O tom, jak obdivuhodnou postavou byl František Čuba, který nás právě opustil, svědčí třeba skutečnost, že několikadílný rozhovor, který jsem s ním pořídil v roce 2011, patří dodnes k nejčtenějším příspěvkům na tomto portále. Popisoval, jak se to kdysi dělávalo v Agrokombinátu Slušovice, a co z toho by se uplatnilo i dnes.

Představa, že úspěch, který tenkrát kdekdo záviděl, pocházel z nějaké přízně velkomožných tajemníků v Praze, je směšná. Vyvolává dojem, že totéž bylo možné i kdekoliv jinde, pokud by tam spočinulo jejich vlídné oko. Jenže rolí tehdejších tajemníků nebylo pomáhat, ale překážet, nedovolit, aby jim někdo přerůstal přes hlavu a představoval mocenskou hrozbu. Takže ten úspěch, který Slušovicím každý záviděl, protože znamenal i dvojnásobné platy a přístup do podnikové prodejny, kde se dalo něco opravdového koupit, ten úspěch vyžadoval systematickou a promyšlenou práci a k tomu ještě odvahu.

Pokud jde o tu systematickou tvrdou práci, František Čuba ji popisuje velice názorně:

„K tomu, aby mohla zemědělská firma vydělávat, musí mít zabezpečen vědeckotechnický rozvoj. My jsme měli v JZD kanceláře, které neměly jiný úkol než sledovat novinky, které ve světě vznikají a týkají se našeho podnikání. Tyto novinky se dávaly našim lidem k dispozici, a ti pak měli možnost s použitím těchto informací něco nového vytvořit.

Zavedli jsme systém technických rad. Technická rada zasedala každé pondělí, a tam se mohl každý přihlásit, že nabízí nějakou novinku. Například někdo řekl, že nabízí nový stroj, a ten stroj přinese milion korun zisku. Když to tam takhle prohlásil, tak mu vedoucí plánovacího útvaru hned navýšila plánovaný zisk o ten milion a zvedla mu povinné odvody do podniku. Nemohl tedy vykládat, že to přinese milion, když si tím nebyl jist.