Vlastnosti a hodnoty postavené na obecném dobru mají silného protivníka a tím je prospěch. Všechno hodnotíme slovy: jaký z toho budeme mít prospěch, kolik to vynese, o kolik si polepšíme ve finanční bilanci, nebo ratingové stupnici.

Výrok premiéra Nečase, odsuzujícího tzv. dalajlámismus, není úletem, jak se to snažil zmírnit ministr Schwarzenberg, je to výrok vycházející z tohoto myšlení a uvažování. Prospěje nám to v našem exportu, neprospěje, tak pryč s tím. K čertu s nějakými hodnotami, s lidskými právy. Přizpůsobíme své názory tomu, co nám prospívá, ohneme se, abychom neměli nějaké problémy snadněji se nám žilo. Připomíná mi to ohnutí v době normalizace, následky si neseme dodnes.

Výsledek tohoto myšlení a bohužel i rozhodování můžeme pociťovat na mnoha rozhodnutích a především reformách současné vlády.

Věřil by někdo před několika lety, že se lidé budou skládat na jídlo pro ty, kteří díky zpackané sociální reformě nedostali včas svoje dávky? Věřil by někdo, že důchodce řekne svému lékaři ať mu ten lék nepředepisuje, protože doplatek je pro něj neúnosný? Věřil by někdo, že lidé pobírající nějaký příspěvek od státu budou označkováni tzv. sKartou a nezaměstnaní se budou hlásit dvakrát týdně na poštách jako nějací zločinci? Věřil by někdo, že se u nás denně stanou 4 sebevraždy? Věřil by někdo, že mezi často skloňovaná slova přibude výraz exekutor a na každém rohu na nás svítí reklama nabízející vymáhání dluhů?