Demonstrace, změny ve vládě, nestabilita, politická krize... I tak by se dala popsat první polovina roku, kdy si připomínáme 30. výročí sametové revoluce. V kontextu tohoto výročí, co jsme se za uplynulé měsíce dozvěděli o naší společnosti? Je tento půlrok skutečně extrémně neklidný, nebo máme jen tendenci si idealizovat minulost? Co nám schází a co nás trápí?

Možná, že vás překvapím, ale podle mě je situace „extrémně klidná“. Alespoň ve srovnání s našimi vzory, tedy se „Západem“. U nás nejsou demonstranti masakrováni gumovými střelami jako žluté vesty ve Francii, mají možnost se vyjádřit a na volební preference to nemá, jak se ukazuje, žádný vliv.

Pokud jde o 30. výročí listopadu 89 – tehdy byla společnost jednotná v odporu proti selhávající moci. Té moci, která byla dosazena okupačními silami, vůči kterým se dokázala jen částečně emancipovat. Velmi dobře si pamatuji, jak rok 1989 probíhal, a mimořádně cenné bylo, že došlo ke spojení odporu organizovaného mimo KSČ i uvnitř KSČ. Proto se tak rychle podařilo změny provést.