Je pozoruhodné,  že policie nesdělila obvinění také ministrovi Jiřímu Pospíšilovi, jehož hlas byl při uskutečnění koupě rozhodující. Pan ministr se jako obvykle schovává za názor expertní komise, a zdůrazňuje, že v ní m.j. zasedala  také státní zástupkyně Lenka Bradáčová.  Jiří Pospíšil se tak nevědomě  snaží o  vyvolání dojmu, že on sám ničemu nerozumí, za nic neodpovídá,  při rozhodování se nechává vodit za ruku experty a pouze podpisuje jinými připravené listiny.

Připomíná mi to kauzu kladenského soudce Vlastimila Matuly, nezákonně (bez souhlasu prezidenta republiky) stíhaného za vypracování textu stížnosti pro porušení zákona ve prospěch ods. Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, známých „výletníků do Thajska“. Oba případy působí dojmem, že policie nestíhá toho, o jehož hlavu jí jde. František Steiner nebyl hybatelem pochybného projektu a údajně se dokonce kvůli němu stavěl Jiřímu Pospíšilovi na odpor. Policie se možná takto snaží získat od tísněných obviněných klíčové informace, které by jí umožnily hodit smyčky na krk cílovým osobám. V případě Vidnavy je lovnou zvěří nepochybně Jiří Pospíšil, který si již zřejmě všiml, že mu vyšetřovatelé začínají dýchat na záda, a zahájil únikové manévry.

Podporuje tvrzení obviněných, že nevznikla žádná škoda, protože ministerstvo sice utratilo peníze, ale má za ně budovu. Je ovšem skutečností, že ministerstvo, trpící chronickým nedostatkem finančních prostředků, umrtvilo obrovskou sumu jejím vložením do zchátralé stavby, na jejíž rekonstrukci nemělo peníze a ministr musel vědět, že je nezíská. Policisté by tak mohli škodu navýšit o ušlý výnos z případného zhodnocení peněz transakcemi na kapitálovém trhu. A možná by mohli jít dál i přezkoumáním podkladů pro stanovení kupní ceny za budovu, která by v daných podmínkách byla prakticky neprodejná, nebýt podivné Pospíšilovy vstřícnosti. Zajímavé bude také zjištění, do jakých kapes natekly státní peníze za tuto akvizici.