V minulých letech docházelo k rušení dohod, hovořilo se o nejhorších vztazích mezi Ruskem a Západem od doby studené války. Summit prezidentů USA a Ruska ale skončil podle některých lépe, než se čekalo. Byl summit v Ženevě potvrzením, že nikdo velkou válku nechce, a tak se mohou začít obě mocnosti „kopat do kotníků“? Přinesl výhled na strategickou stabilizaci v otázce globální bezpečnosti? Jakých momentů jste si všímal vy, pane profesore?

Udělat si úplný obrázek o tomto summitu nelze – příliš se toho odehrálo za zavřenými dveřmi. Navíc média na Západě, v Česku především veřejnoprávní televize, dílem z neschopnosti a dílem z ideologické předpojatosti, informovala zkresleně: Podle většiny z nich se dva prezidenti sešli proto, aby ten americký vyčinil ruskému za všechny hříchy světa a ten ruský to pokorně vyslechl a nic neodpověděl.

První, co se asi musíme při hodnocení takovýchto setkání naučit, je, že se nejedná o potvrzení přátelství či nepřátelství. Vztahy velmocí mají řadu rovin, přičemž v některých z nich mocnosti spolupracují, v jiných jsou vůči sobě neutrální – a v dalších se chovají konfrontačně. Dá se říci, že ženevský summit přesunul otázky strategické stability z polohy „neutrální až nepřátelské“ do vrstvy kooperace. Moskva a Washington budou jednat o kontrole strategických zbraní. To osobně pokládám za velký úspěch.