Pane prorektore, vysoká škola CEVRO Institut je známá svým zaměřením na otázky politologie, zahraničních vztahů a bezpečnosti. V těchto dnech vrcholí krize na Ukrajině a dramatizuje se situace na Blízkém východě. Obě události mají dopady na uvažování o zajištění bezpečnosti v Evropě. Jak se bude vyvíjet situace na Ukrajině?
Ukrajina bude ještě velmi dlouho nestabilní. Částečně to pramení z faktu, že Rusko má rádo sousedy buďto ve vztahu vazalském nebo zmítající se v chaosu. Rusko prostě historicky nemá rádo sousedy, kteří se rozhodují samostatně. Ani my bychom však neměli tlačit Ukrajince do výběru buď anebo. Stabilizace Ukrajiny je běh na dlouhou trať. Každopádně bychom vždy měli mít na mysli Ukrajinu jako nezávislou zemi. Ukrajinská nezávislost je sama o sobě hodnotou bez ohledu na to, jestli má momentálně vládu, která více vzhlíží k Západu nebo k Východu. A rusko-ukrajinské vztahy budou i nadále na stejné houpačce, jako tomu bylo v posledních dvaceti letech.
Do jaké míry vývoj na „Majdanu“ změnil orientaci Ukrajiny z prorusky orientovaného státu na stát prozápadní? Má současná vládnoucí garnitura sílu situaci zvládnout?
Ukrajina se vždy nacházela na hranici mezi Západem a Východem a události posledních dvaceti let jsou toho tím nejlepším důkazem. Nic zásadního se nyní nemění. Jedná se o pokračování přirozeného vnitřního sváru, který je dán historicky i geograficky. Stejně tak se jedná o zemi dlouhodobě ekonomicky velmi nezdravou, politicky nestabilní a zkorumpovanou. Přesto si myslím, že momentálně více lidí vzhlíží pozitivně k Západu, než tomu bylo před rokem. Alternativa evropská je prostě přitažlivější než ta euroasijská pod vedením Kremlu. Loajalita občanů se však velmi liší místo od místa. Stabilní, bezpečná a prosperující Ukrajina je v našem zájmu, cesta však bude dlouhá a budoucnost záleží hlavně na Ukrajincích samotných.
Může vstup Ukrajiny do NATO – nebo alespoň její přiblížení se k NATO hrát významnou roli ve stabilizaci této části Evropy?
Plnohodnotný vstup Ukrajiny do NATO nebyl nikdy na pořadu dne a není ani dnes. Vždy se jednalo pouze o hloubce vztahů mezi NATO a Ukrajinou. A vzhledem k tomu, že Ukrajina je sousedícím státem NATO a že je to země rozlehlá, ležící na strategickém místě v Evropě, je v zájmu Aliance mít s Ukrajinou úzké, přátelské a velmi pracovní vztahy. Naším zájmem zároveň není obnovení Sovětského svazu a fakt, že si bezpečnostní vztahy s Ukrajinou bude monopolizovat Rusko. Pro stabilizaci Evropy je důležitá Ukrajina nezávislá, stabilní a prosperující. V našem zájmu je ale v první řadě Ukrajina úzce ekonomicky propojená s Evropskou unií.
Pokud se Ukrajina rozhodne učinit další kroky sbližování s NATO, jak může pomoct Česká republika? Mohou také přispět instituce jako CEVRO Institut například vytvořením zvláštních vzdělávacích programů pro zaměstnance ukrajinské státní správy nebo bezpečnostních složek?
Co se týká sbližování s NATO, měli bychom takové kroky podpořit. Stejně tak jako reformy ukrajinského bezpečnostního systému, vzájemnou výměnu zkušeností a informací. A platforma vzdělávacích institucí a think-tanků je pro podobné aktivity tou nejlepší. CEVRO Institut má s podobnými programy zkušenosti, které jsme připraveni nabídnout. Rozhodně bych se však neomezoval pouze na oblast bezpečnosti. Stejně jako bezpečnost nás musí zajímat oblast ekonomiky.
Jak rozumíte tomu, že při všech odmítavých stanoviscích k aktivitám Ruska na východě Ukrajiny úplně zmizely výhrady evropských států na adresu Ruska a jeho anexe Krymu?
Myslím, že výhrady stále úplně nezmizely, byť je třeba nezastírat, že taktika Kremlu je velmi úspěšná. Rusko totiž zcela cíleně podporuje neklid na východě Ukrajiny mimo jiné s ohledem na fakt, že dnešní vyhrocená situace pomůže zapomenout na okupaci Krymu. To se Rusku na v zásadě daří. Ve stejné chvíli však ruské kroky v rámci samotné Ukrajiny prohlubují povědomí o ukrajinském státě a o hrozbách, kterým tento stát čelí. A navzdory propagandě, si stále větší část Ukrajinců uvědomuje, že „mráz přichází z Kremlu“, nikoli z Bruselu.
Podle posledního vývoje se zdá, že Rusko přešlo na použití jiného druhu zbraní – zvyšuje například cenu plynu nad úroveň běžnou v ostatních evropských státech.
