Když se procházím Prahou, nemohu se ubránit dojmu, že hlavní město není jen živým organismem — je i zrcadlem našich rozhodnutí, kompromisů a slepých uliček. A především našich priorit. Jako architekt s mezinárodní zkušeností vidím nejen budovy, ale i absenci vizí. Praha je místo plné potenciálu, které se ale utápí v nedokončených stavbách, nesmyslných investicích a nekonečných tendencích „stavět pro efekt“, místo pro člověka.

Kolik budov v Praze už stálo miliony — ale dodnes zejí prázdnotou? Nová Palmovka, zamýšlená jako moderní centrum s radnicí a zázemím pro občany, dnes připomíná opuštěný monolit. Místo, které mohlo sloužit tisícům, stojí jako pomník neschopnosti dokončit veřejné projekty. Nebo jinak: jako důkaz, že klientelismus je často silnější než odborný úsudek.

Doprava v hlavním městě stagnuje. Metro D, tramvajová trať na Dědinu, městský okruh — roky plánování, soutěží, studií a stále bez hmatatelných výsledků. Mezitím rostou developerské projekty, často bez odpovídající infrastruktury, bez škol, bez zdravotní péče. Staví se to, co generuje zisk, ne to, co vytváří hodnotu pro lidi.