů vyjmenovala sedm bodů, jejichž splněním Vladimir Putin prý při setkání s Recepem Erdoganem podmínil skutečné obnovení přátelských vztahů: 1) Akceptujte Asada, protože bez něj nelze syrský problém řešit; 2) zklidněte Náhorní Karabach; 3) nechte na pokoji Krym a Kavkaz, kde pod záminkou historických svazků podporujete protiruské aktivity; 4) nechte na pokoji Kyrgyzii, Turkmenistán, Kazachstán a Uzbekistán, kde se vaši agenti snaží mobilizovat proti Rusku; 5) ať už v Sýrii budete dělat cokoli, pamatujte, že tamní Kurdové jsou pro nás důležití; 6) uzavřete hranici se Sýrií a přestaňte podporovat teroristické organizace; 7) važte slova – protiruská prohlášení některých vašich ministrů a činitelů, obzvláště po sestřelení ruského letadla, v Rusku vyvolávají vážné obavy.

Inventura zmíněných sedmi bodů? Turecké jednotky operují na severu Sýrie se souhlasem Ruska a tichým souhlasem Damašku, přičemž Turky se Sýrií pojí podobně odmítavý názor na kurdskou státnost. V Náhorním Karabachu vládne aktuálně (nejspíš shodou náhod a demonstrativně předváděných ruských raketových systémů Iskander patřících arménské armádě) klid. Nedávné ruské parlamentní volby na Krymu Ankara uznat odmítla. Agrese proti syrským Kurdům, o něž mají „zájem“ Rusové i Američané, by jistě mohla být mnohem brutálnější než jakou je. Otázka středoasijských republik je široká, nicméně zatímco do čela Uzbekistánu nastoupil (Ruskem předem vybraný) kandidát Šavkat Mirzijajev, kyrgyzský vůdce Alzambek Atambajev se odletěl léčit do Turecka a spolupráce Ankary s Ázerbájdžánem a Turkmenistánem se dál prohlubuje. Turecká podpora syrskému džihádu se mění za pochodu, ochranu Ankary už požívá jen několik (na krátkém obojku) držených skupin, včetně vybraných oddílů Svobodné syrské armády, přičemž pokračuje i stavba zdi na hranici se Sýrií. Protiruských proslovů v turecké vládě výrazně ubylo, a to po odstavení premiéra Davutuglua a dalších ministrů, ale především po vojenském puči, který veškerou kritiku zaznívající z Turecka přesměroval na Spojené státy. Suma sumárum, Putin po jednání s Erdoganem na nedávném summitu G20 v Číně vše shrnul do konstatování, že pro obnovení vztahů s Tureckem ve všech oblastech bude „potřeba ještě spousta práce“.

Tím spíš, že Recep Erdogan, po potlačení vojenského puče jako politý živou vodou, energicky a bez ohledu na civilní ztráty vstoupil do syrského konfliktu a využil přitom nejen rivality mezi Ruskem a USA, ale i ruských obav o budoucí vývoj v oblasti Černého moře, od něhož drží právě Turecko „klíče“ kontrolou nad průlivy Bospor a Dardanely. Obě země si tak vzájemně přiznávají legitimní zájmy v Černém moři i v Sýrii, nicméně Rusko podle všeho začíná být nervózní. Ačkoli totiž západní analytici mluví o proměně Turecka „v ruského vazala“, v půli září do Turecka přiletěl náčelník ruského generálního štábu Valerij Gerasimov a podle dostupných zpráv „varoval“ Turky před nedostatečnou „mezinárodní legitimitou“ jejich vstupu do Sýrie. Přesněji ovšem obsah rozhovorů odhalil sám Erdogan, který prohlásil: „Chtějí po nás, abychom nešli dále na jih. Proč ne? Dojdeme až k Al Bábu.“

Al Báb, město ležící asi 50 kilometrů severovýchodně od Aleppa, podle všeho hraje v tureckých plánech významnou roli, vysvětluje Asia Times. Jeho ovládnutí na jedné straně může výrazně napomoci vytvoření proklamovaných „bezpečných zón“ na severu Sýrie, v nichž by se mohli koncentrovat nejrůznější džhádisté, a na straně druhé může usnadnit Turecku ovlivňování bojů o džhádistické východní Aleppo. Turecko je stále ještě členem NATO a utvoření jeho „enklávy“ o rozloze až pěti tisíc kilometrů čtverečních, na niž by neútočily ruské nebo syrské stíhačky, může být pro Alianci významným krokem (a to i z hlediska „odstrašení“ případných ruských úderů).