Naše vláda hlásá ekonomické nesmysly a naši ekonomové mlčí. Líbí se jim dostávat granty, sedět v dozorčích radách státních podniků a být v poradních sborech vlády a jednotlivých ministerstev či dalších institucí. Je jich více, než bychom si mysleli. Aby si nepodřezávali svou větev, musí hájit státní agendu a aktivistické státní intervence. Je to tak prosté. Přesto mnozí z nich vyučují ekonomickou ortodoxii, v níž je mimo jiné zásadní tezí, že je free trade (svobodný či volný obchod) dobro. A jeho opak, že je zlo. Ve svých poradcovských rolích však dělají opak. Nemohli by být poradci, kdyby radili vládě, že se do ekonomiky a trhu nemá plést.

To není žádná novinka, to je naše dlouhodobá, ale dobře známá tragédie. Děsí mne, že ekonomové ztrácí svou ortodoxii i jinde, i v Americe, která byla dosud baštou ekonomické racionality. Významný americký čtvrtletník The International Economy, za léta, co ho čtu, si dovolím říci, že je spíše středový, nebo mírně nalevo (ale na boardu jsou i John B. Taylor, Michael J. Boskin nebo Steve Hanke) uveřejnil ve svém posledním čísle (č. 3, 2024) dva výrazné články, které mne děsí.

Známý, nepochybně kvalitní, ale výrazně levicový nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz píše o „The Perils of a Trump-Musk Economy“ (nebezpečí Trumpovy a Muskovy ekonomiky). Text je totálně antitrumpovský, což plně respektuji a není to od Stiglitze žádné překvapení. I já jsem s ním nejednou osobně i písemně polemizoval, ale proto bych o tom teď nepsal. Navíc, ani Trump, ani Musk nejsou žádní ekonomové a už vůbec ne teoretici Stiglitzovy úrovně. Šokující – ale přímo symbolické – je jeho tvrzení, že „síla Ameriky je ve vědě a technologii, kterou chtěla Harrisová podporovat a kterou chce Trump škrtat“. Já jsem si vždycky – v souladu s ekonomickou vědou – myslel, že síla Ameriky je v její svobodě, v jejím spoléháním se na trh, v jejím nespoléhání se na stát a jeho byrokracii.