Nástup putinismu v Evropě, konec demokracie? Docent Robejšek o hrozící změně režimu, která děsí EU. Vše je prý jinak

05.08.2014 10:49

Politolog specializovaný na mezinárodní vztahy Petr Robejšek analyzuje pro ParlamentníListy.cz nedávný projev maďarského premiéra Viktora Orbána, ve kterém pro svou zemi vytyčil cestu ,,neliberální demokracie" a budování národního státu. Ze strany západních politiků zazněly názory, že jde o počátek nového totalitního režimu a akceptování modelu, který v Rusku prosazuje Vladimir Putin.

 Nástup putinismu v Evropě, konec demokracie? Docent Robejšek o hrozící změně režimu, která děsí EU. Vše je prý jinak
Foto: Archiv PR
Popisek: Petr Robejšek

Anketa

Který politik se nejvíc zasloužil o dobré věci v České republice?

hlasovalo: 107927 lidí

Pane docente, při nedávné debatě politolog Jiří Pehe pronesl varovná slova v souvislosti s oním důležitým projevem maďarského premiéra Viktora Orbána. Pehe hovořil o ohrožení demokracie, nebo dokonce o nakročení k diktatuře. Co se na toto dá říct?

Já si myslím, že je docela důležité zvážit následující: Jak vlastně definujeme demokracii. A já si myslím, že definice demokracie se samozřejmě dá na základě nějaké politologické teorie nebo idealistické vize definovat, ale pro mě se zdá vlastně použitelná jen pragmatická metoda, to znamená, jak se tato společnost stará o svůj vlastní, pokud možno harmonický vývoj, a jaké způsoby samosprávy vlastně používá.

Projev Viktora Orbána ZDE

A potom bych se ptal, a to je asi to nejdůležitější, jaký je tento způsob hledání cesty optimální pro společnost, jaký je ve srovnání s jinými alternativními modely. To znamená s těmi, které současně existují. Řekněme, ta ruská řízná demokracie, jak ji vymezit a co funguje lépe. Teprve potom můžeme hovořit o nějakých morálních kategoriích, o nějakých morálních posouzeních. Tak bych řekl, že je třeba počkat, jak se bude situace vyvíjet nejenom v Maďarsku, ale i v jiných zemích, když mluvíme o tom, že jde o nakročení k něčemu.

Dají se i ty další varovné komentáře připsat i tomu, že v projevu Viktor Orbán zmínil jistou inspiraci v zemích jako Singapur, Turecko, Čína nebo Rusko?

Ano, na to se možná mohou ti, kteří to chtějí kritizovat, odvolávat. Zároveň bych se ptal, i u vědomí toho, co jsem řekl v té první odpovědi, čím se vlastně legitimizují kritici Orbána v západní Evropě, protože o něm lze říci, a to jsou těžko popíratelná empirická fakta, že vlastně už dlouhodobě, minimálně přes dvě legislativní periody, má jasnou podporu celé společnosti.

Zároveň se mu daří, a to je, myslím, to nejdůležitější v současné době, oslabit primát ekonomiky, respektive finančního průmyslu nad politikou. Protože ještě chceme hovořit o demokracii, tak tam jistě jde o to, aby měla politika primát v rozhodování, nikoliv jeden subsektor, jedna část společnosti jakkoliv důležitá, aby dominovala. To znamená, politická moc musí být vždy důležitější než ta ekonomická moc. A o to se on aspoň snaží, aby se to, co se dostalo do nerovnováhy v souvislosti s finanční krizí po celém světě, vrátilo nějak zpátky.

A potom je jisté to, že západoevropští kritici té Orbánovy cesty vlastně nabízejí jako alternativu cosi, jako nějakou vizi, a já bych řekl, spíše iluzi globálního vládnutí. To znamená, jako že něco je možné dělat podle nějaké konfekční velikosti, která pasuje všem. A že to něco je způsob vládnutí. A to si myslím, že je zcela vyloučené. Já si myslím, že každý národ musí hledat svoji specifickou cestu ve jménu ať už demokratické, nebo jiné cesty, ale určitě musí mít šanci, musí mít právo rozhodnout si svou specifickou cestu, ale je to i povinnost politických elit ji hledat, protože každá země má jiná východiska, jiné možnosti, a tím i jiné cíle.

