Volební sezóna ve Francii skončila praktickou eliminací největší hrozby, Národní fronty Marine Le Penové. Sama vůdkyně sice zvolena byla, ale doplní ji jen sedm dalších poslanců, což nestačí ani na zřízení vlastního stranického klubu v Národním shromáždění. Avšak zatímco národovci jen neposílili a zůstali na svém, vůbec největší ztrátu utrpěla Socialistická strana, která se ve sněmovně scvrkla na desetinu a přišla o víc než 260 hlasů. Křeslo nezískal ani šéf ústředního sekretariátu v Paříži.

Formálním vítězem voleb je tak Francie v pohybu nového prezidenta Emmanuela Macrona, který své hnutí poskládal z osob mimo politické strany. Inspiroval se trendem jižního křídla EU. Cestu k politické moci tam nachází ta část veřejnosti, která je „rozhořčená“ chováním politického systému, který uznává jen zájmy přebujelého finančního světa a zanechává za sebou hluboce rozdělenou společnost s narůstajícími sociálními rozdíly.

Podobně se dere k moci španělské hnutí Podemos nebo italské Hnutí pěti hvězd. Můžeme sem zahrnout i řeckou stranu Syriza. Co mají společné, je na jedné straně společenský radikalismus a budování organizace zdola a na druhé straně odmítání oblbující xenofobní demagogie, že za všechno mohou ještě větší chudáci, kteří přitáhli z ještě větší bídy.

Avšak drtivá většina Macronova hnutí, které získalo 341 hlasů z 577 možných, bude brzy testována z jiného úhlu. Úspěch mu přinesl zjev mladého odvážného ekonoma, který má dost sil na rozbití zkorumpovaného a zájmově zatuhlého sytému. Ještě větší část voličů však v něm viděla jen menší zlo, jedinou alternativu, která může zabránit nástupu extrémní pravice. Až teď, kdy boj skončil, může být věnováno více pozornosti vlastnímu základu Macronova reformního nadšení. Asi narazí tam, kde vychází z neoliberálních receptů, teorií, které se tak odkopaly v čase finanční krize.

To, že si vybíral poslance z občanské společnosti, je bianco směnka, kterou bude muset během své vlády proplácet. Nejde o lidi, kteří by se zaslepeně hnali za svou politickou kariérou, to už by tam přece byli. Proto mu nepolknou všechno, co jim nabídne. Ostatně, v krátkém čase mezi prezidentskými a parlamentními volbami těžko mohl být čas na nějaké přísahy loajality nebo na velká upřesňování programu. Volby byly hlavně o tom, co Francie nechce, to bylo důležitější, než za co to měnit.