Také o tom, že Severoatlantická aliance posílí své východní křídlo rozmístěním čtyř vícenárodních praporů v Pobaltí a v Polsku rozhodl summit NATO ve Varšavě. „Vyšlou jasnou zprávu, že útok na jednoho spojence je útokem na celou Alianci,“ uvedl k rozhodnutí generální tajemník organizace Jens Stoltenberg s tím, že cílem je kombinovat silnou obranu s dialogem. Myslíte si, je množství jednotek dostatečné?
Množství jednotek samozřejmě dostatečné není. Vedení NATO to samo přiznává. Ruská federace má například jen ve své enklávě Kaliningradu třikrát více vojáků, než má být celkem rozmístěno ve zmiňovaných čtyřech vícenárodních praporech. O počty jednotek ale nejde. Důležité je ukázat vůli k obraně a potvrdit, že Aliance je postavena na principu „jeden za všechny a všichni za jednoho“. Ať se to týká velké Ameriky nebo malého Estonska. Stejně důležitá je pak i ochota k diskusi a k dialogu s Ruskem.
Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvoj k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?
Právě proto je důležitý dialog států NATO s Ruskem. Dohodnout se na takových pravidlech hry, aby k rozmísťování dalších jednotek a zbraní na žádné straně nemuselo dojít. Pro poctivost argumentů je však nutno i dodat, že to nejsou státy NATO, které neustále připomínají svůj jaderný arzenál a vyhrožují jeho umístěním do Kaliningradu. Polsko či Litva, jak známo, žádné jaderné zbraně nemají.
Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž tedy… riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Tálibán, problémy jsou v Africe. Jak v jednotlivých „segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?
Jsem přesvědčen a roky to již veřejně hlásám, že Západ a Rusko by měly v otázce terorismu úzce spolupracovat. Ohroženi jsme všichni. V západní Evropě i v Rusku, kde žije 20 milionů muslimů. Spolupracovat bychom tak měli nejen při výměně informací a potírání tzv. Islámského státu v Sýrii, ale například i ve středoasijských republikách bývalého SSSR, které sousedí s Afghánistánem. Nestabilita, chaos a terorismus ve Střední Asii není v zájmu Rusů ani Evropanů.
Už delší dobu se hovoří o prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Do jaké míry může být pro nás nebezpečná mocenská osa Moskva–Peking?
Nemyslím si, že dochází k vytváření nějaké mocenské osy Moskva–Peking, a tím pádem k nějakému nebezpečí pro nás. To, že Moskva hledá například nové obchodní příležitosti, je normální a přirozené, a nijak nás to neohrožuje. Rusko ostatně vůči Číně není v nějaké záviděníhodné pozici. Čína si diktuje finanční podmínky při poskytování úvěrů i určování cen nerostných surovin, Rusko má až panickou hrůzu z demografie na Dálném východě: podél mnoha tisícikilometrové společné hranice žije pouhých 5 milionů – většinou alkoholem zdeptaných – Rusů. Na druhé straně to je 100 milionů, povětšinou velmi pracovitých Číňanu, kteří by východ Ruské federace, když by jim Rusové dali příležitost, bez problémů osídlili.
Psali jsme:
Dr. Libor Rouček
Když se vrátíme k nám, domníváte se, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Koneckonců, lidé typu Jakuba Jandy jasně vyhlašují válku Miloši Zemanovi, který nás dle jejich úsudků může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora míru a prosperity...
Nemyslím si, že by jeden člověk, byť prezident, byl schopen změnit geopolitické směřování naší země, když si to lidé nebudou přát. Naše země je koneckonců parlamentní demokracie; a nejen vláda, ale i naprostá většina parlamentních stran je pro naše členství v NATO i v EU
Někteří analytici si všímají postoje Německa. Nejenže předvádí smířlivý postoj vůči Rusku, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jako zradu západních zájmů? Padají dokonce úvahy o případné mocenské ose Peking–Moskva–Berlín, do které bychom byli samozřejmě zataženi jen my…
Nějaká mocenská osa Peking–Moskva–Berlín je naprostá fantasmagorie. To, že Německo usiluje o přátelské a silné politické, obchodní a investiční vztahy s Čínou, je dobře a správně. Těžíme z toho koneckonců i my, a i my bychom měli dělat totéž. Pokud jde o Rusko, záležet bude na chování Rusů. Německo má zájem o podobně silné vztahy, ale v cestě stojí chování Ruské federace na Krymu a na východě Ukrajiny. Z tohoto důvodu byly vyhlášeny sankce, a kancléřka Merkelová je jejich největší zastánkyní. Otázka výstavby Nord Streamu 2 je právě i z tohoto důvodu nedořešena.
