Takové zákazy se daly předvídat a člověk měl možnost se včas předzásobit. Jako třeba v den, kdy naše státní televize přerušila vysílání a smutně ohlásila, že zemřel Brežněv. V té dávné době byla solidarita lidí tak samozřejmá, že mi tu dobrou zprávu minutu po odeznění sdělila vzrušená sousedka a okamžitě jsme obě vyběhly  do nejbližší sídlištní samoobsluhy pořídit potřebné. Podobně jednaly tisíce dalších „truchlících“ po celé republice, pouze Milan Šimečka, který se právě nacházel ve vlaku z Bratislavy, netušil, do jak rozjásané atmosféry přijíždí. (Mobily tenkrát nebyly). Ludvík Vaculík na něj čekal na hlavním nádraží, v ruce mlčky držel Večerní Prahu s černým rámečkem. Státní smutek však ještě nebyl vyhlášen, a tak se oba přátelé disidenti provokačně vydali do ruské restaurace Berjozka, kde si dali zádušní vodku, zatímco vrchní lezli po štaflích a zahalovali putovní výstavu Brežněvových portrétních fotografií černým flórem. Teprve v dalších dnech se hospody zavřely a předzásobení občané se usadili k televizím, aby sledovali přenos z pohřbu. Moskevští hrobníci byli zřejmě už po flámu, a tak se dostavili jen dva, čili jim rakev vypadla z popruhů. V repríze už to bohužel vystřihli, ale echo velkého třesku mám v uších ještě dnes.