Kdyby měla vláda čas číst, čemuž nevěřím, měla by snazší rozhodování o tom, kdy skončit s uhlím a jak si poradit s energetikou. Řešení neovlivní míra rozzlobenosti ekologických organizací a jejich pár zástupců ve vládní Uhelné komisi. Mohly by je však ovlivnit největší světové peníze, za které vystoupil Mezinárodní měnový fond. Uvažuje ve stejném duchu jako naši zelení skřítci.

Hlavní pákou, na kterou je třeba zatlačit, je zvyšování ceny uhlíku, radí říjnová studie Mezinárodního měnového fondu. Z výnosu této politiky lze pomáhat těm, koho by to ohrozilo. Ekonomika zelených inovací naopak pokvete. A když to neuděláme? Studie začíná zcela bez obalu: Bez další rozhodné akce k omezení skleníkových plynů planeta směřuje k oteplování, jaké tu nebylo miliony let a může mít katastrofické důsledky. (viz)

Občanští a ekologičtí aktivisté považují MMF za mluvčího státního násilí ve prospěch největšího kapitálu, se kterým jsme se roku 2000 v Praze tak krásně poprali. Jenže už dobrých deset let i v MMF chápou, jaká rizika nese svět rozvrácený nerovnostmi. Teď tam začali reálně vnímat i klimatickou krizi.

A tak se stalo, že z washingtonského futrálu světových státních financí vypadla rozhodná zelená odpověď. Má železnou ekonomickou logiku, dohlížela na ni generální ředitelka MMF Christina Kristeva s doktorátem z environmentální ekonomie. A je seriózně posouzena i z hlediska vlivu na stabilitu světových financí, protože hlavní ekonomkou, další ženou ve vedení MMF, je od července Carmen Reinhartová, představující spolu s Kennethem Rogoffem největší autoritu oboru.

Zmíněnou studii obsahuje třetí kapitola podzimního Globálního hospodářského výhledu MMF, připravovaného vždy před říjnovým výročním zasedáním. Tam bývá tradičně zařazena naléhavá aktualita strategického významu. Covid-19 pomine, o tom se píše vepředu, ale jde taky o klima, které bude furt a mohlo by nás zabít mnohem spolehlivěji. Přitom se dá řešit strategií, která nebrání růstu a spravedlivějšímu rozdělování.