V souvislosti s Brexitem, ale také třeba s úspěchy Donalda Trumpa v republikánských primárkách či Norberta Hofera v Rakousku se hovoří o tom, že lidé ztrácí důvěru ve stávající politické uspořádání a elity. Považují je za změkčilé, politicky korektní ve vztahu k imigraci, řešící podružnosti (sňatky homosexuálů apod.) místo řešení ekonomických či bezpečnostních otázek. Co se stalo s politickými, mediálními a akademickými elitami, že se jim lidé smějí?
Jsem zrovna v USA a nemyslím si, že by se tu někdo vysmíval „elitám“, jako je prezident Obama či Hillary Clintonová. Naopak, lidé se tu smějí Trumpovi. Mnozí se za něj i stydí stejně, jako se mnozí Rakušané stydí za Hofera. To samozřejmě neznamená, že všichni jsou se svým životem spokojeni. Nejsou. Příčin nespokojenosti je mnoho a lidé z nich většinou viní politiku a politiky. V Americe Washington, v Evropě Brusel, v Anglii Londýn, všude pak tzv. elity. Lidé chtějí rychlá a jednoduchá řešení, která jim zodpovědní politici nemohou nabídnout, protože neexistují. A zde přicházejí na scénu nejrůznější populisté a demagogové typu britského Nigela Farage či našeho Víta Bárty. Voliči pro ně hlasují, hodí jim svůj protestní hlas, v Británii za odchod z EU, aby pak zklamaně zjistili, že je „Farageové“ a „Bártové“ podvedli.
Zajímavé jsou některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé volící normálně levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí, že přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?
To je téma na velmi dlouhý rozhovor. Nyní jen krátce. Ano, levice udělala mnohé chyby, tradiční dělnické a zaměstnanecké vrstvy se cítí opuštěny a těží z toho krajní populistická pravice. V Rakousku FPÖ, ve Francii Národní fronta, v Holandsku Wilders. V Británii, i když většina levicových voličů pro Brexit nehlasovala, totálně selhal vůdce Labour Party Jeremy Corbyn. Když jsem byl v Británii 3 týdny před referendem, vedle Londýna jsem zajel i do tradičních levicových měst na severu Anglie jako Newcastle, Sunderland a Middlesbrough. Žádná kampaň za setrvání Británie v EU se tam ze strany Labour Party v podstatě nekonala. Výsledek byl, že tato města hlasovala za odchod.
V rámci Brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení ve způsobu hlasování: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro uprchlíky, pro EU apod., ti druzí opačně. Čím to je?
V moderní společnosti je toto rozdělení přirozené a normální. Vždy existovali a budou existovat zaměstnanci a zaměstnavatelé, lidé, žijící ve velkoměstech, a lidé, žijící na vesnici, lidé více a lidé měně vzdělaní, více a méně znalí světa, mladí a staří, bohatší a chudší, ženy a muži. Podle svého postavení, znalostí a zkušeností tito lidé pak hlasují a volí. V kosmopolitním Londýně tak například lidé nemají naprosto žádný problém si zvolit za starostu muslima nebo ze 75 procent hlasovat za setrvání v EU. Na rozdíl od některých menších měst.
Souhlasil byste s tím, že do vnímání EU běžnými občany negativně promlouvá také polistopadový vývoj ČR? Korupce, nedůvěra, možná znechucení z politiky. Může být nedůvěra v členství v EU odvetou lidí za to, že se někomu žije hůř?
Určitě. Ve vaší otázce jste si sama odpověděla.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
_profil_top.jpg)
