Energie ze slunce a větru už je výrazně levnější než fosilní a jaderná konkurence. Přesněji, jde o srovnatelné náklady energie, což je formule, která taková srovnání umožňuje. Ukazuje to čerstvý graf americké investiční banky Lazard, který byl vystaven na stránkách agentury Bloomberg před dalším kolem světových vyjednávání o klimatických změnách. Vedle toho bude Evropská rada jednat o rychlejším snižování skleníkových emisí v EU, mělo by to být o 55 procent do roku 2030 (oproti stavu z roku 1990). Roste mezinárodní podpora zavedení důrazné uhlíkové daně. Českou bitvu o hnědé uhlí čeká opakování Bílé hory.
Z grafu vyčteme. že elektřina z větrných elektráren je už několik let levnější než ta z plynových, které pořád běží (baseload). V loňském roce se však vyrovnala s větrem i elektřina ze slunečních zdrojů. Uhelné elektrárny mají podle tohoto grafu třikrát dražší produkci a jaderné snad pětkrát dražší než slunce a vítr. Důležitý je i trend, náklady nejvýhodnějších obnovitelných zdrojů klesají, byť už ne tak prudce, jako před lety, zatímco uhlí naopak zdražuje vlivem zpoplatňování uhlíku. A cena jádra taky roste.
Srovnatelné náklady energie se počítají z celkových nákladů během životnosti projektu (investice, provoz, údržba, palivo) a celkové vyprodukované energie. Někdy se započítávají i náklady na likvidaci, což z tohoto grafu není zřejmé, ale určitě nebude draží likvidovat větrníky než uhelnou nebo dokonce jadernou elektrárnu. Pokud jde o celkové vygenerované množství energie nebo životnost projektu, někdy se pracuje se standardy a životností 20 nebo 40 let, jinde vstupují do hry předpovědi a odhady.
Slunce a vítr už jsou levnější než zemní plyn nebo uhlí
Srovnatelné náklady energie v americkém prostředí bez dotací obnovitelných zdrojů
(podle investiční banky Lazard):
Agentura Bloomberg nepochybuje, kde jsou podnikatelské příležitosti, a zřídila si zvláštní redakci Green Bloomberg. Uvádí, že v USA klesly ceny nedotované solární elektřiny od roku 2009 o 90 procent a větrné elektřiny o 70 procent. Ceny baterií se snížily za stejnou dobu o 87 procent, doplňuje BloombergNEF, což je další odnož zmíněné agentury, tentokrát pro ekonomický výzkum v oblasti nových energií, dopravy, digitální výroby nebo nových materiálů.
Otázka zní, zda se budou podle stejného trendu snižovat i náklady zeleného vodíku, tady takového, který je získáván elektrolýzou za účasti obnovitelných zdrojů. Kdyby ano, je problém kolísavosti obnovitelných zdrojů vyřešen. A kdyby ne? Podnikání je vždycky riziko. Avšak hlavním zdrojem snižování cen nových technologií nejsou jen inovace, ale také co nejhromadnější výroba a úspory z množství. Kdyby se ceny technologií zeleného vodíku snížily na úroveň, kdy se na to vrhnou všichni, je rozhodnuto. Dá se to urychlit veřejnými investicemi, veřejnou poptávkou, regulací a dotacemi.
Na amerických energetických trzích se zdá být jasno. My to máme na rozdíl od Američanů mnohem pestřejší. Soláry jsme zamořili odporným baronstvím z politického rozhodnutí poslanců z roku 2009, takže jsou drahé a morálně nepřijatelné. Větrníky zase politickým rozhodnutím hyzdí krajinu. To je také nepřijatelné. Jestli je někdo chce, tak někde ve sklepě, kde je nikdo nevidí. Čekám, kdy v někom nakyne politická odvaha a začne taky kácet stožáry vysokého napětí a nejrůznější vysílače. Nebo chladící věže! Koleje už se leckde vytrhaly, ale tam možná nepřevažovalo okrašlující hledisko.
V Rakousku na to mají jednoduchý metr. Není to země, která by si nevážila krajiny. Proto má vymezené regiony, kam větrníky nesmí. V běžné zabydlené krajině se o tom dá jednat, buď se schválí, nebo ne. A pak jsou průmyslové oblasti, kam prostě patří.
Jak baronství solárů, tak nevzhlednost větrníků nás zbavila starostí s obnovitelnými zdroji. Nejde to. Že to jinde jde? Byli líní se u nás učit. Ale vraťme se k těm srovnatelným nákladům energie, které – jak mnozí tuší – hovoří o penězích. Umožňují porovnat, co se vyplatí, a co ani za boha ne. Jestliže budou na uhlí z jedné strany tlačit nízké náklady obnovitelných zdrojů a z druhé uhlíková daň nebo něco podobného, moc dlouho to naše hnědé zlato nevydrží. Ale ve stejné atmosféře bude probíhat i stavba jaderné elektrárny, takže i tam se budeme stále víc ošívat.
