Zdeněk Jemelík: Nátlaková skupina a ministr

Netuším, proč Petr Dimun označuje Unii státních zástupců za „nátlakovou skupinu uvnitř státního zastupitelství“ nicméně se mu podařilo výběrem citací názorně předvést rozdíl mezi profesně deformovaným myšlením části státních zástupců a občanským pohledem jejich obětí, s nímž se ztotožnil pan ministr. Podle státních zástupců neoprávněné trestní stíhání není nic pobuřujícího. Stíhané osoby mají právo se ohradit stížností a bezpráví může být úředním postupem zastaveno, takže je vše v pořádku. Jinak řečeno, někteří státní zástupci se domnívají, že spáchaná křivda byla zhojena, pokud ji formálně napravil stát zákonným způsobem. Ministr naproti tomu projevuje nevoli nad tím, že vůbec může dojít k nedůvodnému trestnímu stíhání a uvědomuje si, že účinky trápení neprávem stíhaných občanů nezahladí následné zastavení pronásledování, případná omluva státu či pár korun odškodnění.

V jednotlivých případech trestního řízení skutečně dochází k úkazům, nad nimiž zůstává rozum stát. Notorietou jsou nezákonnosti při povolování odposlechů nebo prohlídek bytových či nebytových prostor. Policie osloví státního zástupce předepsanou žádostí. Ten její obsah bez kontroly přenese do své žádosti soudu a soud bez zkoumání její obsah překopíruje do svého rozhodnutí o povolení požadovaného úkonu. Zhusta se stane, že Nejvyšší soud ČR přezkoumá dodatečně vydané povolení a zruší je pro nezákonnost. Jenže mezi použitím nezákonně vydaného povolení a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR může uplynout i několik let a na žadatele o jeho přezkum mezitím již dopadly účinky nezákonně vedeného procesu.

Některé zprošťující rozsudky vyvolávají otázku, jak je vůbec možné, že bylo sděleno obvinění, pak podána obžaloba, pak soud odmítl návrh na předběžné projednání obžaloby a přece jen po řádně vedeném hlavním líčení se obžalovaní po letech zbytečného trápení dočkají zprošťujícího rozsudku. Nikdo nezkoumá, jaká pochybení v počátečních fázích řízení umožnila vyvolání zmatečného procesu, kdo a proč je způsobil.

Nepravosti často provází podezření, že někdo dostal zaplaceno. Ale prokázání se téměř nikdy nezdaří.

Podiv vzbuzuje například práce policie a dozorového státního zástupce zlínské pobočky Krajského státního zastupitelství Brno, vedoucí k obžalování manželů Jaroslava Novotného a Jarmily Novotných z vydírání veledlužníka Pavla Buráně. Jaroslav Novotný je jeho věřitelem. Řízení se rozběhlo na základě trestního oznámení Pavla Buráně. Podle jeho udání jej měli obvinění s pomocí čtyř najatých „falešných policistů“ přinutit k nedobrovolné návštěvě jejich vily a tam k podpisu listin, jež měly výrazně zhoršit jeho postavení jako dlužníka. Ze čtyř „falešných policistů“ místní policie „identifikovala“ jen tři. To byla první trhlina v důkazní situaci. Rekognice trojice byla zmanipulovaná tak, aby údajný poškozený měl „poznání“ násilníků co nejvíce usnadněno. Také je „poznal“ a čím více času od jeho údajného nedobrovolného příjezdu do vily uběhlo, tím si byl jistější, že jsou to právně oni, kdo jej s použitím násilí dopravili do vily a tam jej ohrožovali na životě a zdraví, až se podrobil a podepsal připravené listiny. Přestože se soudce nalézacího soudu poctivě snažil Novotné usvědčit a prokázat virtuózně vedenými výslechy zástupu svědků, že policie skutečně dodala pravé pachatele a pan poškozený je skutečně poznal a usvědčil, nakonec soudci nezbylo, než všechny tři postupně zprostit obžaloby. Čtvrtým se ani nezabýval, protože policie jeho existenci nevzala na vědomí. Policie nedokázala soudu srozumitelně vysvětlit, jak se k vytipování tří neoprávněně obviněných dostala a výsledkem soudního jednání je zjištění, že obvinila nevinné lidi, jejichž rodiny musely strpět neoprávněné domovní prohlídky v časných ranních hodinách.

