Tomáš Krystlík: Postupná sovětizace ČSR (2)

21.11.2021 17:03 | Komentář

Rusové se po první světové válce dostali do ČSR většinou s Ruskou dobrovolnickou armádou (Russkaja dobrovolčeskaja armija), která vznikla v listopadu 1917 z řad mladé ruské inteligence a z kozáků. Její zápas s bolševiky trval tři roky.

Tomáš Krystlík: Postupná sovětizace ČSR (2)
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce

V listopadu 1920 opustily její poslední jednotky Krym a odjely do Turecka. Podle údajů Společnosti národů opustilo tehdy Rusko před bolševiky přes milion osob. Ruská mládež zamířila v ČSR na vysoké školy, jen na ČVUT (České vysoké učení technické) v Praze studovalo v každém semestru v létech 1922–1927 kolem 1300 ruských studentů. Československo pozvalo k výuce také ruské pedagogy a v Praze zřídilo Ruskou právnickou fakultu. Školilo i ruské emigranty pro uplatnění v zemědělství a u železnic. (Zajímavé je, kdo to hradil a z jakého důvodu, leč to je jiná otázka.) Uprostřed dvacátých let 20. století mělo svůj nový domov v ČSR asi 25 tisíc Rusů.

Po likvidaci ukrajinské státnosti moskevskými bolševiky se v Československu ocitlo asi 20 tisíc ukrajinských emigrantů. Vláda ČSR jim poskytla značnou finanční pomoc, obdobně jako ruským běžencům. V Praze bylo založeno mnoho ukrajinských občanských organizací, vědeckých a kulturně vzdělávacích institucí, spolků a vydavatelství. České hlavní město se proměnilo na intelektuální a vědecké centrum ukrajinské emigrace v Evropě. Běloruští běženci byli v meziválečném Československu zastoupeni početně slaběji, v Praze jich bylo kolem tří set, sumární údaje pro celou ČSR nejsou k dispozici.

Zapouštění kořenů v ČSR

V třicátých letech 20. století se Československo stalo nejdůležitějším centrem sovětské špionáže v Evropě, protože v Československu nebyl problém nechat sovětského agenta „zarůst“ do československého prostředí a vytvořit mu novou identitu s legendou přijatelnou pro zbytek Evropy nebo světa.

V roce 1932 zorganizovalo GPU NKVD (většinou se uvádí jen jako GPU, Gosudarstvennoje političeskoje upravlenije Narodnogo komissariata vnutrennich děl, Státní politická správa Lidového komisariátu vnitra – názvy sovětských tajných služeb a policií se během let často měnily) vloupání do budovy policejního ředitelství v Chomutově, kde se v té době nacházela kopie souhrnné zprávy československé státní policie o podzemní činnosti KSČ. GPU si tímto způsobem přálo odhalit prameny a informátory československé policie. Při vloupání se nepodařilo onu zprávu nalézt, ale GPU padlo do rukou 1500 pravých, ještě nevyplněných československých cestovních pasů! Tak se staly cestovní pasy ČSR vůbec nejpoužívanějšími mezi sovětskými agenty. Po roce 1934 a vraždě jugoslávského krále Aleksandara I. a francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua v Marseille, kam atentátníci přijeli na československé cestovní pasy, vyvolávalo v Evropě vlastnictví takového pasu samo o sobě okamžitě podezření hostitelského státu. Ale ne všichni sovětští agenti je měli z onoho chomutovského policejního ředitelství. Asi dvě stovky agentů NKVD, cestujících ze SSSR do Španělska na podporu republikánů, mělo od vojenské zpravodajské služby, přes podplukovníka Františka Moravce, tedy od československého státu, v kapse pravé, neukradené československé cestovní pasy legálně vydané československými úřady.

Sovětské tajné služby, vojenská GRU (Glavnoje razvedyvatěl'noje upravlenije General'nogo štaba Vooružjonnych sil SSSR, Hlavní správa rozvědky Generálního štábu Ozbrojených sil SSSR) i civilní, byly v Evropě aktivní zejména v Německu. V mezinárodním procesu s nacistickými zločinci před mezinárodním vojenským soudním tribunálem v Norimberku podal německý průmyslník Arnold Rechberg svědectví o tom, že 24 tisíc německých komunistů (!) dostalo příkaz v rámci infiltrace NSDAP vstoupit v letech 1930–1932 do SA a SS a vybudovat si v nich kariéru. Peníze na to, v hodnotě 40 milionů zlatých marek, poskytla Moskva.

