Na úvod si ujasněme jednu základní věc. V případě obsazování křesel ve vedení Sněmovny nic jako právo, zvyk ani tradice neexistují. Jediné, co platí, je právo silnějšího a tím silnějším je ten, kdo má ve Sněmovně většinu, tedy zpravidla ten, kdo po volbách skládá novou vládu.
Ještě přitvrdit proti neočkovaným?Anketa
Vítězové si ale většinou uvědomují, že jsou budoucími poraženými a že současní poražení se mohou stát budoucími vítězi. I proto se v orgánech Sněmovny postupem času ustálil princip poměrného zastoupení, který se v praxi projevuje tak, že i zástupci opozičních stran předsedají některým výborům. A zdá se, že ani na tomhle principu nehodlá nastupující vláda nic měnit.
Kdo byl předsedou Sněmovny?
Pokud však jde o předsednictví Sněmovny, pak ho Babišova vláda dala Radku Vondráčkovi z ANO. Obdobně jako předchozí Sobotkova vláda Janu Hamáčkovi z ČSSD, Nečasova vláda Miroslavě Němcové z ODS, Špidlova vláda Lubomíru Zaorálkovi z ČSSD a první Klausova vláda Milanu Uhdemu z ODS. Ve všech těchto případech byl předseda Sněmovny ze stejné strany jako premiér.
Předsedu Sněmovny opozice po volbách získala jen ve třech případech. Po volbách 1996 se jím stal Miloš Zeman výměnou za toleranci druhé Klausovy vlády. A po následujících volbách 2002 si s Václavem Klausem za toleranci Zemanovy menšinové vlády posty prohodili a předsedou Sněmovny se tak stal Václav Klaus.
A konečně v patové situaci po volbách 2006 si ČSSD vyvzdorovala, že se šéfem Sněmovny stal její zástupce. Nebyl to však tehdejší předseda strany Jiří Paroubek, ale Miloslav Vlček.
Jak to bylo s místopředsedy Sněmovny?
Podobně to platí i v případě místopředsedů Sněmovny. Žádný nárok na tu pozici neexistuje, ale je dobrým zvykem, že se o ně nějak podělí vláda a opozice. To se má stát i letos, ale přece jen bude ta situace něčím výjimečná.
Především se poprvé v historii České republiky stane předsedkyní kandidátka z malé strany. Dosud platilo, že předseda Sněmovny pocházel buď z největší vládní, nebo z největší opoziční strany. Teď to bude Markéta Pekarová Adamová z TOP 09, která má ve Sněmovně pouhých 14 poslanců. Míň (4) mají už jen Piráti.
Ale i na ně se v nové Sněmovně dostane a místopředsedkyní Sněmovny se stane Olga Richterová. Mimochodem, ze strany Pirátů je to naprosto hloupé rozhodnutí, protože místopředsednictví Sněmovny zabere jejich první místopředsedkyni čas, který nebude moci věnovat jinak.
Protože, a nalijme si čistého vína, Sněmovna je z velké části žvanírna a řídit nekonečné schůze, na kterých si z velké části poslanci akorát masírují svoje ega, je zkrátka ztráta času. A pokud máte jen čtyři poslance, nemáte času nazbyt. A podobně hloupě se mimochodem zachovala i TOP 09.
Ale zpět k tomu podstatnému. Nastupující vládní většina se rozhodla, že Sněmovna bude mít šest místopředsedů. Takhle se v polistopadové historii rozhodla jen jednou jedinkrát. Po volbách 2002, kdy vznikla vláda ČSSD, lidovců a Unie svobody. Tehdy ten stav ale trval jen dva měsíce, protože místopředsedkyně Hana Marvanová (tehdy za Unii svobody, dnes pražská radní za STAN) rezignovala, aniž Sněmovna kdy to její uvolněné křeslo zaplnila někým jiným.
Rozdíl je však v tom, že tehdy se dostalo na každého. Do Sněmovny pronikly tři strany a jedna dvoukoalice. Z nich vítězná ČSSD získala předsedu Sněmovny a jednu místopředsedkyni. Druhá na pásce, ODS, získala dva místopředsedy. A po jednom z místopředsedů získali komunisté i obě z koaličních stran volební Koalice (KDU-ČSL + US-DeU).
V čem si budoucí vládní koalice odporuje?
Dnes však má být jedna strana opomenuta. Tou stranou je SPD. Podobně byla v minulosti opomíjena i KSČM. A nikdo by asi neřekl ani popel, ale problém nastává v tom, že tímhle nastupující koalice jde proti svojí vlastní rétorice.
Jsou to totiž zejména TOP 09, STAN, Piráti a v menší míře i lidovci a ODS, všechno strany, které se zaklínají demokracií, kudy chodí. A podobně se zaklínají i tolerancí a respektem k druhým. Super, akorát že pak vypadá dost blbě, když jako první věc, kterou uděláte, když se dostanete k moci, je, že zcenzurujete názorovou opozici.
(*1988) Na Univerzitě Karlově vystudovaný politolog. Milovník historie, dobrého jídla, cestování a zahradničení.
Dlouhodobě žije v zahraničí. Píše pod pseudonymem, protože nechce svého zaměstnavatele vystavit tlaku politicky korektních aktivistů.
Infobox
Michal Bok (*1988)
A stejně tak blbě vypadá, když říkáte, že je třeba šetřit a váš budoucí ministr financí vypráví do médií o tom, jak je potřeba sesekat rozpočet o desítky miliard a vyhodit na dlažbu snad až čtvrtinu úředníků, a zároveň jako první krok u moci uděláte to, že zařídíte jedno extra teplé místečko. Takže paní Richterová vyfasuje lepší kancelář a služební limuzínu.
Vypadá to blbě, protože to zavání pokrytectvím. Pokud chce někdo šetřit, měl by přece začít sám u sebe. Pokud je někdo demokrat, neměl by takhle hloupým způsobem marginalizovat názorovou opozici. Prostě to působí jako naprostý rozpor slov a činů.
Má to nějaké řešení?
Ano. Nastupující koalice mohla oba problémy – tj. zbytečně moc míst i zastoupení SPD – vyřešit mnohem elegantněji. Mohla říct, že začíná šetřit u sebe, a místopředsedové proto budou jen čtyři.
Ve vedení Sněmovny by tak včetně předsedy bylo jen pět postů a ty by se rozdělily jednoduše v poměru dva pro vítěznou koalici SPOLU. Dva pro hnutí ANO. A jeden pro koalici PirSTAN, která byla třetí na pásce. A na SPD by už nezbylo. A na jakoukoli kritiku by strany nastupující vlády mohly říct: „Ale vždyť to je spravedlivé. SPOLU i ANO měly skoro třikrát tolik hlasů než SPD. A PirSTAN skoro dvakrát tolik. A přece funkce ve Sněmovně nejsou nafukovací a musíme šetřit.“
Nastupující vládní koalice se však namísto toho, možná opojena vítězným triumfalismem, rozhodla spáchat chybu. A to ještě takovou chybu, která spadá do kategorie, kterou kdysi Napoleonův ministr vnitra Joseph Fouché popsal jako: „Bylo to horší než zločin, byla to chyba.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Michal Bok
