Po letní pauze nastaly podzimní konference, září je vždy nejvíce přeplněné. Pro mne to začalo v polské Karpaczi, pak to byl německý, badensko-württemberský Stuttgart a nakonec Vídeň. Dnes pár slov ke Stuttgartu.

Toto, s automobilovým průmyslem – se značkami BMW a Porsche – spojené město je svým počtem obyvatel někde mezi Prahou a Brnem. Je německé, ale je více u Francie než ve střední Evropě. Město je to průmyslové a bohaté, dnes už i hodně univerzitní. Je to město kulturní – ve známé konferenční budově, kde se konference zvaná Bürgergipfel konala (můj projev v němčině i jeho český překlad jsou na www.klaus.cz), se hlavní sál jmenuje Hegelsaal (Hegelův sál) a hned vedle je sál Schilllerův. Zdůrazňuji to proto, že jsem se při této své návštěvě města jen utvrdil v tom, že o Hegela a Schillera v dnešním Německu už dávno nejde. Stuttgart současnosti je pro mne prototypem kosmopolitního, progresivistického města, kde se ono německé stále více ztrácí.

Bývá to vždy spojeno s rolí univerzit. Podobný pocit jsem měl před několika lety – v roce 2018 – když jsem vystoupil s projevem v Trevíru při protestní akci vůči odhalení nového, Čínou darovaného pomníku Karla Marxe u příležitosti dvoustého výročí jeho narození. I tam jsem měl pocit kosmopolitní beznaděje. (Mimochodem i Stuttgart i Trevír jsou nedaleko Francie, tedy na západ od Rýna, což považuji za relevantní.)