Ve vztahu ke změnám, které v Maďarsku probíhají nebo zřejmě budou probíhat, co se týká zefektivnění fungování státu, státní správy, administrativy, boje proti korupci, je toto možné technicky zajistit v případě neexistence liberální demokracie? Lze tak udržet nezávislá média, politickou soutěž, nebo naopak nehrozí, že za nějakou dobu se to nezvrhne v nějaký zkorumpovaný režim, který se zdaleka odchýlí od té cesty, kde to původně mělo začínat?

Ta dlouhá cesta je asi hlavní problém při odpovědi na vaši otázku, protože se musíme ptát, jak dlouhá je ta cesta. Jedná se o desetiletí, jedná se o pár let a my se zároveň musíme ptát, co zajímá občany té které země právě teď. A jestli je vůbec možné, a to je třetí aspekt tohoto problému, jestli je vůbec možné takto dlouhodobě uvažovat a plánovat a vytvářet kauzality mezi tím, co se dnes rozhodne a co se z toho za deset, za patnáct let stane. Jestli bychom mohli tyto kauzality odpovědně vytvářet, já si myslím, že to nejde, prostě tuhle záležitost, vlastně vše, co má co do činění se sociálními vědami, vlastně nemůžeme zajistit. Takže my společnosti nekontrolujeme.

My kolikrát ani nevíme, proč se ty věci vyvíjejí tak, jak se vyvíjejí. A z toho se i odvíjí to, že politika, která je jakž takž úspěšná, by měla být co nejkonkrétnější a měla by být co nejkrátkodobější. Starat se o to, co bude zítra. S tím, samozřejmě, že přijde také pozítří a že je třeba o tom také přemýšlet a není možné lehkomyslně zacházet s tím, k čemu povedou má dnešní rozhodnutí. Ale prvořadé musí být řešení dnešní situace, a pak teda ta dlouhodobost pro mě není ten nejdůležitější argument. A pak tím, čím jste vlastně začal, strašně moc záleží na osobě toho silného vládce, v tomto případě Viktora Orbána.

Nechci říct, že je každý autokrat posvěcen, aby svoji zemi vedl lépe než demokrat. Ale chci říct, že ne každý autokrat je automaticky nepřítel demokracie nebo hrobník demokracie. Ale zároveň musím přiznat, že není vyloučeno, že Viktor Orbán, ať už on sám nebo jeho nástupce, sklouzne tím špatným směrem. Samozřejmě, protože úspěch a vládnutí a moc, to všechno chutná velmi sladce a svádí to k pocitu neomylnosti. To se vše může stát, ale pak bych řekl, alespoň pro moje úvahy platí, že co můžeme říct o perspektivě tří až pěti let. Já bych řekl, že vůbec nic.

Jak bychom měli vnímat, že na indexu Freedom House Maďarsko kleslo nejvíc v Evropě, ale třeba naopak, pokud jde o boj s korupcí, tak podle Transparency International je na tom lépe než Česká republika?

To hodně vypovídá o tom, jak jsou spolehlivé tyto žebříčky, co vlastně měří, a když už řeknu, zda oba měří to, co říkají, že měří. Což jistě není pravda. Jsou to vždycky jen nějaké pokusy. Ta jedna proměnná, korupčnost, není nikdy izolovatelná. Není možné ji oddělit od kontextu, ve kterém ta proměnná se v té dané společnosti nějakým způsobem vyvíjí, ale dejme tomu, že pak pro mě znamená tento výsledek smíšenou bilanci. A dokonce přiostřeně je otázka, zda, pokud se skutečně podařilo Orbánovi snížit korupčnost,  mu dá Freedom House horší známky. Zeptal bych se maďarských voličů, co jim je přednější. A vzhledem k tomu, že Orbána opět většinově volili, tak bych řekl, že jim je milejší asi odvrácení korupčnosti. Ale uznávám, že ten poslední argument je trošku demagogický.

Faktem je, že bych se vždy ptal voliče. Co je vám milejší? Na čem vám víc záleží? Protože je jasné, že politik nemůže dodávat balíček spasitelnosti a spasení pro celou zemi a ve všech ohledech. Takže tam ty priority si musí zvolit i každý občan. Nakonec je to ten, kdo zadává úlohu. A to je elektorát. To jsou lidé té země. A pak můžu říct, když odmění toho kterého tím, že jej znovu zvolí, tak je to jasný symbol, jak jsou s ním spokojeni.