Sovětští agenti v hnědých košilích byli také ve všech říšských ministerstvech, dostali se dokonce i do protikomunistických oddělení samotného Gestapa. V mnoha případech byly obětovány celé podzemní organizace Komunistické strany Německa jen proto, aby si infiltrovaný agent mohl vybudovat u Gestapa důvěryhodnou pověst. Hodně německých komunistů odešlo v roce 1933 před pronásledováním do ČSR, např. i Walter Ulbricht a Wilhelm Pieck. S nimi přišli, vydávajíce se za pronásledované nacismem, i agenti Gestapa, NKVD a GRU.

V době meziválečného budování Baťových závodů na Slovensku se objevila celá řada bulharských a makedonských uprchlíků, kteří se ucházeli o zaměstnání, dostali je a byli pak v baťovském systému po léta profesně úspěšní. Po válce, v roce 1945, tyto osoby neméně efektivně najednou řídily demontáž celých Baťových továren a jejich odvoz do SSSR! Československé úřady jen bezmocně přihlížely.

Československá státní policie měla za první republiky na starosti zpravodajskou činnost proti nepřátelským organizacím uvnitř státu, tedy i proti komunistům a sovětské zpravodajské službě. Logicky se tím stala předmětem sovětské infiltrace. Sovětští agenti byli i v četnictvu. Někteří ze sovětských agentů se udrželi ve službě i po roce 1948. Například Vlastimil Kohoutek, který vedl výslechy s uměle vytvořenou skupinou v KSČ kolem Rudolfa Slánského a přivedl její členy s výjimkou dvou na šibenici, byl příslušník protikomunistického oddělení prvorepublikové státní policie a předválečný sovětský agent.

Kdo měl mezi německými komunisty, kteří emigrovali do ČSR, pochybnosti o pravdivosti zinscenovaných moskevských procesů a vůdčí úloze sovětských bolševiků, se mohl octnout v soukromém stranickém vězení NKVD v Praze! Na vězení upozornil československou policii v roce 1936 jeden německý emigrant, a ta při razii skutečně na udané adrese nalezla šest cel tajného sovětského stranického vězení i s uvězněnými emigranty, které osvobodila. Důsledky z toho československá strana nevyvodila žádné.

Likvidace každého, kdo se stal jakýmkoliv způsobem nepohodlným sovětské politice, byla průvodním jevem sovětských tajných služeb. Každý člen komunistické strany v kterémkoliv státě byl automaticky pokládán za zpravodajsko-operativní materiál sovětské tajné služby. Tito lidé bývali obětováni v nesčíslných operacích sovětských tajných služeb, mnohdy jen proto, aby místní rezident mohl vykázat činnost. Kdo se postavil na odpor proti svému zneužívání, projevil názorovou „kolísavost“, kdo se veřejně či neveřejně kriticky vyjádřil o SSSR, či jen o některém aspektu jeho politiky, byl automaticky označen za trockistu, oportunistu, revizionistu, úchylkáře, sionistu atd. a byla učiněna, a to okamžitě, opatření k jeho fyzické likvidaci.

V nacionálně socialistickém Německu byl pro jejich likvidaci používán vcelku jednoduchý systém. Později se analogicky aplikoval i v protektorátu. Lidé, kteří se znelíbili sovětským tajným službám, byli vyřazováni pomocí Gestapa. Sovětští agenti v Komunistické straně Německa začali rozesílat varovné stranické oběžníky se jmény a adresami lidí označených za bývalé komunisty, kteří se prý dali na cestu rozkladné trockistické činnosti. Byly rozesílány na adresy lidí z nejrůznějších vrstev obyvatelstva. Aby snad nedošlo k omylu, byla vždy popsána politická minulost a činnost uvedených osob včetně tajných adres, kde se skrývali. Pochopitelně se tyto oběžníky dostaly také do rukou Gestapa, což byl jediný důvod jejich cirkulace. V protektorátu se stejným způsobem činila ilegální KSČ. Vynálezcem tohoto účinného likvidačního systému byl Walter Ulbricht, dlící tehdy v Moskvě. Tím si zachránil život během sovětských čistek na konci třicátých let. Řada lidí byla udána Gestapu přímo poté, co NKVD poskytla proti nim důkazy.

Když se NKVD za války nepodařilo přesvědčit plukovníka Františka Moravce v Londýně, aby dal Sovětům k dispozici své spojovací cesty do protektorátu bez další kontroly ze strany československé exilové vlády, pokusili se o to sami. Náhle celé protektorátní komunistické podzemí, které do té doby odmítalo jakoukoli spolupráci, ba ani vytvoření koncepce odboje s nebolševickými odbojovými složkami, se hodlalo napojit na nekomunistické a spolupracovat. Ostražitostí českého nekomunistického podzemí, spíše tím, že bylo zcela neakceschopné, neb totálně zničené údery Gestapa, se tato infiltrace nezdařila. A tak se sovětská rozvědka i zde uchýlila ke své staré hře, k vyřazování nekomunistických odbojářů udáváním Gestapu. Mezi starými komunisty, kteří zůstali doma a podíleli se na protinacistickém boji, byli i takoví, kteří si pamatovali nepochopitelné příkazy z Moskvy, jako byl ten, že v případě, narazí-li na parašutistu exilové vlády z Londýna, mají ho zadržet a informovat vedení vlastní stranické buňky, které pak bude informovat stranické vedení a to rozhodne, jak s parašutistou naložit. Existují svědectví českých komunistů, kteří dostali tajný stranický pokyn udat vedoucí činitele nekomunistického domácího odboje anonymně Gestapu.

