V době, kdy se před pádem totalitního režimu začínaly „lámat ledy“, jsem z počátku působil v Praze. Později jsem se odstěhoval za prací na Valašsko, ale do Prahy jsem se vracel ve volných dnech velmi často. Od 21. srpna 1988 jsem chodil na všechny protivládní demonstrace, které proběhly v době mé přítomnosti v Praze. Unikl   jsem tak masakru na Národní třídě, ale byl jsem například na Škroupově náměstí a stál jsem stlačen v davu pod balkónem Melantricha, když zpívala Marta Kubišová svou modlitbu. V každém případě jsem věděl, co se v Praze děje, i když jsem zde souvisle nežil.

Na Valašsku jsem působil jako tajemník předsedy úspěšného, dobře řízeného zemědělského družstva. Stojí za zmínku, že družstvo udržovalo „Freundschaft“ s klubem důchodců v bavorské vesnici Speichersdorf. Tamní sedláci občas přijeli na návštěvu a jejich manželky záviděly způsob života a kulturu práce zdejším dojičkám z velkokapacitního kravína. Předseda družstva byl skvělý odborník a náročný šéf, vynucující si pořádek na všech úrovních vedení. Sloužit pod ním nebylo vždy příjemné. Na podřízené měl skutečně vysoké nároky, jejichž zvládnutí bylo někdy až fyzicky neúnosné. Někteří mladší manažeři, vesměs členové KSČ, jej snášeli se skřípáním zubů. Sám předseda byl „ředkvička“: sice člen KSČ (jinak to ani nešlo), ale do kostela občas zašel, ovšem nikoli v místě bydliště. A o vládnoucí straně si myslel totéž, co většina z nás.

Mezi prostředím v Praze a ve valašské vesnici byl obrovský rozdíl. Díky cenzuře tisku, rozhlasu a televize politický neklid na vesnici nedolehl. Vesničané o pražském ruchu téměř nic nevěděli, a proto je ani nezneklidňoval. Mnozí byli nábožensky založení. Hleděli si svých rodinných starostí a práce, politika je nevzrušovala. Neměli možnost ji ovlivnit, proto si šli po  svých. Ale přesto se družstevníci připojili ke generální stávce. Přišli v průvodu se státní vlajkou k improvizované tribuně, z které k nim promluvil předseda družstva a předseda závodní organizace KSČ. Slovo jsem dostal i já, abych seznámil družstevníky s poznatky z pražských demonstrací, o nichž jinak téměř nic nevěděli.