Jizerské hory, kraj v zimě zadumaný pod příkrovem sněhu, jsou ideální terén pro vyznavače lyžařské turistiky. V létě se naopak proměňují v přívětivou krajinu pro chodce i cyklisty. Hory jsou nižší než sousední Krkonoše a zdají se i zdánlivě bezpečnější. Krajina bohatá na vodu však skýtá různá nebezpečí pro obce a města ležící na jejím úpatí. Jedním z těchto nebezpečí jsou povodně.  V roce 2002 postihly české území rozsáhlé záplavy. Ty se nevyhnuly se ani oblasti Jizerských hor, neměly zde ovšem tak ničivý průběh jako v jiných oblastech republiky. Důvody, proč se tak stalo, tkví v historii tohoto koutu světa, ve zkušenostech jeho obyvatel, dobrých i těch zlých, protože každý pokrok zpravidla bývá vykoupen bolestnou zkušeností. A nejinak tomu bylo i zde.

Než vznikly jizerskohorské přehrady…

Vraťme se do devatenáctého století. Jizerské hory nedisponují doposud žádným vodním dílem, žádnou větší vodní zdrží, početná rašeliniště akumulující značné množství vody nejsou schopna při větších deštích zadržet srážky a tak každý dlouhotrvající déšť hrozí rozvodněním vodních toků. Toto století zažilo celkem osm zničujících povodní v letech 1846, 1850, 1858, 1860, 1875, 1888, 1890 a 1897. Zastavme se u té poslední, která přišla v červenci, podobně jako novodobé povodně přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Dlouhotrvající vydatné srážky nasytily půdu natolik, že již nebyla schopna další vodu zadržet a průtrž mračen dokončila dílo zkázy. Nemáme pochopitelně přesně naměřené hodnoty z té doby, nicméně kvalifikované odhady hovoří o tom, že Kamenicí v Josefově Dole protékalo 130 m3/s, Černou Desnou 98 m3/s, Jizerou v Kořenově 345 m3/s. Vezmeme-li v potaz průtoky na Bílé Desné a potocích vlévajících se postupně do obou Desných a Kamenice, jejichž hodnoty sice neznáme, ale můžeme si o nich vytvořit představu podle známých údajů, domnívám se, že nebudu daleko od pravdy, jestliže průtok Kamenice v Plavech odhadnu na 400 až 500 m3/s, což odpovídá rozvodněnému Labi na středním úseku v Polabí. Je pochopitelné, že takové množství vody úzká koryta horských řek nejsou schopna pojmout, čímž se povodeň v roce 1897 stala katastrofou nevídaných rozměrů. Veškeré mosty a lávky byly stržené, silnice podemleté, výrobní závody podél toků poničené, zásoby surovin a materiálů odplavené, domy poničené. Celkové škody včetně Jizery v Kořenově přesáhly pět milionů zlatých. Pro srovnání  s dneškem je zajímavé uvést, že denní mzda dělníků na stavbě pozdějších přehrad se pohybovala v rozmezí od 4 do 12 zlatých.

Katastrofa popsaných rozměrů nemohla nechat klidnými nikoho, ať už šlo o císařské úředníky, okresního hejtmana, tanvaldského okresního přednostu, starosty postižených obcí či místní podnikatele a živnostníky. Vytrvalým úsilím velkoprůmyslníka Wilhelma Riedela, mlynáře Wenzela, přednosty tanvaldského soudního okresu Pattermanna a dalších nadšenců vzniklo posléze vodní družstvo pro stavbu přehrady na Černé Desné. Tento záměr byl hned na počátku rozšířen též o stavby přehrad na Bílé Desné a Kamenici. Od nápadu k realizaci ovšem bylo ještě pěkně daleko. Teprve v roce 1911 schválilo ministerstvo veřejných prací udělení státní subvence vodnímu družstvu na stavbu přehrad na Černé a Bílé Desné. Ještě v tomto roce započaly práce na obou sypaných hrázích, propojených spojovací štolou sloužící k odvádění vody do Souše.

Lidé se připravovali na to, co již znali…

Zastavme se u vodního díla na Bílé Desné. Hráz v nadmořské výšce přes 800 m byla projektována tak, aby zadržela 500 000 m3 vody. Stavba byla dokončena, stejně jako stavba Souše na Černé Desné, v září roku 1915. Kolaudace proběhla na podzim roku 1915a byla doprovázena silnou sněhovou vánicí, což mohlo, ale také nemuselo ovlivnit kvalitu kolaudačního řízení. Napouštění prvních jizerskohorských přehrad mohlo začít. Jak toto napouštění skončilo a vyústilo v největší katastrofu Jizerských hor?