(Pokračování výkladu z bratislavské konference – první část je ZDE.)
Lidstvo už ví zblízka, co děje na Plutu a na kometě nebo, že na Marsu vyvěrá na povrch podzemní zásoba solanky, ale základní děje na Zemi nadále nechápe. Třeba s přivoláním pravidelných dešťů, které jsou zárukou mírného klimatu, si stále neví rady.
Ve skutečnosti to tak složité není, stačí jen trochu pečovat o krajinu, aby mohla zadržovat vodu a zbavovala se jen přebytků. Cesta v protisměru je však pohodlnější a hlavně výnosnější. Nikdo si nechce rozházet velkozemědělce, developery nebo betonáře, které by to mohlo trochu přibrzdit.
O klimatu se zatím mluví jen v souvislosti se skleníkovými plyny. Tato hrozba je přijímána vnímavěji, protože už uvedla do pohybu velké peníze na technologické přezbrojení průmyslu. S limity uhlíku se obchoduje, ale vodní pára, které je v atmosféře řádově víc, je ignorována.
Obojí může rozvrátit naši civilizaci, jak uhlík v atmosféře, tak únik vody z pevniny. Budou mít společné efekty - pekelná vedra, nevídané bouře, vlny ničící pobřežní města a násobně větší množství klimatických uprchlíků.
Vychytat uhlík z atmosféry je oříšek, ale kapky deště spadnou z nebe samy. Tím, že je zachytíme, činíme první důležitý krok pro obnovu jejich přirozeného koloběhu. O to se také opírá Globální akční plán pro obnovu přirozeného vodního cyklu a klimatu, který předkládají Slovák Michal Kravčík a Američanka Jan Lambert.
http://bio4climate.org/downloads/Kravcik_Global_Action_Plan.pdf
Bratislavská konference byla malá, přestože konec světa se blíží. Kdybych měl dost času, stoupnu si každý večer na roh Václaváku s cedulí, že už je to tady. Podle redakce britského týdeníku New Scientist jsme už na půli cesty ke špatnému konci, a je jedno, jak jej nazveme. Oni píší o půli cesty do pekel. Peklo přijde, až se průměrná globální teplota zvedne o 2 stupně Celsia. Letos jsme pravděpodobně překročili první stupeň Celsia nad teplotu v závěru 19. století, od kdy se něco takového měří. Jsme tedy v půli kritického globálního oteplení. Byla překročena i symbolická hranice 400 molekul oxidu uhlíku v milionu molekul ovzduší, což je víc než dvojnásobek uhlíku v atmosféře ve srovnání s předprůmyslovou érou.
https://www.newscientist.com/article/mg22730324-200-earth-now-halfway-to-un-global-warming-limit/
Nejdrsněji vyznívá zpráva, že růst hladiny oceánu předběhl starší prognózy o celé století.
Jsme tam dřív. Ale proč? Může za to jenom uhlík? Bratislavské setkání přírodovědců odmítá takovou představu. Rychlejší růst hladiny oceánu považují za doklad, že nedomyšlené civilizační změny způsobují rychlý odtok vody z pevniny. Musíme zásadně změnit přístup k vodě (nové vodní paradigma). Základem je zadržovat dešťovou vodu a umožnit jí, aby obnovila zásoby v podzemí, zejména v půdě (aquifer - zvodeň). Slabinu tohoto přístupu jsem už popisoval také. Je to levné. Nedá se na tom moc trhnout.
http://vasevec.parlamentnilisty.cz/vip-blogy/zbynek-fiala-udrzeni-vody-v-krajine-penez-v-kapse
Vědci navrhují, aby se Spojené národy ujaly vody podobně skleníkových plynů a byly to ony, kdo vyhlásí příslušný globální akční plán. Proto byla konference označena za slovenský příspěvek ke klimatickému summitu, který se bude konat v prosinci v Pařiži. Klíčovou roli při obnově přirozeného vodního cyklu a klimatu mají mít národní akční plány shora i zdola.
Velkým pomocníkem je biotická pumpa, jev, který přitahuje deště z dálky. Přirozený les přes den odpařuje velké množství vody a uvádí ji tak do oběhu. Sám se tím chladí. V noci se pára sráží do rosy, a protože kapalná voda zaujímá tisíckrát menší objem než pára, klesá atmosférický tlak a nasává nad pevninu vlhký vzduch z oceánu. Český biolog Jan Pokorný tomu říká „parní stroj na sluneční pohon“. Proto jsou přirozené lesy a mohutné vzrostlé stromy tak cenné.
Odpařování z vegetace chladí. Jenže v EU se uvažuje jinak. Byl sice stanoven cíl snížit spotřebu energie v budovách o 50 procent, ale současně se násobně zvýší spotřeba energie na chlazení.
