Tomáš Krystlík: Po osmdesáti letech by se mohlo přestat s nepravdami o Sudetoněmcích

13.05.2018 18:00

Pan Zdeněk Čech hlásá ve svém článku tak evidentní nepravdu, že „na území Československa by podle karlovarských požadavků fungovaly dva režimy, jeden demokratický, druhý nacistický“. Karlovarské požadavky z 24. 4. 1938 ale nic takového nepožadují, přesvědčte se sami.

Tomáš Krystlík: Po osmdesáti letech by se mohlo přestat s nepravdami o Sudetoněmcích
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce

Pan Zdeněk Čech hlásá ve svém článku tak evidentní nepravdu, že „na území Československa by podle karlovarských požadavků fungovaly dva režimy, jeden demokratický, druhý nacistický“. Karlovarské požadavky z 24. 4. 1938 ale nic takového nepožadují, přesvědčte se sami.

„Musí být… nezbytně vytvořeno nové státní a právní uspořádání, které by mělo obsahovat:

1. plnou rovnoprávnost, tj. úplnou rovnost německé národní skupiny s českým národem
2. uznání německé národní skupiny jako právnické osoby k ochraně této rovnoprávnosti ve státě
3. stanovení a uznání německého sídelního území
4. vybudování německé samosprávy v německém sídelním území ve všech oblastech veřejného života, pokud se jedná o zájmy a záležitosti německé národní skupiny
5. zákonná ochranná opatření pro ty státní příslušníky, kteří žijí mimo uzavřené sídelní území svého národa
6. odstranění veškerého bezpráví a nahrazení všech škod, které sudetským Němcům v důsledku tohoto bezpráví od roku 1918 vznikly
7. uznání a provedení zásady: v německém území němečtí zaměstnanci veřejné správy
8. plnou svobodu přiznání se k německému národu a k německému světovému názoru

Jak vidno, neobsahují ani náznak požadavku secese od československého státu, ani likvidaci demokratického systému. Jen by se musela ČSR přebudovat na jiném, demokratičtějším základě. K tomu ale Češi nebyli ochotni, protože se považovali za jediné vlastníky státu a děsila je představa, že by totéž jako Sudetoněmci požadovali pro sebe další národnosti ve státě, zejména Slováci s Čechy uměle sloučení do jednoho, zcela fiktivního národa. To by byl konec české hegemonie, protože ve státě neměli Češi ani nadpoloviční většinu.

Sudetští Němci chtěli docílit autonomie v rámci ČSR, která měla obnášet podle návrhu z 9. 6. 1938 následující. „Každá národnost státu (tedy ne pouze sudetští Němci) se svým autonomním územím bude právnickou osobou s vlastními vládními orgány a s příslušným podílem ve vládě státu. Zákonodárná moc se svěří parlamentu státu ve všech záležitostech nepatřících do národní autonomie. Parlament se bude skládat z národnostních skupin poslanců, z nichž každá tvoří zákonodárný sněm vlastní národnosti s pravomocí řídit vlastní finance a volit prezidenta autonomní vlády. Prezidenti autonomních vlád budou ex officio členy ústřední vlády a nejvyšší obrany státu. V ministerstvech, která zůstanou pod pravomocí státu, s výjimkou ministerstev obrany, zahraničních věcí a financí, se vytvoří národní sekce. Národní sekce budou zřízeny i u soudů druhé instance a u nejvyššího soudu. Státní úředníci budou muset ovládat jazyk svých podřízených, obyvatel, se kterými by mohli přijít do styku, a ostatních úředníků stejného postavení. Autonomní správa bude používat jazyk své národnosti. Zvláštní ustanovení pro Prahu zajistí, aby se v ní všechny národnosti cítily stejně doma.“

Pan Zdeněk Čech píše, že Sudetoněmecká strana (SdP), vyhrála v roce 1935 poslední meziválečné parlamentní volby v ČSR. Jenže už neuvádí, že jen části ze 23,4 % voličů německé národnosti se tak podařilo přehlasovat všechny strany ostatních národností v ČSR včetně ryze českých a že v Česku pouze část z třetiny voličů přehlasovala vůli zbývajících dvou třetin! K. Henlein po volbách oprávněně očekával, že bude pověřen sestavením československé vlády nebo alespoň přizván do vlády, k čemuž nedošlo, protože jít se Sudetoněmeckou stranou do koalice by pro české strany znamenalo se naprosto politicky znemožnit v očích voličů. Proč? Češi byli mezi válkami nacionalističtější než Němci českých zemí, což historici zcela zatajují.

