Vražda Kásima Sulejmáního minulý týden v Bagdádu vyvolala – zaslouženě – mnohé bouřlivé reakce i v mediálním a publicistickém prostoru. O některých aspektech a souvislostech této události se však příliš nehovoří. Jistě platí, že íránské Republikánské gardy a jejich součást, jejichž byl Sulejmání velitelem, nebyly žádnou humanitární organizací. Ani sám Sulejmání nebyl Modrým andělem Blízkého východu. Jednotky Quds jsou elitní vojenské formace operující zejména v zahraničí. Jde o formace, které zásadním způsobem ovlivňují vývoj vojenské a politická situace v mnoha zemích regionu. Tyto jednotky v rámci své povahy a působnosti pochopitelně taktéž zabíjejí své protivníky. Jde o vojáky, jejichž ekvivalenty můžeme identifikovat i v rámci struktur jiných států, ať již jsou součástí armád, bezpečnostních sil, anebo zpravodajských služeb. Ovšem zároveň platí, že jde o součást regulérní armády suverénního státu. Sulejmání byl jejím velitelem, legitimním oficiálním státním představitelem. Někteří znalci prostředí o něm dokonce hovoří jako o faktickém šéfovi íránského generálního štábu, nemluvě o jeho politickém vlivu v rámci íránského režimu.

Padni komu padni. Nebude se někdo divit?

Z výše uvedeného pohledu vyvolává Trumpův útok například otázku, zda má být napříště legitimním prostředkem mezinárodních vztahů zabíjení představitelů cizích států kdekoli po světě, bez vyhlášení války, tj. bez toho, čemu se v mezinárodním právu říká „casus belli“, kdy neexistuje jakékoli legitimní oprávnění – a s vědomím všech potenciálních  následků. Pokud ano, pak ovšem ti, kteří toto „právo“ v případě USA hájí, musí vzít na vědomí, že stejných priorit se budou logicky domáhat i jiní státní aktéři – takříkajíc podle principu „padni komu padni.“ Pak bude jen velmi obtížné, ba nemožné, takový jejich názor kritizovat či zpochybňovat. Džin z láhve byl vypuštěn. Anebo – vzpomeňme na brutální hysterii a tlak, které vypukly docela nedávno, po pokusu o otravu agenta-defektora Skripala v Británii, kdy z tohoto činu byla bryskně obviněna Ruská federace. Ihned zasedaly orgány NATO a EU, spouštěly se sankce. Došlo k tomu ještě dříve, než mohl nastat ve věci důkazně nezpochybnitelný stav. Mnozí z těch, kteří tento tehdejší západní postup obhajovali s tím, že jde o netolerovatelný zločin, nyní buď mlčí, nebo bagdádskou vraždu schvalují.

Padouch, nebo hrdina?

Někteří Trumpovi advokáti legitimitu tohoto činu opírají o tvrzení, že Sulejmání „zabíjel Američany a chystal se zabíjet další“. Nikdo z nich ovšem nedodá to podstatné: Sulejmání nezabíjel (resp. nenařizoval zabíjení) mírumilovné obyvatele New Yorku nebo Texasu, ale spoluorganizoval (od)boj a odpor vůči americkým okupačním silám v Iráku. Zjednodušeně řečeno by se dalo i říci, že zde bojoval, nebo pomáhal jiným bojovat, proti okupaci a okupantům, za které jsou Američané drtivou většinou irácké společnosti, nikoli neprávem, považováni. Platí tedy, že zastánci bagdádské vraždy současně hájí dlouhodobou vojenskou okupaci cizího území jako legitimní nástroj zahraniční politiky a (ozbrojenou) opozici vůči ní za nelegitimní a trestuhodnou? Nebo to platí jen pro některé okupace? Anebo opravdu pro všechny, včetně okupací českých zemí ve 20. století?

Začátek konce přítomnosti USA v Iráku?

Má se prakticky za samozřejmé, že USA na bagdádském letišti podnikly chirurgicky přesný úder proti „nepříteli Ameriky“ Sulejmánímu, který byl v Iráku na oficiální návštěvě. Stalo se tak ovšem s vědomím místních oficiálních úřadů a představitelů, což je i odpověď těm, kteří se kladou otázku „co tam ten Sulejmání vlastně vůbec pohledával“. Nikdo se ovšem, zřejmě nedopatřením, neptá, co v Iráku dělají uniformovaní Američané. Současně se Sulejmáním totiž byli zavražděni i jiné lidé, a to včetně vysokého vojenského představitele Iráku Džamála Džafara Ibráhíma, alias Abú Mahdí al-Muhandise, velitele jednotek al-Hašd al-šaabí. Američané tedy zabili také představitele vysokého velitele ozbrojených sil formálně spřáteleného státu, na jehož území působí, což samozřejmě vystupňuje odpor proti americké vojenské přítomnosti v Iráku. Možná to navíc bude znamenat začátek jejího konce, jak brzy uvidíme, například na nejbližším zasedání iráckého parlamentu. Když už jsme u různých paralel a analogií (které jsou téměř vždy více či méně zavádějící), objevilo se i srovnání amerického útoku na Sulejmáního a spol. se zabitím Heydricha československými parašutisty. Pokud vše nemáme brát jen za drzou politickou proklamaci, jde o projev totální historické neznalosti a nesoudnosti. Útok na Heydricha byl heroickým a legitimním aktem vojáků armády okupované země proti hlavě okupační moci (navíc okupační moci s genocidními rysy, projevy a záměry), za který navíc tito hrdinové zaplatili svými životy. Naopak útok na Sulejmáního a spol. byl bezrizikovým úderem okupační moci proti představitelům okupovaného a třetího státu.