Nemá cenu podrobně znovu a znovu popisovat, co se přesně na počátku 50. let v souvislosti se skupinou bratří Mašínů stalo, neboť to seriozní historici již dávno popsali, nicméně podstatu celé kauzy je nutno si stále připomínat. Skupina Mašínů při svém pokusu o útěk z komunistického Československa zabila šest policistů (dva československé a čtyři východoněmecké) a pokladníka, přičemž jednoho z policistů odzbrojili, svázali, omámili a takto naprosto bezbrannému člověku Ctirad Mašín podřezal krk. Civilistu-pokladníka zastřelil Josef Mašín prostě proto, že jim odmítl vydat peníze, určené na výplaty zaměstnanců. Pak se prostříleli na Západ, a žili ve Spojených státech amerických.

• SLEDUJEME témata: Mašínové a Ctirad Mašín

Chceme-li někoho oceňovat a po generace připomínat jako hrdinu, měli bychom mít shodné obecné povědomí o tom, kdo je hrdinou a co je hrdinský čin. Hrdinství je vždy přímo či nepřímo spojováno s ochranou lidského života. Za hrdiny jsou většinou považováni ti, kdo svým jednáním lidský život obětují ve prospěch nějakého všeobecně prospěšného pozitivního cíle (vojáci bojující ve válce za osvobození vlastní země od okupantů), nebo svůj život riskují ve prospěch lidského pokroku (např. první kosmonauti, kteří netušili, jaká nebezpečí je mohou čekat ve vesmíru či v technicky nedokonalých kosmických lodích), anebo život zachrání (policista, který skočí do rozvodněné řeky, aby zachránil tonoucího). Hrdiny v našem povědomí nejsou a nemohou být ti, kdo život nevinných - ať už z jakéhokoli důvodu, berou.

Klíčové jsou motivy, kterými skupina Mašínů své činy ospravedlňovala. Šlo jim totiž v podstatě pouze o jedno - z komunistického režimu utéct, opustit jej a učinit svůj soukromý život příjemnějším a svobodnějším. Nechtěli tedy, a svým útěkem skutečně ani nebojovali proti režimu, nešlo jim o to režim svrhnout a nebylo jejich cílem ani pomoci celé československé společnosti osvobodit se z tyranie tohoto režimu. Šlo jim prostě a pouze o jejich vlastní zájmy. Abychom si rozuměli - na tom není nic špatného, myslím si dokonce, že na útěk měli plné právo. Neměli ale právo při tomto útěku zabíjet nevinné lidi, a ještě k tomu tak bestiálním způsobem. Je dobré připomenout, že tisíce jiných občanů tehdejšího Československa utekli do svobodného světa, a nikoho přitom nezabili.

Při hodnocení historické role skupiny Mašínů je velmi důležité sledovat i jejich další činnost v exilu. Všichni tři zahájili svou kariéru službou v americké armádě, Milan Paumer se poté živil jako dělník a taxikář, a v tomto oboru nakonec podnikal. Ani on, ani bratři Mašínové se v exilu nevěnovali žádné činnosti, jež by směřovala k obnovení demokracie v Československu. Prostě žili svůj relativně spokojený soukromý život. To jim jistě nelze vyčítat, ale je to málo na oceňování, natož pak obdiv. Zvlášť si to můžeme uvědomit, srovnáme-li jejich exilové působení s činností mnoha jiných lidí, kteří v emigraci zasvětili celý další život právě snaze pomoci návratu svobody do své země - připomeňme si namátkou např. Peroutkův lví podíl na založení a dlouholeté fungování československé redakce rozhlasové stanice Svobodná Evropa, nebo aktivity bývalého předsedy národních socialistů Petra Zenkla, který byl až do své smrti předsedou Rady svobodného Československa, která se snažila koordinovat aktivity čs. exilových politiků.

Otec mojí babičky strávil v roce 1952 rok ve vazbě za roznášení letáků, požadujících svobodné volby. Takových lidí, kteří doma v samotném Československu trpěli nespravedlivou perzekucí za politické „zločiny", které ovšem „spáchali" zcela nenásilně, byly desítky až stovky tisíc.