Než se v českých médiích objeví pajány o hrdinném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. 6. 1942 tak trochu antidota. Naplánovaný atentát prozatímní exilovou vládou v Londýně – prozatímní proto, že když Češi v protektorátu a Slováci na Slovensku měli své vlády v Praze a Bratislavě, tak Britové namítali, proč potřebují další stálou v Londýně – respektive samotným E. Benešem a Františkem Moravcem, měl podle Benešových úvah vyvolat velké krveprolití, kdy mělo zahynout německou mstou alespoň 50 000 Čechů.
Britové Benešově prozatímní československé vládě v Londýně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích, pokládali je za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech akcí se Československo umisťovalo vždy až ke konci každého seznamu (sic). Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa vojenské zpravodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi, zejména na Francii velmi žárlil“. Beneš mu tedy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo předstírat, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“
Celkem 160 československých vojáků prodělávalo ve Velké Británii diverzní a parašutistický výcvik. Pro atentát na Heydricha byli vybráni dva z nich, a s dalšími skupinami československých parašutistů byli 29. 12. 1941 vysazeni do protektorátu. Teprve 27. 5. 1942, tedy po půl roce se atentát uskutečnil, zraněný Heydrich po několika dnech podlehl sepsi. Oba atentátníci na Heydricha nesplnili při paradesantním výcviku požadavky ve střelbě a museli se podrobit reparátu. Po vysazení do protektorátu museli velmi improvizovat, záchytné adresy zčásti nefungovaly, naplánovaná akce v podstatě selhala, Heydrichova smrt byla náhodná, nastala následkem kontaminace rány nečistotou. Ocenění, které se pak celé akci dostalo od politiků a pak i historiků, plyne z faktu, že Heydrich byl coby jeden z nejvyšších představitelů nacistického Německa odstraněn, což ale na diletantismu přípravy a provedení akce nic nemění.
Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem, místo aby se věnovali pouze přípravě atentátu, naváděli na pokyn z Londýna i spojenecké bombardéry na Škodovy závody v Plzni tím, že ve směru letu před Plzní a za ní zapálili v noci po jedné stodole (jiné zdroje uvádějí seníky, další zdroj udává, že se jednalo o ohně v kruhu, v jehož středu ležely objekty zbrojní výroby), čímž londýnská vláda velmi riskovala a vystavila je enormnímu nebezpečí odhalení. Václav Černý však uvádí, že se akce zúčastnili jiní dva parašutisté z Velké Británie než Kubiš s Gabčíkem. Bombardování Škodových závodů nenapáchalo téměř žádné škody, z několika vln bombardérů zahlédl ohně pouze jeden pilot, ostatní osádky shodily bomby naslepo. Kvůli naprostému fiasku bombardování se Heydrich domníval, že bylo pouze zastíracím manévrem, jak odvést pozornost Gestapa od seskoku parašutistů na jiném místě. Příčinou nasazení Gabčíka s Kubišem při bombardování Plzně bylo, že nikdo z domácího odboje nechtěl podstoupit riziko při navádění letadel na cíl.
Na záchytných adresách, které dostali parašutisté v Anglii, je v mnoha případech odmítli nebo je udali Gestapu z obavy provokace, což se opakovalo u všech výsadků do protektorátu až do konce války. Zfalšované osobní protektorátní průkazy britskou tajnou službou všech pětadvaceti do té doby vysazených parašutistů z Anglie byly, zcela nepochopitelně, vystaveny pouze jediným úřadem – a to v Brně. Gebhart s Kuklíkem ale tvrdí, že protektorátní průkazy jim den před svou smrtí (21. 3. 1942) obstaral štábní kapitán Václav Morávek po předchozí konspirativní schůzce s velitelem výsadkářů z Británie Alfrédem Bartošem, který mu předal jejich fotografie. Je nepravděpodobné, že Britové by parašutisty vysadili do protektorátu bez jediného průkazu, když si ve Velké Británii pro fotografie na ně museli podle svědectví půjčovat několik málo sak šitých ještě v ČSR, aby je odlišný střih britských neprozradil.
