Podle představ ministerstva spravedlnosti má mít prvostupňové senátní řízení uplatnění pouze u vybraného okruhu násilných nebo mravnostních trestných činů. O hospodářskoprávních trestných činech mají na 1.stupni nadále rozhodovat pouze samosoudci.

Rozpaky o institutu přísedících jsou předmětem debat již velmi dlouho. Názor, že jde o zbytečnou „parádu“, je velmi rozšířený. Odpovídá to skutečnosti, že mezi přísedícími je mnoho pasivních jedinců, kteří do jednání při hlavním líčení vůbec nezasahují, takže laická kontrola nad justicí je iluzí. Strany řízení a veřejnost v soudní síni ovšem nevědí, jak se přísedící projevují v zákulisí, při poradách s předsedou senátu, zda jsou způsobilí zviklat předsedu senátu v jeho názoru. Přísedící mají při hlasování o rozsudku stejná práva jako soudci z povolání. Hypoteticky mohou předsedu senátu přehlasovat.                                                                            

Během své dlouholeté praxe justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty), jsem měl  možnost sledovat při práci senátů u více soudů. Kromě nejvíce rozšířené netečnosti, lhostejnosti, nezájmu, jsem ojediněle zažil tvrdě spící přísedící, vzdorující pokusům o probuzení, ale výjimečně jsem sledoval také senáty, jejichž přísedící byli aktivní, kladli otázky účastníkům řízení. Také jsem narazil na stížnost přísedícího, kterého soud přestal obesílat, když projevil sklon k samostatnému myšlení  a kladl odpor předsedovi senátu. V jednom případě jsem zaznamenal vynášení  přísedícím informací z jednání senátu skupině později odsouzených podvodníků. Vyvázl beztrestně: okamžitě se vzdal mandátu soudce, takže kárný postih nebyl možný a policie ho s posvěcením státního zástupce nechala běžet.

Pochybný obraz institutu přísedícího je dán především nízkou kvalitou nositelů funkce. Získávat pro tuto činnost kvalitní lidi je ale obtížné. Jednak musejí mít možnost uvolnit se pro účast na hlavním líčení dle potřeb soudu, ale mimo to se nesmí cítit uraženi hanebně nízkou odměnou. Jsou na tom totiž ještě daleko hůř než soudní administrativa, ba co dím, než uklízečky.

Nelze říci, že soudcovská komunita záměr ministerstva spravedlnosti jednohlasně vítá. Mezi významnými odpůrci je také bývalá ministryně spravedlnosti poslankyně prof. Helena Válková, odbornice, jejíž námitky brát na lehkou váhu  by bylo zpozdilé.

Přes výše uvedené pochybné stránky institutu přísedícího jako laik s odpůrci zrušení souhlasím. Kontrola soudců z povolání laickými přísedícími, kteří „vidí do karet“ předsedům senátu, je na místě a může působit jako pojistka proti podlehnutí soudce z povolání vnějším tlakům. Může být pojítkem mezi suchým formálněprávním rozhodováním soudce z povolání a vlivy prostředí na jednání souzeného, čili může „zlidštit“ vyhodnocování důkazů.

Snaha ministerstva by proto měla jít směrem snižování počtu přísedících, ale současně zabezpečit důstojnost jejich postavení příslušnou úpravou odměňování.

Přímo za neodpovědný považuji záměr zrušit senátní rozhodování u hospodářskoprávní kriminality. Oblast hospodářské trestné činnosti je mnohotvárná, některé případy jsou zcela jedinečné. Samosoudcům se  tímto návrhem projevuje důvěra, že jsou způsobilí proniknout do problematiky jakékoli kauzy hospodářské kriminality, různé případ od případu.

Měl jsem příležitost sledovat několik let jeden senát ve dvou kauzách hospodářské kriminality odlišného typu. Podle mého laického úsudku nebylo v silách daného předsedy senátu problematice dokonale porozumět a podle toho vypadaly rozsudky. Vlídné stařenky přísedící po jeho boku jeho odbornou způsobilost asi nezvýšily. Ale kvalitě rozhodování by prospělo, kdyby vedle předsedy senátu místo aspoň jedné z nich  seděl odborník z příslušného oboru. Řešením by bylo zřízení funkce „soudce ad hoc“, která se v zahraničí občas vyskytuje. Soudce ad hoc je odborník v dané profesi, který vykonává své povolání a předseda soudu jej v případě potřeby „povolá do služby“ a dosadí do příslušného senátu na celou dobu běhu procesu.

Nepředpokládám, že v konzervativních justičních kruzích a mezi ministerskými legislativci se takový nápad ujme dříve než za 10-15 let, pokud vůbec někdy.