V prvomájový den uveřejnily ParlamentníListy.cz rozhovor s hlavou státu Milošem Zemanem. Prezident v něm mimo jiné vysvětlil, proč se nezúčastní vojenské přehlídky v Moskvě, ale také reagoval na ostré výpady poslankyně ODS Miroslavy Němcové, která ho označila za narušenou osobnost. „Která osobnost není narušená… A nejvíce narušená je ta, která si svoji narušenost neuvědomuje. Nicméně s paní Němcovou mám soucit. Měla být premiérkou, není. Mimo jiné mojí zásluhou,“ konstatoval Miloš Zeman s tím, že bývalá předsedkyně sněmovny už ztratila šanci na jakoukoli významnou politickou funkci a jako křehkou ženu ji to frustruje.
„Myslím, že to bylo jedno z nejlepších interview, pokud jde o vnitropolitickou situaci a vnitropolitická hodnocení, které prezident v posledních několika měsících poskytl. A pokud se jedná o paní Němcovou, tak ona na prezidenta opakovaně útočí a považuje ho nejen za psychicky narušeného, ale jakoby méněcennou osobnost. A zřejmě nestačí sledovat, co všechno pan prezident říká a dělá. Když postavíme jejich dva názory vedle sebe, tak se spíš dá věřit tomu, co říká pan prezident, protože kroky paní Němcové v politice opravdu nejsou úspěšné. Jsou jenom slyšitelné, ale už se to někdy i špatně poslouchá. A pokud jde o její politickou kariéru, tak ta má už několik let výrazně sestupnou tendenci,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz politolog Zdeněk Zbořil.
Za podporu čínského projektu Asijské banky se prezident kritiky bát nemusí
Ve zmíněném rozhovoru prezident Miloš Zeman také podpořil vstup České republiky do čínského projektu Asijské banky pro investice a infrastrukturu, kam vstupuje mnoho evropských zemí, včetně Německa, Rakouska, Itálie, Francie či Velké Británie. „Tak samozřejmě prezident republiky nemůže nikomu nařizovat, jestli stát má, nebo nemá vstupovat do takového finančního podniku. Je to záležitost vlády a vyjádření i komentářů mnoha finančních expertů. Ale kdo bude kritizovat toto doporučení Miloše Zemana, ten musí také kritizovat rozhodnutí hned několika evropských vlád, které se rozhodly k tomuto projektu připojit,“ upozorňuje politický analytik.
Psali jsme:
Podle něj se prezident kritiky za toto doporučení nemusí od svých odpůrců obávat, protože pokud přijde, rozhodně nebude věcná. „A rozhodně bude záštiplná a motivovaná jinými než racionálními důvody. Spíše budou prezidenta republiky obviňovat z nějakých podružných věcí tak, jako se to stalo při jeho cestě do Číny a zpět, o níž se dozvídáme jen kaleidoskopické útržky, ale mediálně je pokrytá jeho cesta letadlem pana Kellnera z Pekingu do Prahy. Uvědomme si, že kdo bude pana prezidenta za toto doporučení kritizovat, ten by tak činil, ať by řekl cokoli. A ať by se to týkalo Číny nebo nějaké nové čínské finanční iniciativy,“ myslí si Zdeněk Zbořil.
Lidé krátce po okupaci byli vystaveni tlaku a chtěli se nějak zachránit
Prezident Miloš Zeman v rozhovoru také konstatoval, že si nadále váží Ferdinanda Peroutky jako novináře, ale přesto si stojí za tím, že při fascinaci nacistickým režimem se někteří z nich shrbili, což byl případ Ferdinanda Peroutky. Články, které publikuje jeho mluvčí, mají tuto tezi prokázat. „Postavení Ferdinanda Peroutky se dá popsat velmi jednoduše. Ti lidé byli čtrnáct dnů po okupaci – nezapomeňme, že ještě nezačala druhá světová válka – vystaveni tlaku. Gestapo už zavíralo lidi, chodili k výslechům, nezapomeňme na Alfonse Muchu nebo třeba ruské emigranty, kteří museli podepisovat prohlášení loajality. A ta protektorátní správa vedená relativně umírněným von Neurathem vypadala, jako že s ní bude možné mluvit,“ přibližuje politolog tehdejší atmosféru.