Proto by měli o těchto věcech více rozhodovat ti, koho se to týká, to znamená ti, kdo v té budoucnosti budou naživu. Protesty a nejrůznější blokády mladých aktivistů vypadají komicky a naivně, ale mají hluboký smysl. Nebudou to mudrci, kteří už dvacet let přesně vědí, co budeme roku 2050 potřebovat, ale zrovna ti mladí v bláznivých červených skafandrech protestující před ministerstvem životního prostředí proti prodlužování těžby uhlí - právě oni budou ty účty platit. Pokud jim klima dovolí dýchat.
Spojené státy jsou jižněji než Česká republika, proto je tam fotovoltaika produktivnější. Vítr zase obvykle víc fouká na severu, tam máme víc šancí my. Podle měření Ústavu fyziky atmosféry AV ČR u nás jsou větrné poměry srovnatelné s oblastmi v Rakousku nebo Německu, kde je větrná energie široce využívána. To, že se Česká republika nejefektivnějším obnovitelným zdrojům vyhýbá, to neznamená, že nám nepřeje fyzika, ale že se postavila do cesty slunce a větru politika.
Jde o to, že přednost dostává jádro, a to je se sluncem a větrem v konfliktu. Je to boj na život a na smrt, kdo z koho. Obojí nejde dohromady. Byla by to jiná ekonomika, jiné rozvodné sítě, jiné vztahy postavené na svobodě prosumers. Proto se u nás obnovitelné zdroje brzdí, a protože nějakou energii potřebujeme, uhlí musí přesluhovat, než se postaví nové jaderné bloky. Uhlí a jádro jsou jasně propojené kauzy.
Proč máme zůstat fosilním skanzenem s jadernými výhledy, o tom můžeme jen spekulovat. Jedna z možností spočívá v tom, že zájmové skupiny uhlí a centralizované energetiky jsou tak mocné, že vláda musí ustoupit i za cenu ztráty tempa v modernizaci ekonomiky. Je snad povinna dbát i o energetickou náročnost, aby nové zdroje nepřišly o trh.
Zatímco jsme krmeni rozklady o hrozícím nedostatku elektřiny, čtvrtinu proudu budeme nadále vyvážet. Takže obyvatelstvu bude přidělen toxický prach z povrchové těžby (který podle vědců ovlivňuje naši genetickou výbavu a ohrožuje i příští generace), ohřívající se atmosféra bude polykat další skleníkové emise, avšak výsledný finanční výnos bude čistý (peníze nesmrdí) a zamíří na konta akcionářů a uhlobaronů.
Jiná spekulace může vidět zdroj naší fosilně-jaderné zarytosti v zoufalé snaze části politického spektra s prošlou životností. Dali by přednost americké vojenské základně, ale to je zjevně neprůchozí, a tak se chtějí vnutit Američanům aspoň zakázkou jaderné elektrárny. Aspoň tu jaderku, zásluhy jako zásluhy. Snad to prodlouží jejich zahraniční politickou podporu, když už o ně doma není zájem. Ta první spekulace s tou druhou se vlastně doplňují, takže by nepřekvapilo, kdyby se obě skupiny tulily jedna k druhé.
Vládní uhelná komise nevznikla podle německého vzoru. Tam to byl poradní orgán z nezávislých odborníků, jehož hlavním cílem bylo hledat budoucnost lidí a regionů po uhlí. Nesmí to být na jejich úkor. Je to příležitost nejen pro podpory a dotace, ale taky pro odvážné rozvojové projekty, které vrátí útlumové oblasti zpátky na výsluní. To česká uhelná komise byla pouhým shromážděním lobbyistů, které bylo dochuceno dvěma zoufalými ekologickými nevládníky. Byli aspoň u toho, mohli informovat, ale když došlo na hlasování, byli zbyteční a nezbylo než odejít.
Vládní komise lze zmanipulovat, ale s budoucností uhlí to není tak snadné. Budeme muset riskovat mezinárodní boje kvůli něčemu, co je fakticky pouhý kapric. Bohatí si vydělají vždycky, ať se tedy chytí něčeho jiného. Bohatí jsou však bohatí jen z toho, že si od nich chudí kupují. Buď musí, pak je to snadné, nebo jen mohou, a pak záleží na ceně a spoustě dalších okolností. Válku s obnovitelnými zdroji nelze vyhrát. Nejsilnější zbraní je cena. Můžeme si jen tipovat, kdy uhlí padne vlastní vahou, ať už vláda rozhodne jakkoliv. Pokud ho nechce subvencovat – ale to bychom museli napřed vyhrát válku s Německem.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