To nebylo vše – nikdo nevybavil parašutisty potravinovými lístky, které byly zavedeny v protektorátu již na podzim 1939 (sic), takže neměli možnost si opatřit potraviny jinak, než za enormní peníz na černém trhu, čímž se vystavovali značnému dodatečnému riziku. Nevybavili je ani pracovními knížkami, byť panovala pracovní povinnost (sic), takže při každé trochu důkladnější policejní kontrole by byli ihned odhaleni.
Němci se brzy po atentátu dověděli, že všem parašutistům z Velké Británie vydal osobní průkazy jen jediný úřad v Brně (sic). Jakým způsobem se tak stalo, není jasné. Buď jim to prozradil někdo z výsadkářů (pět, tj. 20 % z parašutistů z Velké Británie do té doby vysazených spolupracovalo s Gestapem), což znamená, že mezi sebou hrubě porušovali zásady konspirace, nebo je nedodržel Morávek a v jeho okolí byl agent Gestapa. Všechny stávající osobní průkazy vydané oním brněnským úřadem byly za nejpřísnějších bezpečnostních opatření během 48 hodin zkontrolovány a označeny. V celém protektorátu byla zavedena s okamžitou platností pod trestem smrti všeobecná přihlašovací povinnost. To usnadnilo lustrace a velmi snížilo parašutistům naději na přežití. Sešlo se ke třem tisícům udání od obyvatelstva, nejdříve během dvou týdnů 309 udání a pak po vyhlášení Frankovy amnestie 13. 6. 1942 („údaje vedoucí k objasnění atentátu podané do 20 hodin 18. 6. 1942 služebně státní policie nebo jiné policie nebudou podléhati hrozbě zastřelením“) dalších více než dva tisíce, z nichž mnohé velmi napomohly k odhalení a pochytání parašutistů.
Dodnes není dostatečně jasné, kolik parašutistů se atentátu na Heydricha přímo, nepřímo a na místě zúčastnilo. Dva atentát provedli, podle některých zdrojů byli jeden až tři další v bezprostřední blízkosti. Proč však nezasáhli, když se atentát nezdařil? Místo domluveného postupu, vržení bomby Kubišem a pak Gabčíkovou střelbou ze samopalu, se Gabčík pokusit jako první na Heydricha zaútočit a zastřelit ho. Stengun mu selhal. Proč pak nevytáhl pistoli a nestřílel, není známo. Heydrich, když spatřil Gabčíka, jak se pokouší vystřelit, tak proti všem předpisům zavelel řidiči zastavit a hrnul se z vozu, zastrkuje teprve zásobník do pistole, si to s ním vyřídit. Přiběhnuvší Kubiš vhodil pod vůz bombu. Řidič Heydrichova auta podruhé chyboval. Místo aby po atentátu ujel navzdory příkazům Heydricha (první chyba), vystavil ho bolestí zkrouceného možnosti dalšího útoku a jal se pronásledovat Gabčíka (druhá chyba). Po atentátu se ze zastavivších tramvají vyhrnuly desítky Čechů, kteří se snažili prchajícího Kubiše zadržet. Ten si musel klestit cestu nadávkami a varovnými výstřely, některým pronásledovatelům těsně kolem obličeje.
V pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje Na Zderaze zahynulo sedm parašutistů. Údajně jim tento úkryt přikázal velitel všech vysazených britských parašutistů v protektorátu nadporučík Alfréd Bartoš. Zůstává otázkou, proč se shlukovali, vždyť u diverzních akcí je základní poučkou se nespojovat, protože se tím enormně zvyšuje možnost vyzrazení a pochytání. Proč část z nich zvolila za úkryt dokonalou past, kryptu v podzemí s jediným východem, ze které nebylo úniku, se už nedovíme. Možná vysvětlení jejich soustředění v kostele: buď nedostatkem psychické odolnosti vlivem nekvalitního výcviku v přežívání v podstatě nepřátelském území, nebo se už neměli kam uchýlit, kde by je neudali, nebo je tam vylákalo Gestapo. Václav Černý píše, že následující den měli být odvezeni policejním autem mimo Prahu, převážně do Kladna, pak odejít na Moravu a zakládat partyzánské jednotky.
