Výběr letošních vyznamenaných opět sklidil kritiku. Miroslav Kalousek mluvil o jménech ze „soukromého mejdanu Miloše Zemana“, na Miroslavu Němcovou z některých „padl smutek“. Spisovatel Jiří Padevět upozorňuje, že mezi oceněnými jsou příslušníci či agenti StB, jiní komentátoři upozorňují, že vedle nezpochybnitelných hrdinů jsou tam i zábavní umělci, vyznamenání dostali například Jiří Krampol, Ivan Vyskočil nebo Michal David. Které z těch výtek lze přijmout? Degraduje Miloš Zeman státní vyznamenání, jak je mu to vyčítáno?
Výběr vyznamenaných je věcí hlavy státu.
Fotogalerie: - Roma Pride 2018
Na státní vyznamenání mohou navrhovat obě komory Parlamentu, instituce i občané. Konečný výběr je na prezidentu republiky. Tak to bylo a je. Václav Havel vyznamenával ty, kteří mu byli nejbližší, a dnešní kritici tehdy tleskali. U vítězů byly ideje sametu vyznamenání hodné. Dnes už jsou vyčpělé.
Pokud Jiří Padevět hodlá kádrovat vyznamenané, inu, pak to kádrováctví je v něm asi hluboko zakořeněno a je vidět, že ono dědictví bolševického smýšlení je v tomto národu hlouběji, než jsme si mysleli. Proč by nemohli být mezi vyznamenanými ti, kteří baví lid? Protože lid nedosahuje intelektuální výšky po vyznamenání se sápající?
Nevím, proč bych měla opovrhovat někým, kdo má rád Jiřího Krampola, Ivana Vyskočila nebo Michala Davida. Ti lidé jsou dokonalí profesionálové a mají spoustu příznivců. Dávají svým uměním radost milionům lidí. Tento prezident je těch dolních deseti milionů, ne těch horních deseti tisíc krasoduchů.
Já osobně jsem byla ráda, že mezi vyznamenanými byl Karel Lánský, který vedl svobodné rozhlasové vysílání v bouřlivých chvílích 21. srpna 1968 a v první dny okupace. I v květnu 1945 byl 21letý Karel Lánský přítomen povstání u Československého rozhlasu a na Pankráci působil jako spojka…
Fotogalerie: - Dominik Hašek a Milion chvilek na Václaváku
Jsem ráda, že vyznamenání dostal profesor Martin Filipec, který mi, mimochodem, zachránil zrak. Nejen mně, ale zachraňuje oči lidem v Afghánistánu či Sierra Leone. Pokud to někomu připadá jako degradace, může se stydět sám před sebou. Pokud Miroslav Kalousek jezdí zachraňovat zrak lidem do zemí, jejichž pouhé názvy v člověku budí pocit hrůzy a beznaděje, a přesto tam tu naději někdo přiváží, pak má na to jistě právo. Můžeme si klást otázku, jak by se Miroslav Kalousek zachoval ve chvílích osudově rozhodujících o naší zemi. Šel by vysílat, protože by to považoval za svou povinnost a vůbec by nad tím nepřemýšlel? Jedině člověk, který prokáže mravní sílu udělat samozřejmě něco neobvyklého, může kritizovat. Ale to tito lidé nedělávají. To dělá Miroslav Kalousek.
Pozornost vzbudila také přítomnost předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky, který je kritizován za to, že dal medaili například poslanci KSČM Zdeňku Ondráčkovi.
Český svaz bojovníků proti fašismu může dát medaili, komu chce. Proč někdo neustále touží nařizovat druhým, co mají dělat? To snad máme už třicet let za sebou. Nebo ne?
Komentátorům vadí také to, že Václav Klaus v projevu na Vítkově kritizoval Evropskou unii. Jsou tyto výtky oprávněné?
Václav Klaus je dlouhodobým kritikem Evropské unie. Jeho názory na tuto „instituci“ jsou zcela konsistentní. Měl se Klaus tématu vyhnout? Proč? Má snad tato republika seznam zakázaných témat, o kterých její politici a bývalí prezidenti nesmí mluvit? Evropská unie nějakou reformu bude potřebovat, protože zejména Francie a Německo se chovají jako jacísi její ředitelé s touhou nařizovat ostatním, co mají dělat. Přitom právě tyto dvě země jsou do jisté míry pramenem problémů EU. Vezměme si jen Angelu Merkelovou a její pozvání uprchlíků do Evropy, které vyústilo ve zcela nekoordinovanou a chaotickou uprchlickou vlnu, která do Evropy přinesla spoustu nenávisti a kriminality. A také způsobila neochotu Evropanů pomoci. To není tím, že by Evropané byli rasisté a xenofobové, jak často slýcháme. To by Evropa nesměla předtím přijímat lidi mimo EU bez problémů. To je prostě nepovedená hurá akce, jejíž následky se nyní snaží Francie a Německo rozestřít nátlakem mezi další země. Myšlenka Evropské unie je užitečná a pochopitelná. Bohužel se zvrtla v něco, co je Sovětský svaz v soft verzi. Do takové Evropy jsme nevstupovali. Takovou Evropu jsme si nepřáli. A mnozí z nás už hlasitě říkají, že takovou Evropu nechtějí. Mají na to plné právo.