Rusko s používáním energetiky jako zbraně v rámci mocenského geopolitického boje nikdy nepřestalo, naopak tuto politiku opakovaně a zcela otevřeně deklarovalo – skrze prohlášení svých čelných představitelů, oficiální dokumenty i zcela konkrétní kroky. Je v zájmu Ukrajiny, aby se vymanila ze závislosti na ruském plynu dodávaném za dumpingové ceny. Dumpingové ceny vždy vedly ke korupci a vazalství, nikoli k prosperitě, stabilitě a samostatnosti. Alespoň částečně se vymanit se z totální energetické závislosti na Rusku bude Ukrajince něco stát. Pokud se jim to však podaří, nebudou litovat. Chtějí-li modernizovat ekonomiku a budovat nezávislou zemi, musejí to udělat. My jim můžeme drobně napomoci, vlastní rozhodnutí a překonání všech obtíží je však na Ukrajincích samotných. Je například na čase namontovat na plynovou síť měřící zařízení – tomu zatím vzdorovaly všechny minulé ukrajinské vlády bez ohledu na jejich deklarované směřování.
Nehrozí ruský energetický tlak také vůči České republice?
Bez ohledu na vlády jsme na rozdíl od Ukrajinců (a mnohých jiných) dlouhodobě a systematicky do své energetické infrastruktury investovali. Nedovážíme elektřinu a plyn i ropu můžeme dovézt z několika směrů. Máme tedy daleko větší manévrovací prostor. Fakt, že se státnímu podniku Mero například před pár lety podařilo vstoupit jako podílník do ropovodu TAL vedoucího z Terstu do Bavorska, kde je napojen na náš vlastní ropovod, byl v oblasti energetické bezpečnosti z českého pohledu jednou z nejpodstatnějších událostí posledního desetiletí. Je to také jeden z důvodů, proč se například v rámci CEVRO Institutu snažíme na energetickou bezpečnost v rámci studia i prostřednictvím nejrůznějších seminářů a konferencí systematicky poukazovat.
Současným velmi nepříznivým trendem je také začínající kybernetická válka. Česká republika vytvořila několik institucí, které mají stát bránit před kybernetickými útoky. Jsme zároveň silně svázáni s ruskými aktivitami, především v ekonomice. Příklad je v jaderných technologiích, kdy Ruské firmy koupily velkou část jaderného strojírenství ČR. Nemůže se stát, že tímto „trojským koněm“ se podaří proniknout ke strategicky důležitým firmám, provozům a institucím, které se později mohou stát terčem kybernetických útoků, či vyvádění utajovaných informací důležitých pro ČR?
Samozřejmě, že může. Dobrou zprávou je, že porovnáme-li se s některými okolními státy, začali jsme se již mírně připravovat. Zákon o kybernetické bezpečnosti schválila nedávno Poslanecká sněmovna obrovskou většinou. Ve stejnou chvíli je však třeba si otevřeně přiznat, že připraveni zdaleka nejsme a že hrozby narůstají. Celosvětově narůstá počet a síla útoků a nevyhýbá se to ani českým úřadům nebo na zdejším trhu působícím bankám, telekomunikačním a energetickým firmám. Nepochybuji o tom, že bylo do naší kritické infrastruktury několik trojských koňů již instalováno. Povědomí o hrozbách je však stále mizivé a množství finančních prostředků věnovaných na kybernetickou ochranu je zanedbatelné. Pokud již něco financujeme, tak výhradně drahý hardware a software a prakticky neinvestujeme do lidí. Každý, kdo má nějaké zkušenosti z kybernetických útoků, velmi dobře ví, že nejslabším článkem je nakonec vždy lidský faktor. I oblast kybernetické bezpečnosti proto zahrnujeme do našich bezpečnostních studií a připravujeme i speciálně zaměřený a zcela unikátní MBA program.
Podívejme se nyní na Blízký východ. V současné době se pravděpodobně blíží ke konci občanská válka v Sýrii. Prezident Bašár Asad získává zpět ztracená území a vytlačuje ze Sýrie zahraniční bojovníky, kteří podporovali rebely. Je obecně známo, že v Sýrii bojují stovky radikálních islámských bojovníků, kteří přišli z Evropských států, např. Francie, Velké Británie a Belgie. Jejich návrat do mateřských zemí nebude bez problémů. Bezpečnostní experti upozorňují, že přestupní stanicí může být i ČR, že zde mohou hledat i dlouhodobější zázemí.