Jako laik se domnívám, že někdo měl velmi silný zájem na „průchodnosti“ trestního oznámení, jehož průkaznost by bez identifikace „falešných policistů“ byla nulová. Ale zlá vůle škodit se neprosadila: soud nakonec dospěl k závěru, že se žalovaný skutek nestal a obžalované zprostil obžaloby. Rozsudek je pravomocný.

Manipulace s rekognicemi není zdaleka jediná podivnost postupu místní policie, dozorované státním zástupcem Petrem Matouškem, ale nepůjdu na tomto místě do podrobností. Podstatné je, že k nepravostem ke škodě Novotných došlo, ale nikoho z mocných to nezajímá. Nezákonné jednání policistů a nezpůsobilost dozorového státního zástupce jejich počínání hned v počátcích zastavit je asi jejich přirozeným právem. Obžalovaní se po osmiletém martyriu dočkali zproštění a tím má být vše napraveno.

V dosahu působnosti stejného krajského státního zastupitelství došlo k jinému podivnému procesu, ale obžalovaní tentokrát neměli štěstí na soudce, který by ve svědomitě vedeném řízení nakonec nesmyslnost obžaloby odhalil. Mám na mysli zlínské podnikatele Ladislava a Jana Lebánkovy, obžalované společně s Romanem Šulyokem, jeho mladším bratrem Janem a dalšími z nezaplacení spotřební daně z tabáku, kterou ve skutečnosti zaplatili, aniž by jim bylo prokázáno vlastnictví tabáku. Stalo se to tak, že výrobce padělků cigaret Marlboro Roman Šulyok se dověděl, že došlo k vyzrazení jeho výrobny v Malhosticích a pokusil se zmizet ze zorného pole místních orgánů. Stroje nechal rozebrat a přestěhovat do skladu společnosti Vltava holding a.s. bratrů Lebánkových v Lužkovicích. Při vyjednávání o pronájmu skladových prostor deklaroval zájem stroje zde zprovoznit s cílem je prodat do zahraničí. O obnově výroby cigaret nebyla řeč. Neúspěšné pokusy o zprovoznění pak probíhaly několik měsíců. Dění ve skladu v tichosti sledovala Celní správa. 21. srpna 2012 přijel odněkud kamion s tabákem. Jeho příjezd očekávali celníci. Pořídili videozáznam z překládky tabáku, nezajímali se o totožnost řidiče a o doklady od vozidla a tabáku. Celní správa do dnešního dne neprozradila soudu ani stranám řízení, jak se o příjezdu tabáku s předstihem dověděla, komu patřil tabák a kdo objednal a zaplatil jeho přepravu. 26. srpna 2012 pak do skladu vpadlo komando celníků a policistů a bylo zahájeno trestní řízení. Celní správa předala bratrům Lebánkovým až po roce od zásahu protokol, z něhož se dověděli, že ve skladu byl nalezen tabák a cigarety. Protože povinnost zaplatit spotřební daň z tabáku má také skladující subjekt, z opatrnosti ji zaplatili. Správce daně je jako plátce daně odmítl a spustil tím daňové řízení, jež dosud nebylo ukončeno. Dodnes nebylo zjištěno, komu vlastně tabák patřil, ale vyšetřovatelka jeho vlastnictví automaticky přiřkla Lebánkům. Senátu soudkyně Ivety Šperlichové zlínské pobočky Krajského soudu Brno nejasnost vlastnictví nevadila a zaplacení daně po roce od zásahu neuznala. Bratři byli odsouzeni k nepodmíněným trestům. Ale zásahem Ústavního soudu Iveta Šperlichová jako podjatá o případ přišla a její rozsudek pozbyl platnost. Příležitost k nápravě získal Jiří Dufek, předseda senátu téhož soudu. Neúspěšně se pokusil vydobýt z Celní správy vysvětlení o původu tabáku, jeho majiteli a další informace. Když neuspěl, zachoval platnost domněnky o vlastnictví tabáku bratry Lebánkovými. Ale aspoň je odsoudil pouze k podmíněným trestům.