Průkopnickou výjimkou je program zelených střech v německém hlavním městě, který představil Marco Schmidt z Technické univerzity v Berlíně. Zatravněné budovy – a je jich už spousta hektarů - zbavují město části sálavého žáru a vrací dešťovou vodu do koloběhu. Stěny některých budov jsou proměněny v úžasné vertikální zahrady. Parkoviště kolem zatravněných budov mají propustný povrch, aby mohla vláha zpátky do země. Využívají se také prohlubně pro „nebeská“ jezírka.
Co je zapotřebí, je také trochu jiné zemědělství. Kravčíkův plán volá po rozvíjení a podpoře inovací pro udržitelné venkovské komunity, po zpřístupnění nejlepších technik a opatření, která zvyšují vodní bezpečnost a zároveň zvyšují úrodnost půdy, biodiverzitu, zásoby podzemní vody. A zlepšují klima, neboť skupenské teplo vody ve dne chladí a v noci hřeje. Jako příklad uvádí práce Malloonova institutu v australské státě New South Wales, kde regenerují vysušenou krajinu technikami permakultury.
Začne to vždycky pokusem o založení rybníčku, který zachycuje dešťovou vodu a nechává ji postupně vsakovat do půdy. Pak se hledá rychle rostoucí vegetace, hlavně pro tvorbu podzemní biomasy, která dělá z mrtvé zeminy úrodnou půdu. A zvyšuje její vodní jímavost.
V Austrálii hodně sázejí na využití přirozených vztahů mezi rostlinami (natural sequence farming). Řada rostlin má na poli funkci, přestože se přímo nesklízí. V podstatě to opouští představu, co je plodina a co je plevel.
V Rakousku i u nás už jsem viděl vysévání medonosných rostlin mezi řádky révy nebo kukuřice, aby to vrátilo do kultur opylující hmyz. V Austrálii je uváděn příklad pastvin pro chov anglických plnokrevníků, kteří prý potřebují 110 druhů rostlin, aby si mohli vybrat, co zrovna potřebují.
Zaslechl jsem, že sociální demokracie hledá perspektivní témata do nové vize. Udělejme tedy proboha něco s tou vodou a půdou.
Nebo raději zkusíme ten konec světa? Nejnovější představu nabízí James Hansen, jeden z klasiků boje za záchranu klimatu na University of Columbia v New Yorku. Opírá je o zjištění mnohem rychlejšího zvyšování hladiny oceánu a domnívá se, že do konce století voda vystoupá o několik metrů. Hansen to připisuje rychlému tání ledu (Kravčík by přidal odtok vody z pevniny).
V každém případě na povrchu slaného oceánu vzniká jakási pokrývka ze sladké vody. Sladká voda je lehčí než slaná, proto je nahoře, přestože může být chladnější, je-li z tajícího ledu. Je to další skleník, který vodě znemožňuje odevzdávat zadržené teplo. To mimochodem zkresluje výpočet průměrné globální teploty, může být vyšší s ohledem na to, co je pod měřenou vrstvou.
Sladká voda také snáze mrzne, a tak přibývá zalednění moře kolem Antarktidy. A až globální teplota stoupne o dva stupně Celsia, sladké vody bude tolik, že vypne oceánské proudění, které je hlavním motorem klimatu, protože teplá voda z tropů míří k polárním oblastem, kde trochu zatopí, sama se vychladí a spěchá s klimatizačním posláním zase zpátky.
Tohle tedy skončí. Tropy budou žhavé, vyšší zeměpisné šířky zase krutě studené. Ale to není všechno. V zimě jsou hlavním energetickým zdrojem bouří rozdíly teplot mezi tropy a vyššími šířkami. To uvádí vítr do pohybu. A tak nastane superfičák. Něco takového jsme prý ještě neviděli.
„Není těžké si představit, že konflikty vznikající z vynucené migrace a ekonomického kolapsu mohou způsobit zhroucení jakékoliv vlády ve světě. To ohrozí podstatu naší civilizace,“ píše pochmurně.
Práce vyšla uprostřed prázdnin a vyvolala dost odmítavých hlasů. Těmi se ale při té superbouři v krutých zimních mrazech bez Golfského proudu nepřikryjeme.
Michal Kravčík to vidí v podobném duchu, byť mechanismus je jiný:
„Keď vysušíme kontinenty až natoľko, že dôjde k prehriatu planéty až tak, že sa roztopia ľadovce. Tým stúpnu hladiny oceánov a potom sa naštartuje dobá ľadová. Časovo to súvisí s intenzitou dezertifikácie pevniny kontinentov. Ak budeme naďalej vysušovať kontinenty týmto tempom, ako teraz tak tento zvrat je veľmi blízko. Možno sa toho dožije už naša generácia,“ napsal před dvěma lety v online rozhovoru na topky.sk.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