Skupina tří československých parašutistů z Velké Británie byla vysazena v listopadu 1942 do protektorátu s úkolem navázat spojení s Vladimírem Krajinou. Přinášeli s sebou kromě jiného materiálu také osobní dopisy prezidenta Beneše a ministra národní obrany Ingra. Byli zadrženi příslušníky komunistického odboje, kteří je lstí odzbrojili a odebrali jim i vysílačku. Tito komunisté buď byli Gestapu známi, anebo, což je mnohem pravděpodobnější, pro ně přímo pracovali. V každém případě se jejich přímým přičiněním parašutisté včetně dopisů, šifrovacích tabulek a výstroje ocitli v rukou Gestapa.

A. I. Romanov, bývalý příslušník SMĚRŠ, uvádí, že NKGB (Narodnyj komissariat gosudarstvennoj bezopasnosti, Lidový komisariát státní bezpečnosti, existoval paralelně k NKVD) a NKVD měly své agenty i uvnitř nacistických koncentračních táborů, kteří tam „vykonávali sovětskou zákonnost“. Například přepisování rozsudků smrti vynesených Němci nad komunisty na členy československých nekomunistických stran budoucím československým prezidentem Antonínem Novotným v KZ Mauthausen, pokusy komunistických spoluvězňů fyzicky zlikvidovat Ferdinanda Peroutku ke konci války v KZ Buchenwald, Gusta Fučíková se skupinou komunistických vězeňkyň způsobila v KZ Ravensbrück odepřením potřebné péče smrt Mileny Jesenské.

Mechanismus vzniku komunistického teroru v německých koncentračních táborech, nazývaného též sovětskou justicí, vysvětluje Ferdinand Peroutka, sám vězeň v KZ Buchenwald: „V koncentračních táborech… mohl terorizovat… jen ten, kdo měl moc. A tu měli… nacisti, esesmani… a potom ji měli komunisti. Poněvadž komunisti ve všech těch táborech vlastně byli nejstarší obyvatelé. A jako nejstarší obyvatelé obsadili všechna administrativní místa, která byla dostupná vězňům. A kdo měl… administrativní místa v rukou… měl v rukou tábor a mohl terorizovat. Kdo neměl administrativní místa, neměl žádnou možnost terorizovat.“ Jak známo, všichni komunisté se podřizovali Moskvě, tedy NKVD.

Do roku 1942 vedl protikomunistické oddělení pražského Gestapa bývalý německý komunista Willi Leimer. Později převzal vedení odboru boje proti parašutistům, ještě později, svědectví pochází z roku 1951, sloužil v centrále KGB (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti, Výbor státní bezpečnosti, nový název sovětské tajné služby NKGB) v Moskvě v hodnosti plukovníka; oficiálně byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1947 v Moskvě údajně popraven, materiály z jeho procesu byly prý při požáru archivu zničeny. Byl pověstný svou krutostí vůči zatčeným. Skutečnost, že Leimer byl sovětským zpravodajcem, vrhá na celou činnost jeho oddělení poněkud jiné světlo. I Britové měli v pražském Gestapu svého muže, Wilhelma Schultze, jenže ten se nevyznačoval mučením vězňů a služební horlivostí; český domácí odboj disponoval kriminálním tajemníkem Gestapa Ottonem Gallem.

Leimer dokázal přesvědčit pro spolupráci s Gestapem desítky českých komunistů, využíval zkušeností nabytých v KPD. Mnozí z komunistů se stali aktivistickými novináři, vyzývajícími ke spolupráci s Německou říší. Kolaboranti s nacismem byli jednoduše převerbováni do NKGB (následník NKVD) a všichni se spasili vstupem do KSČ. Leimer s pomocí oněch komunistů-udavačů likvidoval příslušníky odboje. Z tzv. komunistického odboje přežili nacistickou okupaci jen ti, kteří byli ochotni vykonávat jakékoliv sovětské rozkazy. Tito lidé pak po válce obsadili rozhodující místa a nervová centra československého státu.