Ing. Miloš Zeman
Proto tam, kde se objevily obojaké formulace, se dá předpokládat, že ti lidé, nejen tedy Ferdinand Peroutka, ale řada dalších, se chtěli nějakým způsobem zachránit. „Samozřejmě nevěděli, jak to dopadne. Chyba pozdějších kritiků Ferdinanda Peroutky, Jana Patočky, nebo dokonce i Jaroslava Seiferta je daná tou neřestí, kterou trpí mnoho českých historiků, že hodnotí z výsledku a z toho, jak to dopadlo, a do toho výsledku si promítají počátky té akce. V tom by se měl pan prezident trochu uklidnit, protože ten kontext je neznámý a je téměř nevysvětlitelný těm, kteří ho nežili,“ konstatuje Zdeněk Zbořil.
Před vypuknutím druhé světové války nebyla česká společnost jednolitá
V přetrvávajících diskusích o Ferdinandu Peroutkovi a jeho textech nachází jediný klad, který spočívá v tom, že se obrátila pozornost k roku 1939, tedy k dobám ještě před vypuknutím druhé světové války. „I díky tomu jsme si uvědomili, že tehdejší společnost nebyla jednolitá. Zatímco někteří s tím režimem chtěli výti, tak druzí, zejména vojáci, už měli založenou Obranu národa, ale i první padlé. Jeden ze slavných tří králů Josef Balabán přece od 14.–15. března už byl v odboji, Moravcova zpravodajská skupina už byla na cestě do Anglie. A celá řada jiných byla zatčena a pak po vypuknutí války internovaná a někdy až brutálně likvidovaná v koncentračních táborech,“ vysvětluje politický analytik.
„Takže ten rozptyl protiněmeckých a protinacistických postojů byl dán, chcete-li, na jedné straně koncentračním táborem Mauthausen a Buchenwald a na druhé straně takovou tou umírněnou kolaborací Studia A-B Barrandov, kde se točily filmy až do konce druhé světové války se šampaňským, dámami v dlouhých róbách a pány ve fracích. Ale také tito lidé nekolaborovali tak otevřeně, jak bychom si mohli tou dnešní optikou, když jsme o sedmdesát let moudřejší, přát, aby se chovali. Já bych se samozřejmě přimlouval za více poznání a méně stanovisek, jak říkal Karel Čapek,“ poznamenává Zdeněk Zbořil.
Bartuška možná nepřísahal jen na jednu ústavu, a tak má ministr svázané ruce
Miloš Zeman už během své návštěvy Středočeského kraje odsoudil jako fašistický výrok zvláštního velvyslance České republiky pro energetickou bezpečnost Václava Bartušky o upalování a zabíjení lidí. Pro ParlamentníListy.cz k tomu dodal, že on jako prezident o jeho propuštění rozhodovat nemůže, ale kdyby byl ministrem zahraničí, tak diplomata okamžitě vyhodí. „Pan prezident má pravdu, že to je zcela v kompetenci pana ministra zahraničních věcí. Ale kromě toho konkrétního odsouzení těch pro mě až nepochopitelných výroků státního úředníka je to také od prezidenta upozornění pana ministra, že pokud se v té věci nerozhodne přiměřeně, tak důsledky toho výroku ponese i ministr osobně,“ poznamenává politolog.
Sám je zvědav, jak si šéf české diplomacie Lubomír Zaorálek bude v této záležitosti počínat. „Jestliže se zásadně nedistancuje a udělá jenom takové jemné ty, ty, ty, tak to bude buď proto, že ho potrestat nechce, nebo nemůže, či se teprve chystá. Já bych se dokonce přikláněl i k tomu, že nemůže, že pan Bartuška možná nepřísahal jenom na jednu ústavu. Ale rozhodně je tento případ až do nějakého vyřešení v rukou ministra zahraničních věcí, a ten za něj ponese plnou odpovědnost. A to ať už uznání od té protizemanovské strany, nebo zneuznání od jiných významných vládních činitelů a zřejmě i řady poslanců Parlamentu České republiky,“ konstatuje Zdeněk Zbořil.
Bývalý studentský vůdce má patrony, kteří mu radí, co a proč má říkat
O výroku Václava Bartušky se v mainstreamových médiích rozhostilo ticho. „To, že se této záležitosti takzvaná mainstreamová média nevěnují, je skutečně překvapivé. Znamená to, že s tím asi souhlasí, nebo že to vůbec nepovažují za důležité. Přitom velká část občanů České republiky se tím cítí dotčena, alespoň soudě podle toho, jak se k tomu vyjadřují a jak to komentují na různých sítích. Nemyslím si, že má pan Bartuška nějaké zastání kvůli své minulosti politického vůdce, ta už není tak věčně zelená. Navíc měla ve svém počátku dodnes nevysvětlenou věc, jak se vlastně k tomu šéfovi StB dostal. Takže tím výrokem možná na sebe upozornil, že se máme starat i o to, jaký byl jeho životopis a kde začíná a končí ten druh arogance, který v sobě nese,“ zamýšlí se politický analytik.
Za pravděpodobnější vysvětlení toho, že Václav Bartuška zůstává ve funkci zvláštního velvyslance pro energetickou bezpečnost, považuje to, že má oporu v těch, kteří nějakým způsobem ovlivňují českou vnitřní nebo zahraniční politiku ze zákulisí. „Ale to tak konec konců bylo téměř za všech režimů od první republiky, kdy jsme se chodili ptát do Francie co a jak, přes dobu komunismu, kdy jsme se jezdívali radit do Moskvy o tom, co tady máme dělat. A zdá se, že pan Bartuška má také své patrony, kteří mu radí, co má říkat a proč to má říkat, protože tím jistě zase přispěl k rozdělení české společnosti ve vztahu k Ukrajině,“ poukazuje Zdeněk Zbořil.
To, že někdo chce někoho zapálit, se může stát výzvou k vyvolání běsů
I tak by neměl zvláštní velvyslanec pro energetickou bezpečnost příliš spoléhat na to, že ho vždy a za všech okolností tito patroni uchrání. „Protože skutečnost, že někdo chce někoho zapálit, nebo zahrabat u cesty, se může stát výzvou k vyvolání běsů, o kterých pan Bartuška vůbec nemá tušení. A jak se zdá, stále ještě si neuvědomuje, co sám sobě způsobil. Vždyť nežije jenom dnes, nebo maximálně pro ten příští den, ale zřejmě tu chce nějakou dobu zůstat, angažovat se v politice, a ten nešťastný výrok za sebou povleče a málokdo mu ho odpustí,“ upozorňuje politolog.
Za setrváním na postu diplomata se může skrývat i to, že Václav Bartuška je téměř zakladatelem té funkce a úřad sám budoval. „To znamená, že ten úřad je obsazen lidmi jemu blízkými nebo těmi, s nimiž si rozumí. Předpokládejme, že jsou to lidé, kteří mají stejné názory. Pokud se ani ti jemu podřízení lidé neozvou alespoň proto, že vyjednávací pozice je tímto jeho výrokem na východě Evropy značně oslabena a jde proti zájmům České republiky, tak se dá předpokládat, že jim jednou někdo připomene, že tohle také chtějí a že mají podobné názory. Ale samozřejmě není všem dnům konec a žádné stromy nerostou do nebe,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Pomýlený výrok expremiéra Dzurindy, který radí prezidentu Porošenkovi
Z dění na Ukrajině se více čekalo od summitu v Kyjevě, kam se sjelo na 500 politiků, ekonomů a investorů z 50 zemí světa. Cílem jejich jednání bylo podpořit reformy na Ukrajině. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker ale upozornil, že Ukrajina potřebuje nejen reformy ekonomické, ale i politické, a kromě nich i program boje s korupcí. Zažehnán byl konflikt ukrajinské armády s nacionalistickou organizací Pravý sektor, i když jeho šéf Dmytro Jaroš odmítl výzvu k odevzdání zbraní a obrátil se na armádu, aby ho podpořila proti vládě, a vyzval „vlastence, nacionalisty a přívržence“ k protestní akci v Kyjevě.
S překvapivým výrokem přišel poradce prezidenta Porošenka Mikuláš Dzurinda.„Ukrajina mi připomíná Slovensko před několika lety. Potřebuje méně byrokracie, decentralizovat moc. Potřebuje svěřit kompetence a peníze místním samosprávám a také strukturální reformy,“ prohlásil pro slovenský web hnonline.sk slovenský premiér z let 1998–2006 a hlavní tvář Západem oceňovaných reforem. „Myslím, že to je zcela pomýlený výrok. Ta situace Slovenska a Ukrajiny je a byla diametrálně odlišná. Na člověka, který by měl být blízko centra dění a který je součástí týmu těch na Ukrajině působících lidí s několika pasy, je to výrok puštěný do větru. Ke konkrétní situaci Ukrajiny to není informace, která by měla nějakou vypovídací hodnotu,“ domnívá se Zdeněk Zbořil.
Nikdo neví, kdo je na Ukrajině pánem a zda je důležitější prezident či premiér
Za zajímavější považuje konflikt ukrajinské armády s Pravým sektorem. „Tedy pokud jsou ovšem pravdivé informace o tom, že jednou je nějaká vojenská nebo polovojenská jednotka obklíčena, potom propuštěna, pak se na ni zase chystá nějaký útok. Protože to je to, o čem se vlastně bavíme skoro rok, že ten způsob vedení bojů za pomoci žoldnéřských armád má svoje specifika. A jedním z nich je to, že když se přestane platit, nebo se platí méně, než ti bojovníci očekávají, tak jdou sloužit tam, kde jim zaplatí více. Ale usuzovat na to, že svrhnou vládu v Kyjevě, nebo že naopak ukrajinská armáda bude tyto skupiny masakrovat, by bylo hádání z křišťálové koule,“ přiznává politický analytik.
O jedné věci to však přece jen vypovídá. „Totiž o té, že nikdo neví, kdo je na Ukrajině pánem a kdo tam vládne. Zda je prezident důležitější než předseda vlády a do jaké míry oba kontroluje ukrajinský parlament. Všimněme si, že jakmile někdo z Ukrajiny vypustí jakoukoli informaci, tak se nejdřív mluví o tom, že je to buď exministr, tedy zklamaný ministr, nebo exposlanec, tedy zklamaný poslanec, anebo že je to někdo, kdo není v centru dění. Podle mého názoru je mnohem vážnější problém, že pan Jaceňuk má zřejmě jiné politické zázemí než pan Porošenko a že ne vždy se informace o jejich případných nedorozuměních dostávají na veřejnost,“ podotýká Zdeněk Zbořil.
Objevila se řada kvalitních autorů, kteří svádějí souboje pravdy a lži
Přiznává, že je překvapen dosavadním průběhem oslav 70. výročí osvobození, které u nás probíhají. „Nečekal jsem takový zájem, zejména v těch místech, o kterých se nesmělo mluvit. Začíná to už připomínkou vypálení Ploštiny a toho smutného osudu Javoříčka, pokračovalo to přes mimořádně kvalitní kartografický materiál Lidových novin, který nám snad poprvé od roku 1945 dal nahlédnout do toho, jak to na území protektorátu vypadalo. My se totiž na to 70. výročí díváme pořád očima bývalé Československé republiky, ale měli bychom si uvědomit, že se na různých místech různě bojovalo, protože něco bylo na území protektorátu a něco bylo územím Velkoněmecké říše,“ připomíná politolog.
Připomínky 70. výročí konce druhé světové války přinesly mnoho pozoruhodných poznatků. „Z hlediska faktografického se objevily zajímavé informace, které navíc nebyly vnucovány nějakým propagandistickým způsobem. Pro mě jako člověka, který se také zabývá dějinami a zejména tou politickou změnou, sice mimo Evropu, v letech druhé světové války a v letech poválečných, je zajímavé, že se objevila celá řada, nebál bych se říct, vynikajících autorů. Kromě takových tradičních revizionistů a zpochybňovačů výsledků druhé světové války, kteří, bohužel, sedí na místech ředitelů ústavů a profesorských místech na univerzitách, se objevila řada kvalitních autorů, kteří nepotřebují svádět osobní souboje s někým, ale kteří svádějí ty souboje pravdy a lži. A podle mého názoru stále vyhrávají,“ míní Zdeněk Zbořil.