Hypotéza o vylákání do kostela Gestapem vychází z faktu, že Gestapo navedeno výpovědí výsadkáře Karla Čurdy nalezlo v pardubickém bytě manželů Hany a Václava Krupkových, kde se předtím Alfréd Bartoš skrýval, jeho celý jeho archiv včetně asi padesáti listů strojopisu depeší odeslaných do Londýna a z něj přijatých a to včetně smluvených hesel, kterými se vysazení parašutisté budou hlásit, a s hesly sloužícími pro verifikaci výzvy k setkání se na určitém místě (sic).
Celkem bylo po atentátu na Heydricha do začátku září 1942 zatčeno 3188 Čechů, z nich 1357, podle jiných zdrojů 1331 nebo 1585 zastřeleno – 89 za neoprávněné držení zbraně, 105 kvůli chybějícímu policejnímu přihlášení, 8 za falešné obvinění jiného (sic), 477 pro schvalování atentátu. Stanný soud odsoudil 29. 9. 1942 k trestu smrti ještě dalších 252 příbuzných a pomocníků parašutistů. Naživu zůstalo příbuzenstvo Jozefa Gabčíka, protože žili v jiném státě, ve Slovenské republice, a hodně z Kubišových příbuzných, protože celá řada z nich měla německou národnost a říšskou státní příslušnost, byli členy NSDAP, jeden z nich byl dokonce vedoucím její místní odbočky.
Heydrichova smrt zajistila Benešovi ohlas u spojeneckých vlád a zdánlivě vytvořila kýžený zvrat v nečinnosti v protektorátu. Atentát ale realizovali příslušníci zahraniční armády, nikoliv český domácí odboj, jenž před atentátem z obav před následujícími represáliemi naléhavě varoval, byl zásadně proti. Benešův záměr, že atentát povzbudí Čechy k odporu a odboji, zcela selhal. Dalším možným důvodem atentátu byl dobrý poměr Heydricha s Čechy, který velmi znepokojoval Beneše. Beneš předpokládal, že atentát na Heydricha tomu učiní konec a že represálie, které Němci nepochybně vyvinou, podnítí Čechy k následnému odboji. O tomto důvodu se v české historické literatuře většinou mlčí.
Proč vlastně Heydrich nahradil Konstantina von Neurath v úřadu říšského protektora? V létě 1941 poklesla výkonnost ve zbrojním průmyslu hlavně v důsledku problémů ve výživě dělnictva přibližně o 15–20 % (zpráva Waltera Bertsche Frankovi 19. 9. 1941). 15. 9. 1941 referoval von Neurath Hitlerovi, že „zásadní příčinou je zjevně další zhoršení potravinové situace v protektorátu, která… občas nabývá katastrofálních forem… Jako bezprostřední důsledek lze v řadě průmyslových a zemědělských podniků v protektorátu zaznamenat stále se zvyšující nechuti k práci a někde i nezanedbatelný pokles výkonnosti. Od 10. srpna došlo ve dvanácti případech k přechodné stávce, také v závodech válečné výroby, vždy z důvodů situace ve výživě. Zkoumání jednotlivých případů prokázalo, že na dělnictvem vznášené žaloby je třeba pohlížet jako na částečně oprávněné. Kromě toho lze u dělníků konstatovat rostoucí ochotu naslouchat nabádání k sabotážím, nepřetržitě vysílanému nepřátelským rozhlasem.“ Závěrem požadoval Neurath naléhavě „přídavky z říšských zásob.“ Dalšími důvody výměny říšského protektora podle českých historiků byl nárůst černého obchodu s potravinami, tajných porážek, zatajování úrody i stoupajících počet různých odbojových organizací.
Přibyvší Heydrich v politice cukru a biče pokračoval, brzy s Frankem dokázali zvýšit potravinové příděly dělnictvu ve zbrojním průmyslu – zvýšení přídělů potravin, tabáku, cigaret a alkoholu na úroveň protektorátních Němců, tuků dokonce i nad jejich úroveň, což bylo dáno jejich oblíbeností u Čechů, kaloricky to bylo srovnáno snížením přídělu marmelády. Heydrich po několika měsících zvýšil příděly plošně všem Čechům (sic) na německou úroveň. Tak to zůstalo až do konce války.