Vy jste v té souvislosti, s Orbánovou politikou, v Událostech, komentářích kritizoval Evropskou unii, která vedle toho s Maďarskem svádí v nejrůznějších odvětvích různé boje… Co vám v tomto smyslu na EU tak vadí?

Já bych jistě, samozřejmě, vždycky byl pro to, aby si každý zametl před svým vlastním prahem. A kritizovat jenom proto, že zastupujeme většinu, to neznamená, že máme pravdu. A jestliže řekněme nějaké evropské instituce kritizují Maďarsko, tak mi to připomíná to, jak jednou, svého času, kritizovaly Rakousko. A pak se ptám, jaká je to náhoda, že jsou to obě země, které mají deset milionů a dejme tomu, že se prohřešily proti něčemu. Jak to vlastně bylo s těmi velkými zeměmi, které se také prohřešily, jako je třeba Francie, Německo, ať už je to Maastrichtská smlouva nebo ta míra zadluženosti, a které kritizovány nebyly.

Zároveň se musím ptát, do jaké míry je vlastně evropská centrála skutečně sama demokraticky legitimovaná. Pak si myslím, že ta domácí legitimace těch jednotlivých států, tedy i Viktora Orbána, jednotlivých vlád, je silnější než ta evropská legitimace, která je daná víceméně pofidérními procedurami, které jsou demokracií sice sešněrované, ale mají k ní dále než ty vlastní demokratické procedury, které známe z ČR, z jednotlivých států, z Německa. Ale i z Maďarska.

U nás se stále objevuje značné množství komentářů a někteří novináři to mají jako jedno z hlavních témat – třeba Daniel Kaiser či Pavel Šafr, a to je varování před Andrejem Babišem jakožto politikem, který si podle nich skupuje média, která ho následně nekritizují, nebo když kritizují, tak třeba jenom trošku naoko a voliči díky tomu podle jejich vysvětlení nemají takovou kontrolu nad tím, co on a jeho hnutí provádí v politice. Dá se říci, že díky němu je tato kontrola veřejnosti nad politikou nějakým způsobem omezena, ohrožena, nebo že dokonce může z Andreje Babiše vzniknout nějaký oligarcha, který bude chtít řídit celou zemi?

Předně bych řekl, že to samozřejmě chápu, ten postoj mediálních elit, ale zapomínají jednoduchou skutečnost, že ani oni nemají propachtovanou objektivitu a že i oni mají svoje zájmy. A ať už to jsou zájmy materiálního charakteru, nebo zájmy hodnotového typu, to znamená, mají  své politické preference, mají své oblíbené i neoblíbené politiky a podle toho rozdělují i své posudky. Přesto ta mediální diskuze je velmi důležitá, ale pro mě není tak rozhodující, jak je – pochopitelně z hlediska těch jmenovaných autorů – definována. K té společenské diskuzi patří trošku víc než jen to, že média formují nějaké předpoklady nebo nějaké posudky a občané je víceméně přejímají, nebo nepřejímají, to trošku slouží i k ocenění občana jako člověka se zdravým rozumem. Že si dá jedna a jedna dohromady.

Ta hlavní odpověď spočívá v tom, že ani média nejsou svrchovaně objektivní, mají svoje preference – bod 1, a zároveň občan, je ten, který musí rozhodnout, a když by, dejme tomu, mohlo dojít k tomu krizovému scénáři, o kterém jste hovořil, tak jsou to právě občané, kteří něco takového zvolili a nebyli schopni se proti tomu postavit mimo ten volební akt, to znamená v průběhu nějakého procesu zhoršování, který zřetelně konstatují ty mediální elity, o kterých jste hovořil. Já bych ještě vyčkal. Každopádně je to určitý specifický problém, že v České republice existuje hnutí, které se chce stát stranou a není jisté, jestli se stranou stane. Hnutí, které je vedené finančně velmi silným a úspěšným jedincem. Svým způsobem je to experiment. Poté je třeba říci, že ty klasické politické strany také lepší časy nedělají. 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zbořil: Milion chvilek vyzval ke státnímu převratu? ČT je součást protistátní akce

11:34 Zbořil: Milion chvilek vyzval ke státnímu převratu? ČT je součást protistátní akce

ROZJEZD ZDEŇKA ZBOŘILA „Jsou lidé, kteří si myslí, že 17. listopad patří jen jim, jiní, že patří StB…