Nejsem si jistý, že se občanská válka v Sýrii blíží ke konci, to bude ještě chvíli trvat a stát životy pár dalších desítek tisíc lidí. Režim z Damašku sice znovu získává kontrolu nad částí ztraceného území, o konci bojů a kontrole nad syrským územím však zatím nemůže být řeč. „Evropských“ bojovníků se dnes na syrském území pohybují spíše tisíce než stovky a bude jich ještě přibývat. Ti, co nepadnou, se jednu vrátí zpět, někteří tak již učinili. A budou vesměs radikálnější a traumatizovanější, než když do války odjížděli. Neočekávám, že by se mnozí chtěli usadit v České republice. Že zde však mohou chtít zaútočit, vyloučit rozhodně nelze. Jejich domácí státy je budou chtít monitorovat a oni si toho jsou vědomí. Zaútočit v sousedním státě v rámci Schengenského prostoru bude proto lákavé. Přesně to se stalo před pár týdny v Bruselu, když v Belgii útočil francouzský občan, který se ze Sýrie před nedávnem vrátil. Jedinou odpovědí musí být daleko užší spolupráce zpravodajských služeb a policie evropských států. Hlavně nesmíme strkat hlavu do písku a doufat, že se nás tento problém nemůže dotknout.
Pokud se bude v dohledné době dále dramatizovat situace v Iráku, bude stále větší zájem Sýrie vedené Bašárem Asadem o to, aby se podařilo zastavit postup bojovníků ISIL. Již dnes, kdy ještě není vyřešen konflikt uvnitř Sýrie, vysílá Asad své letectvo, aby bombardovalo pozice ISILu na jeho postupu Irákem. Jakou roli bude hrát Sýrie, případně její spojenectví s režimem v Bagdádu?
Uměle vytvořené hranice na Blízkém východě již delší dobu ztrácejí na významu a jsou stále prostupnější. Jedná se dnes navíc v zásadě o konfesní válku. Na šíitské straně bojuje Írán, alawitský režim Bašára Asada, libanonský Hizballáh a iráčtí šíité z jihu a středu země. Na druhé straně stojí sunitští Arabové z celého arabského světa, v první řadě pak ze samotné ze Sýrie a Iráku. Bez podpory Íránu a bez spolupráce s iráckými šíity by syrské letectvo irácké území nikdy nebombardovalo. Konfesní linii lze vysvětlit naprostou většinu spojenectví a animozit a právě konfesní občanská válka již s různou intenzitou probíhá na území Libanonu, Sýrie a Iráku, tedy od pobřeží Středozemního moře až k Perskému zálivu. Zasažené území se zatím stále rozšiřuje.
V návaznosti na předešlou otázku, v jakém bezpečnostním prostředí se ocitne Izrael? Je zcela zřejmé, že se celý region radikalizuje k neprospěchu Izraele.
Izrael žije ve válce a v nepřátelském prostředí od svého samotného vzniku, tedy již šestašedesát let. A míru se hned tak nedočká, takže situace není nijak nová. Situace je navíc velmi proměnlivá. Na jednu stranu se již po několik desetiletí celý region radikalizuje, islamizuje, na straně druhé jsou dnešní vztahy s egyptskou armádou lepší než za prezidenta Mubaraka a daleko lepší než za nedávné vlády Muslimského bratrstva. Situace se mění každým rokem. V posledních letech se zároveň dramaticky změnila povaha hrozeb. Po pádu Saddáma Husajna a v důsledku občanské války v Sýrii Izrael nečelí vážné hrozbě ze strany klasické konvenční armády s výjimkou té íránské – Írán je však daleko a snaží se také o nekonvenční řešení. Poslední války jsou válkami asymetrickými a tento trend bude pokračovat. Další války jsou a budou vedeny více s nestátními aktéry (byť mnohdy státy podporovanými), než mezi státy samotnými.
Využijí nakonec Spojené státy své vojenské síly k podpoře Malikího režimu v Bagdádu?
Spojené státy bohužel vyklízejí své pozice na celém Blízkém východě a v Iráku na jejich místo nastupuj sunnitští islamisté, Írán a Rusko. Obávám se, že Washington není nyní schopen jakékoli zásadnější akce. Vakuum vytvořené stahováním USA bude i nadále přinášet nestabilitu. Na druhou stranu je pravda, že si v první řadě musejí svoji situaci vyřešit samotní Iráčané. Irák ještě dlouho nebude stabilní zemí, naopak dojde k ještě většímu faktickému rozpadu země na tři části – šíitskou, sunnitskou a kurdskou. To samo o sobě nemusí být zcela negativní vývoj. Například kurdská část je fungující a z našeho západního pohledu i přátelský útvar. Kurdové ze severu Iráku si nepochybně zaslouží naši podporu.
Ing. Jiří Šedivý (arm. gen. v zál.)
bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR. V současnosti se zabývá poradenstvím v oblasti bezpečnosti a lektorskou činností se zaměřením zejména na bezpečnost, reformu ozbrojených sil ČR, a energetickou bezpečnost. Je zakládajícím členem České Euro-Atlantické Rady.
Tomáš Pojar, M.A.
vystudoval v Česku politologii a mezinárodní vztahy a v Izraeli bezpečnostní studia, v minulosti působil v neziskovém sektoru, mj. jako ředitel humanitární organizace Člověk v tísni, a později jako první náměstek ministra zahraničních věcí. V letech 2010 – 2014 byl českým velvyslancem v Izraeli. V současnosti je prorektorem pro zahraniční vztahy na vysoké škole CEVRO Institut
Psali jsme:
Tento materiál je publikován na základě spolupráce mezi ParlamentnímiListy.cz a CEVRO Institut.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