Sovětská tajná služba se zmocnila většiny německých zpravodajských důstojníků včetně pracovníků Gestapa, kteří za války operovali v protektorátu či v Říšské župě Sudety. Údaje vytěžené z výslechu těchto lidí pak použila NKGB při verbování nových agentů nebo převedení bývalých německých agentů do svých služeb. S hrozbou nacistické minulosti nad hlavou a se zálibou v prosazování totalitní moci se tyto osoby staly nejoddanějšími vykonavateli sovětské moci proti obyvatelstvu satelitních států, nakonec i proti zájmům vlastních států. Členství v KSČ automaticky vylučovalo vznesení obvinění z kolaborace s nacismem.

Udržet vše v tajnosti

Československé úřady věděly o koncentračních pracovních táborech v SSSR hned od počátku dvacátých let minulého století. V roce 1922 předseda Československé obchodní mise v Moskvě sděloval do Prahy, že ve vězení v Moskvě je deset československých občanů za politické zločiny, především za špionáž. Seznam československých vězňů z roku 1923 v sovětských koncentrácích již obsahoval 113 jmen. Od roku 1929 do roku 1938 došlo z československého zastupitelství v Moskvě ministerstvu zahraničních věcí v Praze sedmnáct seznamů československých státních příslušníků vězněných v SSSR. Každý obsahoval několik desítek jmen, v posledním z roku 1938 jich bylo 114. Nejčastěji udělovaný trest bylo 10 let vězení, vynesený trest smrti byl obvykle měněn na oněch deset let. Postupně však seznamy obsahovaly i informace, ve kterých táborech se vězni nacházejí. Byl to především komplex táborů Solověcké ostrovy, do roku 1929 hlavní sovětský koncentrační tábor, který měl i s filiálkami na pevnině kolem 650 tisíc vězňů. Během krutých zim umírala každý rok téměř třetina osazenstva. O rozsahu bolševického běsu svědčí počet zatčených ve venkovských volostích (volosť, správní jednotka odpovídající přibližně okresu), denně kolem dvou desítek lidí zatčených a odsouzených do GULAGu nebo popravených. Nepřetržitě, po mnohá léta.

Tyto a další zprávy československých misí v Sovětském svazu – o hladomorech a teroru na vlastním obyvatelstvu – nebyly československé veřejnosti laskavou péčí Edvarda Beneše známy. Dostávaly se jen k velmi omezenému okruhu pracovníků ministerstva zahraničí. A ti podle pokynu Beneše mlčeli. Zprávy o československých občanech vězněných v SSSR se dále poskytovaly pouze ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu vnitra. Zacházelo se s nimi jako s tajnými. Je doloženo, že ministerstvo vnitra předávalo prostřednictvím zemských úřadů dotyčnému hejtmanství, kde měl vězněný domovskou obec, příslušnou zprávu z československých misí nebo zastupitelství v Sovětském svazu. Tyto informace byly označeny za přísně důvěrné a nesměly být sděleny ani rodinám uvězněných! Poskytnout informace československé veřejnosti neoficiálně se nikdo neodvážil. Drastické poměry v SSSR, informace o nucených pracích v sovětských koncentrácích tedy zůstaly československé veřejnosti až do protektorátu utajeny péčí jediného člověka: ministra zahraničních věcí, později prezidenta, Edvarda Beneše.

Jako příklad uveďme citaci ze zprávy československého zastupitelství v Moskvě z února 1933 ministerstvu zahraničních věcí: „Z Moskvy má býti vyhoštěno do konce dubna na 800 000 lidí. V prvé řadě to mají býti obchodníci a všichni, kdož v Moskvě nebydlí aspoň tři léta a nejsou dělnického původu, nevykonávají produktivní práci. Mnohým osobám byly vzaty potravinové příděly a nouze dohání řadu lidí k sebevraždám. Tvrdí se, že strach z pasových obtíží (sovětské passporty jsou vnitrostátní průkazy totožnosti, nikoliv cestovní pasy do zahraničí) způsobil v Moskvě přímo sebevražednou epidemii. Také na Kubáni tvrdý režim a zostřená diktatura náležitě se uplatňují. Z Kubáně prý 48 000 kulaků znovu putuje do Sibiře. Z Volhy, z krajů obývaných německými kolonisty, mám autentické zprávy, že při realizaci seťových fondů obyvatelstvu se odebírá poslední kilogram zrní bez ohledu na to, zemře-li rodina hladem.“ Potud zpráva československého zastupitelství v Moskvě z února 1933.

(Příště o neochotě Čechů uvěřit zprávám o podstatě sovětského režimu)

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: .

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Václav Klaus: Zastavme útok na ústavnost

21:58 Václav Klaus: Zastavme útok na ústavnost

Václav Klaus k pandemickému zákonu