V rozhovoru pro ČT řekl premiér Andrej Babiš, že Rusko nevnímá jako hrozbu. Je to výrazný signál?
Myslím si to i já. Tu hrozbu jsme si vytvořili my sami. Protože nám chybí jistota bilaterálního světa a nevíme, zda nyní stojíme „na té správně straně“. Rusko je obrovská ekonomika, evropský hráč, světový hráč. Kdysi, v devadesátých letech, bylo Rusko určitou chvíli naivní, myslelo si, že lze mít v západní Evropě ne studenoválečné protivníky, ale partnery. Strategii rozšiřování NATO na východ jsme mlčky přijali. Dnes je i strategií naší. A zesiluje napětí, začíná Rusko ohrožovat. Pomalu ale jistě se blížíme do bodu, kdy může začít další vlna studené války, ne-li dokonce 3. světová. A to není dobře. Rusko je hlavní dodavatel energetických a chemických surovin do západní Evropy a dlouho jím bude. Ropa, plyn, uran…
Pokud jde o Rusko, některým vyznamenaným bylo vyčítáno, že jde o lidi, kteří se k Putinově zemi staví pozitivně. Nakolik je to podle vás problém?
Brání snad kladný vztah k Rusku, k Francii či k Německu vyznamenání za schopnost dávat lidem radost či za schopnost navracet lidem zrak? Myslím, že 90 procent občanů Česka už dávno jako hrozbu Rusko nepociťuje. Normálního člověka bude trápit ekonomická krize, ke které se schyluje, trápí ho, jestli zaplatí hypotéku, jestli bude mít práci. Pseudoproblém jménem Rusko si vytvořilo pár politiků a politologů, aby ospravedlnili svou existenci.
Oslavy 100 let republiky celkově byly početné a pompézní. Co se vám na nich líbilo a co ne?
Víte, my musíme dělat vše tak nějak divně. Samotné výročí bylo výročím čeho? Vzniku Československé republiky v roce 1918? Ale ta přece netrvala sto let? Ani společný stát Čechů a Slováků netrval sto let – rozešli jsme se v roce 1992 a předtím se Slováci trhli uprostřed války, nadšení, že budou mít vlastní samostatný stát… Takže sto let od realizace masarykovské iluze jsme nahrnuli na hromadu další iluze, abychom se jimi obtěžkali.
Slováci slavili společné výročí realističtěji: tím, že odjeli na chaty. Jen několik z nich dojelo slavit do Prahy.
Jsem nadšená opraveným Národním muzeem. Ta temná masa na horním konci Václavského náměstí je najednou krásná, světlá a odlehčená a opticky to náměstí úplně změnila. Ještě vydrhnout Václava… a deset dalších kamenných domů, které zažily konec věku parních strojů. Snad i ten samotný Václavák se jednou ozelení a změní k lepšímu.
Vojenská přehlídka byla letos zklamáním. Ukazovala tristní stav armády. Přece jen, člověk podvědomě očekával něco monumentálnějšího, ale doby Varšavské smlouvy a Letné minuly. Dokonce i přehlídka techniky, která byla před deseti lety, byla letos daleko skromnější. Ale zase na druhé straně – fakt, že mimo expediční sbory vlastně nepotřebujeme armádu, je sám o sobě neuvěřitelně optimistický.
Přivítala jsem spoustu zajímavých knížek, které k výročí vyšly, třeba Kosatíkův Jiný T. G. M., a pár zajímavých dokumentů i hraných filmů, které vyrobila Česká televize. Myslím, že konečně dospíváme do doby, kdy muže a děje vedoucí k založení republiky jsme schopni hodnotit s nadhledem a kriticky, bez zbytečného tatíčkování.
