Před několika lety jsem tomu věnoval celý článek, který teď, po několikeré výměně hard disků a stěhování, z toho jednou přes oceán, nemohu najít. Nicméně vím, co bylo jeho hlavní myšlenkou a myslím si, že je stále platná.

Důvod mé „neúcty" k volebním programům je podstata našeho volebního systému.

Máme systém založený na poměrném zastoupení stran. Nemůžeme očekávat, že někdy v dohledné době zvítězí ve volbách jedna strana a spoléháme se na systém koalic, koaličních dohod a kompromisů. I kdybychom předpokládali, že to strany myslí opravdu vážně a chtějí svůj program prosadit, nedostanou nikdy šanci.

Podívejme se na legislativní proces v našich reálných podmínkách:

Strana připraví program plný deklarací hodnot, zásad, priorit a slibů. Zvítězí ve volbách (u nás to ovšem neznamená vítězství, ale prostě zisk o pár procent hlasů víc než druhé strany, vítěz nemá skutečnou většinu) a začnou horečné „námluvy". Aby strana získala koaličního partnera, musí zase slibovat a sliby voličům jsou rázem někde na spodním konci žebříčku priorit. Voliče strana už má. Domnívá se, že je uspokojila tím, že jich získala nejvíc. Teď je potřeba získat partnera a tak je čas na sliby voličům zapomenout a přemýšlet o tom, co slíbit partnerům. Obvykle je tím slibem slib zapomenout, že voličům slíbila něco, co potencionálnímu partnerovi vadí. Schopnosti staré sliby zapomínat a nové dávat se odborně říká „koaliční potenciál". Kdo ho nemá, nemá šanci.