Současně byl člověkem, který zásadním způsobem ovlivnil hospodářskou politiku na celém světě. A v neposlední řadě byl člověkem, který přesáhl tyto dvě odborné oblasti a zásadně promluvil k otázce svobody, trhu, kapitalismu. Čili, byl u něho i tento širší společensko vědní záběr a díky tomu zásadní debata o ideologii naší doby. V každém z těchto tří oborů by stálo za to o něm dělat takovéto vzpomínkové setkání. Ale součet těchto tří věcí dohromady je naprosto mimořádný a naprosto unikátní. Všemi těmito třemi oblastmi se zabýval celý život, ale určitou strukturaci je provést možné. Na počátku byl hlavně teoretikem. V průběhu času se více a více přesouval do hospodářské politiky a v závěru více a více do obecnějších otázek.

Chtěl bych připomenout některé věci, které člověk nezíská tím, že pár dní před tímto setkáním studuje, prohlíží si své výpisky z literatury, dívá se do všech encyklopedií. Chtěl bych promluvit „pouze“ o tom, co má člověk na povrchu, co se mu automaticky vybavuje, co není výsledkem speciálního připravení se na toto dnešní vzpomínkové setkání.

Vysokoškolská studia absolvoval Milton Friedman v průběhu velké krize třicátých let a to ovlivnilo život jeho, stejně jako životy celé generace ekonomů tehdejší doby. Díky tomu ho velmi zajímalo, jak to bude dál s kapitalismem, jak to bude se stabilitou tohoto systému, jaké faktory tuto stabilitu ovlivňují, jestli se do toho má stát „plést“, jestli se má do toho má plést svou fiskální politikou nebo politikou měnovou, atd. Proto mně v hlavě zůstává jako úplně první výrazné dílo jeho text z roku 1948, který byl dlouho přetiskován v různých čítankách ekonomie, který se jmenoval „A Monetary and Fiscal Framework for Economic Stability“. Tam sice samozřejmě nebylo dořeknuto zdaleka všechno z toho, co vzniklo v následujících desetiletích, Milton Friedman už v tom ale byl. Byl tam základní nástin jeho uvažování o penězích, o měnové politice, o ekonomické stabilitě, o makroekonomii – to už tam je.

Druhá věc, která se mně automaticky vybavuje, byl Friedmanův metodologický přínos, který byl shrnut v jeho známé knize „Essays in Positive Economics“, která vyšla v roce 1953. Tam Friedman, aspoň pro mě, udělal dvě základní věci. Bylo to hlavně důrazné odlišení pozitivní ekonomie od ekonomie normativní. Myslím, že kdo si to přečetl, tak už nikdy nemůže plést dohromady to, co je, oproti tomu, co si my myslíme, že by být mělo. Pro mě to byl základní návod. Když jsem stokrát v životě psal posudky na různé diplomní, disertační či jiné práce, tak jsem říkal: Nepřečetli si Friedmanovu metodologii pozitivní ekonomie a pletou se jim tam tyto dva typy výroků. Je to zásadní věc a byl bych rád, kdyby to každý měl v hlavě a kdyby tyto chyby nedělal. Druhá metodologická věc je spor o tom, jestli ekonomické modely musí být realistické a jestli předpoklady, na kterých jsou založeny, musí být co nejblíže k realitě či nikoli. Převládající hypotézou doby bylo, že čím jsou předpoklady a model realističtější, tím je to lepší. Friedman revolučně promluvil o instrumentalitě předpokladů, že předpoklady nemusejí být realistické, ale že musí být instrumentální. To byl druhý, naprosto zásadní přínos.

Ve stejném roce napsal text, který je též non-stop citován, o sporu o fixní nebo flexibilní měnové kursy. Konec konců, debata o dnešním euru je přesně o tom. V době, kdy převládal bretonwoodský svět, tedy zafixované měnové kursy, Friedman napsal kánonické dílo „The Advantages of Flexible Exchange Rates“. V roce 1956 vznikl snad nejsilnější Friedmanův text „A Restatement of the Quantity Theory of Money“. Tím vlastně uvedl v chod všechno, co se odehrávalo v dalších dvou desetiletích ohledně teorie peněz, teorie poptávky po penězích a makroekonomie vůbec. V roce 1957 vydal knihu „A Theory of the Consumption Function“, která byla zásadní polemikou s keynesiánstvím. Keynesiánci měli svůj multiplikátor, založený na konceptu spotřební funkce, vycházející z hypotézy, že běžná spotřeba je funkcí běžného důchodu. Friedmanovi se to nelíbilo a zásadně to zpochybnil tím, že nabídl teorii permanentního důchodu.