V těchto dnech oslovil předseda Klubu českých a slovenských spisovatelů (KČSS) Lubomír Brožek členy Rady  KČSS následujícím přípisem:

Vážení členové Rady Klubu českých a slovenských spisovatelů, milí kolegové a vzácní přátelé,

při našem posledním jednání jsme se shodli (mimo jiné) na potřebě vyjádřit se ke svobodě slova. Jsme sice organizace v zásadě nepolitická, to ovšem neznamená generální nadhled nade vším, co se nás dotýká. Povězte, co je, kromě talentu a svědomí, pro spisovatele důležitější nežli slovo...

S oblibou jsem vždy citoval sentenci Ludwiga Wittgensteina „Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa“. Ptejme se tedy na rozměr světa, v němž není slovo zcela svéprávné. Někdo se možná domnívá, že pocit jistého dusna lze vyvětrat otevřením Overtonova okna. Jediné, čeho docílí, je průvan zmaru a pohled na chaotické staveniště Babylonské věže, na němž se vskutku nekladou základy kulturnímu rozvoji. Omlouvám se za svou upovídanost, ale nedá mi to v této souvislosti ještě alespoň neodcitovat slova Milana Kundery, která pronesl v červnu 1967 na sjezdu Svazu československých spisovatelů: „Každý, kdo svou bigotností, vandalismem, nekulturností, nesvobodomyslností podráží nohy kulturnímu rozvoji, podráží nohy samému bytí tohoto národa." Ano, kulturní rozvoj bez svobody slova je nepředstavitelný a já jsem příliš starý na to, abych se, je-li svoboda slova ohrožena, musel stydět za své mlčení.

Tento dopis podnítil vznik veřejné výzvy s jasným nadpisem: Žádáme svobodu slova. Přetiskujeme zde výzvu v plném znění: