Tak začal summit NATO. A nebude to zrovna nějaké „soudružské“ poklepávání po rameni. Klíčovým problémem je Turecko, které odmítá schválit další vojenskou strategii Aliance, pokud do ní nepropašuje ošklivé řeči o Kurdech. Co přesně toto všechno znamená? Je to pro Erdogana opravdu tak důležité, nebo jen testuje, co ostatní vydrží? A ohrozil by turecký nesouhlas třeba další nasazení aliančních vojáků v Pobaltí či něco podobného?

Nejsem si jistá, že by Turecko bylo klíčovým problémem NATO. Nezapomínejte, že se na summitu kromě Turecka prosazoval i Macron se svým odmítáním povinného nákupu amerických zbraní, že Trump po členech NATO vlastně ani nechce nic jiného než peníze, a pokud odmítnou, je připraven je začít trestat… Čili tři důležité státy Aliance se střetávají se svými vizemi. A když k tomu přičtete ještě fakt, že hostitelská země summitu je v krizi a motá se v nejistotách ohledně budoucnosti. A k tomu si přičtěte ještě třeba fakt, že NATO sice jednomyslně přidalo na svůj seznam nepřátel – k Rusku a terorismu – také ještě Čínu, ale Macron nebo Merkelová do Pekingu jezdí častěji než do Washingtonu. Británie, pokud se nepletu, Číňany vpustila i do své jaderné energetiky a její obchodování s Ruskem láme rekordy, Itálie podepisuje memoranda o účasti na Nové Hedvábné stezce… Jinými slovy, na jednu stranu povinně, na americké přání, označují Peking za hrozbu, a současně s ním vesele prohlubují ekonomické, a tím pádem i politické vztahy. Jak potom celé to NATO ale vnímat? A jak rozpoznat, že myslí nějaké své „zásadní prohlášení“ vůbec vážně? Takže bych zkrátka řekla, že těch „klíčových problémů“ má NATO spoustu.