Ale ten byl v závěru důstojným způsobem vyřešen. Mne však zaujal už prolog, kterým byl film uveden: „Každý dobrý příběh končí smrtí. A tohle je dobrý příběh“. Takový je, bohužel, i ten můj.
Nejdříve však musím definovat pojem „kočkyt“, který je odvozený ze slova „kočkyty“. Vznikl před řadou let v Sadské, kde v Třebízského ulici na prostranství u bývalého mlýna žila smečka polodivokých koček. Hmotně podporována pitomci, jako jsem například i já, jejich počet rostl téměř geometrickou řadou. A tak se jich kolem mne každé ráno seběhlo celé hejno a dělalo na mne své roztomilé ksichtíky. Kočky a jejich odrostlejší koťata se o mne vydatně otírala, čím si mne, jak jsem později nastudoval, přivlastňovala. A já jsem přitom povzdychával: „Ty kočky, ty kočky, ty kočky … kočkyty.“ Od té chvíle jsem tedy užíval mlýnský dvůr s Kočkytami.
Jejich v podstatě zištné přátelství mi dělalo radost i starost, kterou jsem jednou přetavil v několik veršů:
Kočičí romance
Musím už vstávat - je téměř poledne.
Jen hlad mne v neděli z postele pozvedne.
Po celodenní sobotní těžké práci, chtěl ležet dýl jsem - jen tak, pro legraci.
Posnídat v klidu své ovesné vločky ... a nemuset jít krmit kočky!
Musím se rychle kouknout za vrata - nejsou to kočky, ale koťata.
Žijí tu volně, nikomu nepatří, však kromě mne s nikým se nebratří.
Jsem jejich oblíbenec, nejdu jim na nervy. Nosím jim mléko a taky konzervy.
Už jsem z těch povinností takzvaně perplex, protože získal jsem pavlovův reflex.
Zamňoukaj za dveřmi, já sebou trhnu, po další konzervě rychle se vrhnu.
Není to z musu, je to od lásky, vždyť mají tak směšně špičaté ocásky!
Jsou jako lidi, když se nacpou. Nejraděj zalehnou a ihned usnou.
A já pak s dojetím nad nimi stojím, foťáčkem malým dokument fotím.
O tom, jak rostla, bláznila ve hře a já se přitom cítil tak dobře.
Jedno z těch odrostlejších koťat byl zrzavý kocourek. Sice se nechal pohladit, ale ve skutečnosti byl ještě polodivoký. Když jsem si ho chtěl levou rukou vzít na chvilku do náručí, zareagoval naprosto bleskově a během okamžiku mne stačil dvakrát hluboce kousnout do ukazováčku levé ruky.
Asi si své neuvěřitelně ostré zoubky moc nečistil, protože se mi rána zanítila a kvůli bolavému prstu jsem pak nemohl celý měsíc cvičit na kytaru. Nezanevřel jsem však na něj. Vídal jsem ho každý den, ale už jsem se o žádný bližší kontakt s ním nepokoušel. Až jednou …
Byl teplý slunečný den a já jsem svůj ateliér právě větral. Náhle do něj otevřenými dveřmi nahlédl tehdy pro mne ještě bezejmenný zrzek. Chvíli se rozhlížel a po chvíli pomalu vešel dovnitř. Já jsem ho nenápadně pozoroval. Pak se přikrčil a s naprostou ledabylostí vyskočil na oválný kancelářský stůl.
Tak to tedy ne !!! Jestli něco nesnáším, tak to jsou nevychovaná domácí zvířata. Rychle jsem vstal a pomocí srolovaných novin, pro jistotu, jsem ho donutil se stolu seskočit. Kocourek uraženě odešel a zanechal mne mým myšlenkám.
Téměř nachlup stejná situace se opakovala po několik následujících dní, pouze s tím rozdílem, že zrzek vyzkoušel vyskočit kromě velkého stolu i na další části nábytku. To jsem mu novinami již pouze nehrozil, ale použil je fyzicky jako „plácačku na kočky“.
Přesto mne znovu a znovu každý den dopoledne navštěvoval. Nakonec si našel teplé místečko na křesle, na němž jsem při jednání se zákazníky vždy sedával, a stočen do klubíčka usnul. Když jsem se ho přitom odvážil pohladit, otevřel oči, podíval se na mne a začal příst. Stali se z nás přátelé. Z něj můj Kočkyt.
Jedna věc mne však nenechávala v klidu. Rostl a sílil. Zezadu bylo vidět, že už je to pořádný kocour. Vzhledem k jeho zdravému „nádobíčku“ jsem pojal obavu, aby si u mne nezačal značkovat teritorium. To bych jako čistotný obyvatel v podstatě voňavého ateliéru určeného i k jednání s návštěvami v žádném případě nemohl akceptovat.
