Mohl jsem porovnávat. V Pekingu jsem byl v roce 1994 (jako předseda vlády) a v roce 2004 (jako prezident), snad jsem nic nezapomněl. Peking je bohatší, větší (má už 20 milionů obyvatel), vyšší (domy velmi povyrostly), má více aut (před čtvrt stoletím dominovala jízdní kola a služební auta), je to prostě moderní město. Žádný smog tam nebyl – údajně proto, že za několik dní budou velké oslavy 70. výročí založení Čínské lidové republiky, a proto dočasně uzavřeli některé největší znečišťovatele. Nevím, snad.

Ale pěkně od počátku. Letěli jsme přes Mnichov, Lufthansou. Ta jako vzorná, politicky korektní firma má multikulturně složenou posádku, ale – protože je to její mnichovská část – posádka je oblečená v bavorských „trachtech“ (v dirndlech). Té čínské letušce to docela slušelo.

Na pekingském letišti se musí před příchodem k pasové kontrole udělat otisk palce. Než jsem se mohl začít rozčilovat, řekli mi, že já nemusím. Důvod byl zajímavý – lidé nad 70 let věku nemusí tuto proceduru absolvovat. Bral jsem to jako jakýsi „favour“, dosud jsem měl pocit, že je věk výhodou jen pro zlevnění jízdného při lyžování v Alpách. Aspoň něco.

O pár metrů dál bylo další překvapení. Visela tam cedule žádající sundat pokrývku hlavy a jít pomalu, neboť je – neviditelným přístrojem – prováděno měření vaší teploty. Prošel jsem, asi jsem horečku neměl.