A dodává, že volební kampaň byla ukázkou, jak se volby připravovat nemají. Velmi s Ivanem Langerem souhlasím a dovolím si na jeho rozhovor krátce zareagovat a zasadit jej do atmosféry nejvýznamnějšího novodobého svátku v dějinách moderního Československa a České republiky – sedmnáctého listopadu.

Začnu tím (alespoň pro mne) nejdůležitějším. Moderní československá a česká státnost pro mne začíná 28. října 1918. Ať bylo období první republiky jakkoliv historiky, politiky či novináři mytologizováno a svým způsobem glorifikováno, stalo se pro nás (i pro mne) referenčním rámcem pro to, co mělo přijít a také přišlo po něm. Tedy jakýmsi zrcadlem, podle kterého posuzujeme a hodnotíme to, jak jsme se měli, či jak se 24 let po sametové revoluci máme. Nástupem jedné diktatury symbolicky rámované právě sedmnáctým listopadem 1939, následné války, krátkého poválečného období plného naděje, které ovšem skončilo diktaturou druhou a v mnohém ještě horší, jež symbolicky skončila opět sedmnáctého listopadu 1989. S těmito krvavými epochami moderních československých dějin poměřujeme to, co prožíváme dnes. Či spíše jsme to doposud dělali a jak se mi zdá, nějak jsme to dělat zapomněli.

Sedmnáctý listopadový den je v českých dějinách symbolem boje za svobodu. Bojem jednou krvavě potlačeným, podruhé vyhraným. Bojem proti dvěma diktátorským režimům, které se pokoušeli svobodu potlačit, zemi zotročit a z jejích obyvatel udělat bezhlavé stádo mlčících, ustrašených, manipulovatelných mátoh. Před 24 lety jsme konečně vydechli a začaly u nás fungovat základní demokratické principy: svoboda projevu, shromažďování, práva na vlastní názor, ale i svoboda svědomí a lidské vůle.

Je smutné a děsivé zároveň, jak krátká je paměť národa. Jak snadno jsme zapomněli na to, že jsme nemohli jít, kam jsme chtěli, že jsme nemohli říct, co jsme chtěli, že jsme se nemohli rozhodnout, jak jsme chtěli my, ale byli jsme vydáni na milost a nemilost režimu, který měl jediný zájem -  udržet nás v šedi a nedovolit nám mít vlastní názor.

Je tragické a zároveň fascinující, v co se ve skutečnosti proměnila občanská vzpomínka na události sedmnáctého listopadu 1989 na Národní třídě. Nechci hodnotit „oficiality“, různá symbolická pokládání věnců a oficiální vzpomínkové akce, protože ty sice vypovídají o pěstované politické kultuře našimi politiky, ale už vůbec nevypovídají o politické kultuře občanské. V této souvislosti musím uvést na pravou míru, že mým cílem není tuto „občanskou politickou kulturu“ slepě kritizovat, spíše se nad ní zamyslet.