Co nám prozradily o české společnosti a co o Miloši Zemanovi? Toho například i Pavel Šafr pochválil za „téměř důstojný projev“ k 28. říjnu, a to je už co říct… Zatímco prezidentovi příznivci a další hosté se sešli na Hradě, na Václavském náměstí řečnili liberální představitelé na akci skupiny Milion chvilek pro demokracii. Zaznívalo, že máme být hrdí na minulost národa a že celkově je náš národ i občanská společnost v mnohem lepším stavu navzdory tomu, kdo je tu prezidentem a premiérem. Ukázala se tak síla protizemanovské a protibabišovské opozice, která míní hrát na notu „jsme úžasná země, jen nám to kazí ti dva“, čili určitou specifickou formu vlastenectví? Je toto něco, čím mohou navázat na úspěch v senátních volbách a oslabit tak moc Zemana a Babiše, případně je časem zcela „odstavit“?
Tak nevím, jestli pochvala od Pavla Šafra je něco, po čem člověk celý život touží. Lidé z protizemanovské a protibabišovské opozice, jak to nazýváte, jsou ti, kteří rozdělují zemi. Protože zpochybňují výsledky demokratických voleb.
Ano, Babiš a Zeman rozdělují zemi. Na občany a aktivisty. Když se volil prezident Sněmovnou a Senátem, šlo prakticky vždy o dohodu politických sil (v případě zatčení Miroslava Sládka při volbě Václava Havla i skandální a protiústavní dohodu policie s „demokratickými“ politiky). Miloš Zeman byl na rozdíl od elitářského Havla či Klause volen a zvolen lidem. A náhle se ukázalo, že lid je skutečně suverén, kterému patří vláda v této zemi. Zvolil někoho, koho intelektuálové a elity, pseudointelektuálové a pseudoelity nechtěli. Koho nechtěla ani média. Kandidáti tak zvaných elit se ukázali pro lid nepřitažliví a neschopní politického života. Někteří z nich budou teď sedět v Senátu a nebude na ně fotogenický pohled…
Stahování králíka lid neuchvátí. Ti, kteří se považují za „ty lepší“ si totiž neuvědomují jednu základní a zásadní věc. Že nebýt těch, kterými tak okázale pohrdají, totiž těch „dolních“ dvou a půl milionu voličů Miloše Zemana (dolních deseti milionů, jak říká Zeman), pravděpodobně by nemohli žít své pohodlné životy „nahoře“. Zemana volili lidé práce. Ti, kteří pracují ve fabrikách, v montovnách, v potravinářských závodech a odvádějí tu naprosto reálnou práci, která i státu přináší reálné peníze. A ti samí volili i Andreje Babiše. Protože byl jediný, kdo jim dokázal srozumitelně vysvětlit, co od nich i od oněch elit chce. Lidé nechtějí mudrující intelektuály, lidé chtějí toho, komu rozumí. Vláda Miloše Zemana skončí, jakmile mu uplyne mandát. Andrej Babiš bude v politice, dokud ho lidé budou chtít a dokud bude on jejich premiérem. Bez ohledu na sto, tisíc či milion chvilek. Letos to bylo tak, že jedni se sešli na Pražském hradě, pozváni prezidentem, jiní se sešli na ulici, pozváni odpůrci prezidenta. Vlastně… Místa je tu pro všechny dost. Tak prosté to je. A ano, jsme úžasná země. Vždycky jsme byli.
K příležitosti stého výročí republiky někteří občané na své domy vyvěsili vlajky, nicméně oproti například Spojeným státům jich bylo poskrovnu. Jejich nedostatek byl zřejmý zejména ve velkých městech, například v Praze. Jak silná je dnes sounáležitost Čechů s vlastním státem?
Kdysi se vlajka vyvěšovala jako ono biblické znamení. Aby přátelé věděli, kam nestřílet a kam neházet granáty nebo zápalné láhve. To bylo zejména v pohraničí těsně před jeho zabráním nacisty. Ulice se dělily na ty zdobené černočervenými vlajkami sudetoněmecké SDP a na ty, na jejichž domech vlála československá trikolora. Můj děd státní vlajku vyvěšoval, protože za tuhle zemi bojoval. Někteří přidali ještě rudou vlajku armády, která většinu země osvobodila při cestě na Berlín. Pak byla docela dlouhá doba povinného vyvěšování vlajek. A to je možná ten důvod, proč je dnes zase tolik nevyvěšujeme, ta pachuť povinnosti zůstává.
Američané vlajkou dávají najevo sounáležitost se zemí, do které všichni přišli. Oni, bílí protestantští přistěhovalci, svou vlajkou tvoří tu identitu země. Kdyby mohli vyvěšovat vlajky indiáni, asi by byly jiné… Možná je americká touha přihlašovat se k vlajce i pozůstatek mccarthyismu, kdy musel každý sněmovnímu výboru pro neamerickou činnost usilovně dokazovat, že je správný Američan, aby nebyl obviněn z bolševismu.