Dostal jsem „doslova zběsilý“ nápad. Před jednou jeho ranní návštěvou jsem po zemi rozmístil několik misek s nepatrnou dávkou mé čerstvé vlastní moči, kterou jsem za tímto účelem vyprodukoval. Kočkyt tomuto nálezu věnoval překvapivě dlouho pozornost. Všechny mé vzorky pečlivě prozkoumal, ale nakonec přece jen zaujal svou oblíbenou polohu „ležícího kocoura“.
Já jsem rychle vše sklidil a očekával další vývoj. Zaznamenal jsem úspěch. Za celou dobu našeho několikaletého soužití Kočkyt nikdy nic v ateliéru neoznačkoval. Opájím se představou, že uznal, že s tak velkým a starým „kocourem“ nemá smysl o teritorium bojovat.
„Čas oponou trhnul“ a mé soužití s kocourem Kočkytem se skvěle rozvíjelo, byť se drobnými peripetiemi. Objevil jsem úžasné věci. Například skutečnost, že kočky vůbec neznají kalendář. Projevilo se to tím, že kocourek se domáhal vstupu do bytu i v sobotu, když byly jeho dveře zavřené a já jsem dospával své často „dlouhodonoční“ hraní na kytaru či foukací harmoniku. O tom, jak to probíhalo, mne poinformoval můj soused, který událost viděl na vlastní oči.
Nejdříve prý Kočkyt hlasitě několikrát velmi hlasitě zamňoukal. Odezvy-li se nedočkal, skočil na kliku a pokoušel se tak dveře sám otevřít. Držel se na nich doslova zuby–nehty. Vypadal prý úplně stejně, jako když se v kreslené grotesce zlý kocour rozplácne o zabouchnuté dveře. O tom, že k této situaci došlo vícekrát, svědčí stopy na dveřích, jejichž fotografii dám do přílohy.
Protože nejsem cvičitel zvířat, nikdy jsem netušil, jak mnoho komunikačních schopností taková obyčejná venkovská kočka má. Někdy za mnou Kočkyt přišel ke stolu, u něhož jsem pracoval na počítači. Na svůj příchod mne upozornil zamňoukáním a čekal na můj pokyn. Protože byl svou kočičí vychovaností i od pohledu velmi roztomilý, většinou jsem se od stolu trochu odsunul a plácnutím do stehna naznačil, aby mi skočil na klín, což okamžitě udělal. Oba jsme v tu chvíli začali příst. Já v duchu, on nahlas. Byla to paráda. Zejména, když jsem z legrace začal ťukat ho klávesnice. To se posadil a svými předními tlapkami psal se mnou. Když jsme se spolu dostatečně vyblbli, položil jsem ho něžně na zem.
Obvykle netrvalo příliš dlouho a Kočkyt se opět dostavil, pravidelně těsně před půlnocí. Jak jsem již uvedl výše, kalendář kočky neznají, ale hodiny ano. Zamňoukal jiným tónem, což znamenalo: „Pusť mne ven, jdu za kočkama !!!“ A šel.
Nejdůležitější v každém partnerském vztahu, včetně lidských, je jistota zavedených rituálů, občas zpestřených pokud možno příjemnými překvapeními. Jedno z nich mi předvedl i můj Kočkyt.
Jako aktivní novinář mám téměř povinnost sledovat televizní zpravodajské pořady, ale občas si k těm večerním lehnu na gauč. Kočkyt spal, nebo alespoň dělal, že spí, v mém křesle. Chvilku poté, co jsem zaujal polohu „ležícího střelce“ a sledoval dění na obrazovce, se dostavil divný pocit. Utrhnul jam oči od obrazovky, a co jsem uviděl? Kočkyta sedícího v pozoru u gauče, který se na mne upřeně díval a čekal. Když jsem mu udělal místo a plácnul dlaní na gauč, v tu chvíli byl vedle mne. Otočil se obvykle třikrát dokolečka a pak si lehnul tak, aby jeho hlava spočívala na mém bicepsu. To jsem považoval za vrcholný projev jeho přátelství s člověkem. Skutečně nádherný pocit!!!
Tak ubíhal čas, jak říkával pan Jan Werich, v činorodém ruchu. Jednoho dne však záměrně otevřenými dveřmi nikdo nevešel. Ani další den. Až ten třetí se na můj práh připlazil potrhaný, nějakým psem těžce zraněný Kočkyt. Okamžitě navštívený veterinář však naznačil, že ani operace by situaci nevyřešila. A tak se můj kočičí kamarád musel odebrat do kočičího nebe. Věčná škoda pro nás oba.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