Na přelomu května a června 1938 za první (květnové) československé mobilizace proti Německu se konaly v německých sídelních oblastech dlouho odkládané komunální volby. SdP je vyhrála se ziskem přes 90 %. Protože do těchto voleb šla s karlovarskými požadavky coby programem, nedají se ony volby interpretovat jinak, než jako plebiscit o vůli Sudetoněmců setrvat v ČSR! Heslo „Wir wollen heim ins Reich!“ zaznělo poprvé až dva týdny před mnichovskou konferencí a dnes dokonce i někteří čeští historikové již potvrzují, že vedení SdP začalo uvažovat o připojení Sudet k Říši až 21. 9. 1938 poté, co československá vláda odsouhlasila týden před konferencí v Mnichově odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německu. Tedy Čechy nikdo v Mnichově nezradil a floskule „o nás bez nás“ je jen uměle vytvořená lež.

Pan Z. Čech není silný v dějepise, jinak by nemohl napsat, že kvůli Henleinově české matce se „nejvýše postaveným Němcem sudetského původu v pozdějším Protektorátu Čechy a Morava stal Henleinův někdejší zástupce Karl Hermann Frank.“ To je naprostý nesmysl. Henlein měl mnohem vyšší pravomoci v Reichsgau Sudetenland než Frank v protektorátu, protože reformátoři z říšského ministerstva vnitra ve snaze odstranit věčné kompetenční spory mezi NSDAP, SS a státem, si zvolili nově vzniklou župu Sudety pro svůj experiment s novou říšskou správní a mocenskou reformou – soustředili do rukou gauleitera, tedy Henleina veškeré kompetenční pravomoci, státní i stranické, s výjimkou policie. Tím Henlein disponoval mocí jako žádný jiný říšský župní vedoucí.

Pak si pan Z. Čech klade úplně stupidní řečnickou otázku: „Mohla však republika vydat část svého území Německu a Rakousku, mocnostem poraženým ve světové válce, která teď na podzim 1918 právě skončila?“ Jakého „svého území“? Pro vpád československého vojska do německých sídelních území a jejich připojení byl československou vládou sprostě zneužit článek 4 Smlouvy o příměří s Rakouskem-Uherskem z 3. 11. 1918, podle kterého spojenci, tedy i Československo, mohli obsadit strategické body na rakouském nebo uherském území, pokud to považovali za nezbytné. Strategické body, ne však celé oblasti nebo celé pohraničí, kde žilo dohromady necelých 6 % Čechů! Státoprávně patřily české země i po podepsání Saint-germainské mírové smlouvy s Rakouskem 10. 9. 1919 k Rakousku až do doby, než vstoupila v platnost, tedy do 16. 7. 1920! S požadavkem tzv. historických hranic českých zemí Češi na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 narazili nejen na rozhodný britský, nýbrž i americký odpor. Britové byli proti připojení oblastí obývaných Němci k ČSR – pokládali to za potenciální příčinu budoucí války. U Chebska argumentovali, že historicky, coby říšská zástava, k zemím svatováclavské koruny nepatří, což byla pravda. Američané chtěli jižní oblasti českých zemí obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumburský okres k Německu, u ostatních německých sídelních území nebyli rozhodnuti. E. Beneš, nevida jiné východisko, přeformuloval československý požadavek historických hranic na „dočasné (!) zachování historických hranic“ českých zemí, který Britové jako největší odpůrci nakonec akceptovali. Takže hranice ČSR byly až do mnichovské konference dočasné, což potvrzuje smysl znění článku 86 Versailleské a článku 57 Saint-germainské smlouvy.

Poslední výrok pana Čecha, který z jeho textu vyjímáme, je jen zčásti pravdivý: „Kdyby (Hitler) vyhrál válku, Čechy by germanizoval.“ K němu bezprostředně připojený výrok už pravdivý není: „Kdo by kladl odpor, tak by buď zemřel, anebo skončil na Sibiři.“ Části z 12,45 % Čechů z rasového hlediska nevhodných k poněmčení, kteří by nezměnili svůj veřejný záporný postoj k němectví, by hrozilo pracovní nasazení ve staré Říši. Kdo by kladl z 87,54 % Čechů odpor se zbraní v ruce, by byl zabit nebo odsouzen a možná i popraven a to bez ohledu na svou vhodnost k poněmčení. Vystěhování na Východ hrozilo jen 0,015 % Čechů, tedy statisticky třem osobám z 20 000! To zcela jednoznačně plyne z knihy Detlefa Brandese: Germanizovat a vysídlit. Prostor, Praha 2015. Proč šíříte dezinformace a lži, pane Čechu?

Tomáš Krystlík

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…