Mnozí rezignovali na zemi jako vlast, na trikolóru i další symboly. Protože jim bohatství země, které celý život poctivě tvořili, rozkradli před očima ve jménu privatizace, kapitalismu. Co zbylo? Co je po privatizaci vlast? Ani ČKD už není „naše“. To jsou ti, kteří už vlajku nikdy nevyvěsí, jedině při dalším převratu, který už nebude sametový.
Ale potkávala jsem v minulých dnech v Praze spoustu mladých s vlajkou, nakreslenou na tváří. Jak na hokeji. Psy s mašličkami v barvě trikolory nebo motýlky se symbolem vlajky. A upřímně, je mi milejší potkávat lidi s vlajkou nakreslenou na tváři či psy, kteří mají v barvách vlajky motýlka. Protože to udělali dobrovolně a možná i s trochou humoru. A tak je to milejší než povinná vlajkosláva, než formální pompa trikolor a fanfár. A už jen to, že to udělali, o něčem svědčí. Totiž, že i oni cití, že sem patří. Že, s trochou patosu, je to jejich vlast.
Co říci na celkový výkon Miloše Zemana během slavnostního dne? Neustále se spekuluje o jeho údajně špatném zdravotním stavu.
Výkon? Nevšimla jsem si, že by 28. říjen byly nějaké závody. Špatný zdravotní stav je ohraná písnička. Co k tomu říct…?
Komentátor Miroslav Korecký pro server iDnes poznamenal, že na jedné straně mnozí chovají silnou zášť proti Zemanovi, ale ani on sám letos neudělal nic pro to, aby tyto příkopy zakopal a pokusil se o smír.
A proč by to měl dělat?
27. října zazněl protest od Jakuba Jareše, historika z ÚSTR, který zakřičel při slavnostním znovuotevření Národního muzea na prezidenta. Před Hradem se pak během udílení státních vyznamenání ozývalo hlasité pískání z řad Zemanových odpůrců. Je taková forma protestu v době oslav výročí české státnosti na místě?
Vypovídá o svých aktérech.
S těmi příkopy přece nezačal Miloš Zeman, s jejich kopáním započali jeho odpůrci. Před dlouhými dvaceti osmi lety, kdy z osamělého sněmovního liberála se Zeman stal předsedou levicové strany, která jeho ústy prohlásila, že namísto budovatelů klausovského kapitalismu vstoupí hlavním vchodem do Strakovky on. Tehdy se vykopal pravicový mediální příkop okolo Miloše Zemana a okolo celé nekomunistické levice. A mezi usilovnými ideologickými kopáči byli samí novináři. Proč by tedy dnes měl prezident něco zakopávat? Zeman nenávist svých odpůrců, myslím si, docela snese a možná bych jej podezírala, že se jí i maličko baví, protože některé okamžiky s sebou náboj komična nesou. Pouze některým svým odpůrcům zamezil v tom, aby mu ostentativně „hodili pozvánku pod nohy“, takže svůj bojový pokřik museli omezit na poněkud ukřivděné „stejně jsem měl lepší program“, aby nemuseli přiznat, že oni prezidentem pozváni nebyli.
Pokud jde o Jakuba Jareše, očekávám od historika, aby hodnotil minulost, možná hodnotil přínos minulosti pro budoucnost. A to nestranně. Mohu věřit Jakubu Jarešovi, že je skutečný historik, pokud při oficiální příležitosti nedokáže oddělit své aktivistické já? Ne. Hlasité pískání či pokřikování na prezidenta v momentě oslav vzniku republiky považuji za neúnosné. Protože přece šlo o vzpomínku na její vznik, na všechny ty, kteří se o ni zasloužili. Pokřikovat v takovém okamžiku je zneuctění republiky. Bylo to stejné, jako když skupina aktivistů pískala na Adreje Babiše před Českým rozhlasem ve chvíli, kdy tam hovořil a kladl věnec na památku těch, kteří v srpnu 68 položili své životy.
Pokud tito lidé označují voliče Miloše Zemana a Andreje Babiše za lůzu, pak označuji za lůzu já je. Za to, že své emoce vyhřeznou vždy jak kličky střev při zabijačce. Za to, že jejich slušnost v tu chvíli nahradí pravá tvář, zkřivená bezmocným vztekem. Za to, že se nikdy nesmířili s dějinnou prohrou, a to ani když ji režírovali oni sami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
