Ale ten byl v závěru důstojným způsobem vyřešen. Mne však zaujal už prolog, kterým byl film uveden: „Každý dobrý příběh končí smrtí. A tohle je dobrý příběh“. Takový je, bohužel, i ten můj.
Nejdříve však musím definovat pojem „kočkyt“, který je odvozený ze slova „kočkyty“. Vznikl před řadou let v Sadské, kde v Třebízského ulici na prostranství u bývalého mlýna žila smečka polodivokých koček. Hmotně podporována pitomci, jako jsem například i já, jejich počet rostl téměř geometrickou řadou. A tak se jich kolem mne každé ráno seběhlo celé hejno a dělalo na mne své roztomilé ksichtíky. Kočky a jejich odrostlejší koťata se o mne vydatně otírala, čím si mne, jak jsem později nastudoval, přivlastňovala. A já jsem přitom povzdychával: „Ty kočky, ty kočky, ty kočky … kočkyty.“ Od té chvíle jsem tedy užíval mlýnský dvůr s Kočkytami.

Jejich v podstatě zištné přátelství mi dělalo radost i starost, kterou jsem jednou přetavil v několik veršů:

Kočičí romance
Musím už vstávat  - je téměř poledne.
Jen hlad mne v neděli z postele pozvedne.
Po celodenní sobotní těžké práci, chtěl ležet dýl jsem - jen tak, pro legraci.
Posnídat v klidu své ovesné vločky ... a nemuset jít krmit kočky!

Musím se rychle kouknout za vrata - nejsou to kočky, ale koťata.
Žijí tu volně, nikomu nepatří, však kromě mne s nikým se nebratří.
Jsem jejich oblíbenec, nejdu jim na nervy. Nosím jim mléko a taky konzervy.
Už jsem z těch povinností takzvaně perplex, protože získal jsem pavlovův reflex.

Zamňoukaj za dveřmi, já sebou trhnu, po další konzervě rychle se vrhnu.
Není to z musu, je to od lásky, vždyť mají tak směšně špičaté ocásky!
Jsou jako lidi, když se nacpou. Nejraděj zalehnou a ihned usnou.
A já pak s dojetím nad nimi stojím, foťáčkem malým dokument fotím.
O tom, jak rostla, bláznila ve hře a já se přitom cítil tak dobře.