Propagandistického cíle Nočních vlků bude nejspíš dosaženo
Oslavy konce druhé světové války jsou letos spojovány s průjezdem ruského motorkářského klubu Noční vlci z Moskvy do Berlína. „Nevím, jestli to pan americký velvyslanec zakázal, že už se o tom tak nemluví a nepíše, ale zdá se, že ta akce bude úspěšná, protože se spojili nejen Noční vlci, ale i další motorkáři s přirozenou touhou lidí osedlat Harleye a motocykly, co stály celou zimu v garáži, a vyrazit do přírody. Pohyboval jsem se v minulých dnech autem mimo Prahu a viděl jsem tolik motocyklistů, že jestliže se nějaká vláda rozhodla bojovat proti Nočním vlkům, tak by hledala jehlu v kupce sena. Navíc motorkáři prolétávali letadly přes schengenskou hranici, půjčovali si motocykly a dopřávali si dobrodružství boje s politickým establishmentem, což je jeden z hlavních motivů těch svobodomyslných motorkářů, i když je nám to někdy až nepříjemné,“ konstatuje politický analytik.
Se sledováním informací o Nočních vlcích neskončil jejich příjezdem do Bratislavy, ale sleduje je intenzívněji i dál. „Myslím, že je to pozoruhodný společenský fenomén a že zpravodajské služby i policie budou mít co dělat, aby dešifrovaly, kdo je kdo a kam kdo jede a do jaké míry je nebezpečný. A samozřejmě to cílové místo Berlín je v bezprostředním ohrožení, protože se tam stejně dostanou a nemusí jich být dvě stě. Stačí, že tam přijede jeden ve skupině, v níž ti ostatní ani nemusí přijet z Ruska, ale propagandistického cíle bude dosaženo. Takže ti naši obhájci toho, že jsme byli dobyti, a nikoli osvobozeni, zase budou mít na své pažbě jeden zářez, který je bude usvědčovat z neobratnosti a z toho, že nedostáli úkolům, které jim byly svěřeny,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Politický rozhled mladých na Západě kontrastuje s politickou dezorientací u nás
Letošní prvomájový poklid vedl Bohumila Kartouse v článku pro Britské listy k úvaze o konformní identifikaci dnešních studentů, kteří nechtějí svět okolo sebe měnit, chtějí se mu jen přizpůsobit. „V každém případě studenti v Rakousku, v Itálii, ve Francii nebo ve Velké Británii jsou ochotni, když se jim zdá, že jim režim nějakým způsobem ubližuje, nebo se na to chystá, vyjít v desetitisících až stotisících do ulic. To už se stalo v Rakousku i ve Velké Británii. Samozřejmě to souvisí s politickým rozhledem mladých lidí na Západě a s takovou politickou dezorientací mladých lidí u nás. Ale i s tím, že u nás se studium stalo od rozmachu různých soukromých škol spíše úsilím o proniknutí na trh, na kterém se prodávají licence na vzdělání,“ vysvětluje politolog.
Poslední zmínku věnuje páteční akci na Vltavě, při níž Andrej Babiš posvětil vznik organizace Mladé ANO. „Vznik frakce mladých je běžná věc v mnoha západoevropských politických stranách a myslím, že má svůj význam. Není to nic, co by mělo být důvodem k posměchu, protože každá strana by měla pečovat o svůj stranický dorost. Pan Babiš zřejmě cítí, že ANO nemůže navěky vystačit s označením hnutí, ale že musí mít nějaké rozlehlejší struktury, které by pokrývaly zájem lidí odlišných profesí, věku i vzdělání. Ačkoli si to asi nechtějí mnozí připouštět, tak třeba pánové Stropnický, Zlatuška i Telička jsou lidé, kteří pomalu musí myslet na zadní kolečka a na to, kdy z politiky odejdou. A tady vzniká skupina, která by je mohla do pěti, deseti let nahrazovat,“ dodává Zdeněk Zbořil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