Zůstává skutečností, že v době zahájení úkonů trestního řízení neměly orgány činné v trestním řízení žádnou informaci o tom, komu patří tabák, ale přesto z nezaplacení spotřební daně obvinily bratry Lebánkovy. Nepřihlédly ani k jejímu dodatečnému zaplacení, přestože zpožděné placení zavinila liknavost Celní správy, ani k dalšímu vývoji daňového řízení, jež není dosud uzavřeno.

Pro úplnost dodávám, že bratři Lebánkové byli odsouzeni i za výrobu padělků cigaret Marlboro, ačkoli nikdy do výrobny nevstoupili a řemeslníci, kteří stroje obsluhovali, jednoznačně uváděli, že pokyny jim vždy dávali pouze bratři Šulyokové. Zprovoznění strojů se nezdařilo a nebyl zjištěn prodej cigaret z této provozovny.

Dříve než proběhlo toto soudní řízení, u Krajského soudu Praha se konal soud s výše zmíněným Romanem Šulyokem, který v r.2013 nechal vlákat bratry Lebánkovy do jesenického penzionu U Kohouta, kde pod nátlakem maskovaných ozbrojenců převedli podstatnou část svého majetku na něj. Soud jej za brutální vydírání pravomocně odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Zlínští soudci se s příslušným trestním spisem neseznámili. Podjatá soudkyně Iveta Šperlichová vyloučila trestní věc obou Šulyoků do samostatného řízení. Trestní stíhání Romana Šulyoka zastavila a Jana Šulyoka odsoudila k mírnému podmíněnému trestu. Oba předsedové senátu pak používali ods. Romana Šulyoka jako korunního svědka obžaloby proti Lebánkům. Zvláště se činil soudce Jiří Dufek.

V celé řadě ministrů, počínající Pavlem Němcem, jejichž činnost jsem měl možnost sledovat zblízka, z hlediska citlivosti na bezdůvodné pronásledování občanů patří Pavel Blažek k nadstandardně citlivým. Výše uvedené příklady dokazují, že jeho nespokojenost s nezákonnostmi v trestním řízení je důvodná. Její zaměření proti státním zástupcům ale není dostačující, protože bez selhávání trestních soudů by chybování státních zástupců nemohlo páchat tak velké škody. Celý nežádoucí jev nezákonných postupů v trestním řízení má jednotící stránku: obecnou beztrestnost pachatelů nezákonného jednání. S tím souvisí selhávání soustavy kárných žalobců, kteří nejraději kárné podněty odmítají. Když přece jen kárnou žalobu podají, nastupuje kárný soud, který pokud možno viníky zprošťuje, a když už trestá, pak co nejmírněji. Nejhoršími kárnými žalobci jsou tradičně ministři, kteří podávají kárné žaloby jen zcela výjimečně a k jednání kárného soudu za sebe obvykle posílají zástupce, i když pravomoc kárného žalobce je ze zákona nepřenosná.

Snaha ministra Pavla Blažka čelit nezákonnostem v trestním řízení je nepochybně chvályhodná. Ale k jejímu uplatnění potřebuje nástroj, jenž mu v tomto počínání poskytne pružný, kvalifikovaný, nestranný a nemilosrdný servis. Nemůže jím být nikdo jiný než ministerstvo spravedlnosti. Dosavadní chování ministerských úředníků k obětem justičních nepřístojností ale vyvolává pochybnosti, že v nich bude mít ministr přiměřenou oporu. Nezmění-li jejich chování, jeho snahy budou mít jen malou účinnost, pokud ovšem své záměry myslí vážně, o čemž nejsem úplně přesvědčen.

==============

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.