Přes 4000 lidí nechal zatknout, z nich 437 (489) odsouzeno k trestu smrti a 2242 k umístění do koncentračních táborů podle tehdejšího českého tisku byly 404 osoby popraveny, 42 % z nich za těžké hospodářské delikty, většinou za keťasení (z německého Kettenhändler, překupník). Heydrich zavedl závodní stravování bez potřeby odevzdávat lístky, ozdravné závodní rekreace ve zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích (poválečné ROH tuto praxi jen převzalo), značně zvýšil (o 75 %) vdovské, starobní, sirotčí a invalidní důchody, uzákonil všeobecné pojištění zaměstnanců pro případ nezaměstnanosti, sociální pojištění služek, zdravotní pojištění důchodců (za 1. republiky nebyli pojištěni!).
Pohyboval se všude proti předpisu bez ozbrojené ochrany, sám většinou neozbrojen, se slovy, že ozbrojeného doprovodu mu netřeba, protože ho Češi milují; podle oficiální verze sdělené do Berlína, že by osobní stráž uškodila říšské věci v protektorátu. Když jej říšský ministr pro zbrojení a munici Albert Speer navštívil v Praze a totéž mu vytýkal, s úsměvem mu odpověděl: „Češi nezabíjejí, Češi udávají.“ Jezdil v otevřeném voze bez ochranné stráže a bez zamontovaného ocelového plátu za zadním sedadlem, což bylo též proti předpisu.
Dalším, snad nejzávažnějším důvodem atentátu byla Benešova obava, že by při eventuální akceptované německé nabídce na uzavření míru zůstal protektorát součástí Německé říše. V depeši z 15. 5. 1942 domácímu odboji to říká víceméně jasně: „Prorazí-li (Němci) až na Kavkaz, bylo by to vážné… V tom případě bych čekal ze strany Německa na návrhy na nerozhodný mír… jsou však dnešní poměry v protektorátu… tj. spolupráce s Němci, Hácha… protektorátní vláda… velkým zatížením, ne-li velkým nebezpečím. V takové situaci by mohla také u nás být žádoucí nebo nezbytná akce násilná, sabotage, manifestace. Bylo by to mezinárodně pro osud národa pro případ nějakých takových jednání buď ulehčením, nebo dokonce záchranou, i kdyby to stálo velké oběti.“ Tento důvod čeští historikové většinou zamlčují. Dodnes není jasné, kdo dal k atentátu na Heydricha příkaz, jisté je pouze, že o atentátu předem věděl E. Beneš a František Moravec.
Australský historik Stanislav Berton shrnuje příčiny, které vedly Beneše k zorganizování atentátu: provokace pro potřeby československé zahraniční propagandy, obava z uzavření separátního míru in spe s důsledky pro ČSR, odčinění Mnichovské dohody, získání spojenců pro plán vyhnání Němců z ČSR. A přidává další možný důvod. V březnu 1942 při rutinní kontrole dokladů na varšavském nádraží zadržely Sipo (Sicherheitspolizei, Bezpečnostní policie) a SD (Sicherheitsdienst, Bezpečnostní služba) německého hudebníka, který se přiznal, že je sovětský agent s úkolem provést atentát na Heydricha. Hlášení šéfa pražského Gestapa Horsta Böhma a generála Josefa Bártíka potvrzují, že Moskva chtěla odstranit Heydricha proto, že ohrožoval sovětského agenta v Hitlerově blízkém okolí, spekuluje se o Martinu Bormannovi. Další podrobnosti nejsou známy. Pak by Beneš jako agent sovětských tajných služeb mohl plnit atentátem na Heydricha přání Moskvy. To ale nelze dokázat.
Beneš atentátem elegantně zabil více much jednou ranou a smazal špatný dojem z české domácí nečinnosti. Předem zakalkuloval do svého plánu desetitisíce předpokládaných obětí pozdějších represí, čím více by jich bylo, tím pro jeho plány lépe. Povědomí Západu o osudu Lidic a Ležáků Benešovi a jeho londýnské vládě velmi prospělo.
Tomáš Krystlík
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
