Podnikání v podmínkách koronaviru je běh na lyžích močálem. Chvíli to vydržím, a padnu. Může to být nepatrně snazší, když se odhodí orientace na zisk a sleduje se aspoň záchrana pracovních míst. To původního podnikatele neláká, ale mohou se o to pokusit zaměstnanci, kterým stačí mzdy. Museli by však podnik převzít. A měli by to udělat dřív, než slabý kus přiláká nájezdníky, kteří to koupí za babku, rozprodají, co má trochu cenu, a nechají obci, kterou to živilo, pár trosek a oči pro pláč.

Ve světě existuje řada modelů, jak zachraňovat ohrožená místa. Třeba ve Francii existuje už pár let Zákon o sociálním a solidárním podnikání (Loi Economie social et solidaire - ESS, 2014), k dohledání je ZDE, který definuje podmínky pro zaměstnanecké převzetí podniku v tísni. Cílem zákona je nejen zachování pracovních míst v komunitě, ale také „sociální a enviromentální dopady tvorby bohatství“, čili podnikání s ohledy na obec i její prostředí a okolí.

Jistěže se napřed rozhoduje, jestli to má ještě cenu. Pokud ano, je to spojeno se státní pomocí, protože udržení pracovních míst bývá podstatně levnější než lákání investorů nejrůznějšími pobídkami, a ještě s rizikem, že vyčerpají pobídky a zmizí. Avšak izolovaný pokus jednoho malého podniku nemá moc velké šance na přežití. Vedle finanční podpory potřebuje také technickou pomoc a zapojení do nějakého příznivého kontextu, řízené strategie území.

U nás najdeme víc překážek než možností. Debaty o sociálním podnikání se soustřeďují jen na to, jak zaměstnat nějaké marginalizované osoby, lidi s postižením, bývalé delikventy nebo osoby se závislostí, za dotovanou minimální mzdu. To ovšem neřeší problém záchranné brzdy pro standardní podnikatelský subjekt, který se řítí do záhuby. Nemluvě o současné situaci, kdy je cestování stále obtížnější, co chvíli je někdo z dodavatelů v karanténě, a hospodářské přežití závisí na schopnosti využít příležitosti zblízka. Nemělo by také zapadnout nedělní varování člena NERV ekonoma Štěpána Jurajdy u Moravce, že „tady bude hlad v této zemi“. Bude třeba řešit maximum potravinové soběstačnosti na lokální úrovni, čili podmínky pro pomoc, která vyrůstá na konci vlastního ramene.

V USA a Kanadě je podporováno podnikání s cílem hospodářského rozvoje komunity (Community Economic Development – CED). Komunita je chápána buď regionálně, jako blízký trh v dosahu lokálního patriotismu, který lze přitáhnout k rozvojovým cílům, nebo jako skupina zaměstnanců na společném pracovišti. Ale jsou tu i aktivní občané, kteří půjčují nebo investují peníze do těchto alternativních podniků. Tento přístup už má za sebou více než třicetiletou tradici. Iniciátorem jsou občané, zpočátku v podobě debatního klubu. Ale třeba studie pro Národní kongres komunitního ekonomického rozvoje z roku 1988 uvádí, že 35 procent amerických organizací CED se už účastnilo budování místních podniků jako věřitelé, kapitáloví investoři nebo vlastníci či operátoři takových podniků.