V letošním roce uplyne třicet let od listopadové revoluce. Co se podle vás za tu dobu povedlo a co naopak ne? Čím to, že se stále najde dost lidí, kteří tvrdí, že před tím „bylo líp“?
Tak to je téma na disertační práci! Popsat a rozebrat vše pořádně. Tak jen stručně: No, nepovedlo se splnit všechny naše dosti idealistické sny. To se totiž nepovede nikdy. Povedla se však rekonstrukce ekonomiky z ekonomiky totalitní – ta zde vládla už od roku 1939, tedy rovných padesát let – na ekonomiku normální a výkonnou. Slovy, tuším, Klause se povedlo udělat z rybí polévky nazpět zase živé akvárium. Což však nebrání neustále mnoha pomatencům plodit články a posílat po internetu výblitky na to, jak je ekonomika rozkradená, jak tady trpíme a jíme odpadky a tak dále.
Fotogalerie: - Mše za Palacha
Otázka je, odkud se bere dost lidí tvrdících, že předtím bylo lépe. Jistěže existují. Podle průzkumů prakticky však neexistuje relevantní množina lidí do třiceti let, která by toto tvrdila. Tito lidé, tesknící po normalizaci, se rekrutují hlavně mezi staršími a starými lidmi. A těch je u nás stále větší množství, v roce 2017 jich bylo cca 3 miliony 250 tisíc. Přikrašlovat si „staré zlaté časy“ je u starších osob běžné, jak dokazují zápisy již od dob starých Řeků. Hlavně to tvrdí ti, kteří ve svých vzpomínkách myslí nejen na to, že byli mladí, potentní, a ženy se chlubily svým mladým poprsím, ale na dobu, kdy měli nějakou „perspektivu“, byť spíše hypotetickou. Ovšem existují také starší lidé, kteří se mají v porovnání se svými vzpomínkami údajně hůř. Bez ohledu na materiální statky. Ztratili totiž moc a sílu, kterou jim poskytl komunismus, případně prohráli s jinými v soutěži v nových podmínkách. A nejsou to jen bývalí funkcionáři a jejich děti, které čekala „skvělá komunistická normalizační budoucnost“. Ale třeba řezníci, kadeřnice, zelináři. Ale i řemeslníci, kteří vysedávali celé dny v putykách, kradli materiál, dělali melouchy a tak dále. A mnozí úředníci, kteří byli i zadarmo drazí, ale měli úžasnou moc. A obecně se žilo podle hesla: „My předstíráme, že pracujeme, a stát předstírá, že nás platí.“
No a pak je zde nezanedbatelná část populace, která se ocitla na periferii pokroku. Lidé, kteří dnešní dobu nezvládli, často svět nechápou a v praxi vidí, že jim zrušili „makroekonomové“ a jiní „kapitalističtí“ mocipáni svými zásahy jejich hospodu, vesnický krám, poštu a autobus. Ostatně ti mají mnoho společného s hnutím „žlutých vest“, protože oni jsou také obětí globalizace řízené novou šlechtou. Tato skupina lidí, na které „pravdoláskovci“, ale ani odeesáci, topkaři či jiní nikdy nemysleli, je časovanou bombou společnosti. Dokonce pro oblasti, kde tento elektorát žije, se začal používat termín „vnitřní Sudety“. Prostě každý systém má své poražené. Jde jen o to, kolik jich je a kdo je podchytí.
Mohl bych vyjmenovat, co se dále skutečně nepovedlo, ale to by bylo na jiný, delší text.
Psali jsme:
K tomu výročí se blížíme v době, kdy se mluví o rozdělené společnosti, o napětí mezi lidmi, kteří se osočují a slovně napadají přes sociální sítě. Také vnímáte atmosféru v zemi jako rozjitřenou až nenávistnou, nebo se ta situace některými politiky a médii nafukuje a dramatizuje?
V celé Evropě a ve většině západních fungujících států jsou dnes společnosti rozdělené. A mnohde drtivěji než u nás. Třeba v USA, ve Velké Británii, Itálii, Francii a tak dál. Ale Polsko a Slovensko tyto antagonistické skupiny mají také a za pomoci vedení EU, obecně tzv. liberálů a různých lepšolidí, je střet uvnitř těchto států stále popichován. Společnost se dělí podobně, jako byla v Evropě rozdělena po první světové válce. Tehdy mladí mužové, jejichž otcové přišli do měst z vesnic a považovali 12hodinovou pracovní dobu za normální a bydlení na pavlačáku za luxus, zjistili, že pro ně není v tehdy moderní společnosti místo. Postavení, jaké by chtěli a mysleli si, že na to mají právo, prostě nebyla.
Tehdejší vládci neuměli a nechtěli na tyto nálady reagovat, bagatelizovali je, a tím podporovali pnutí ve společnosti. A tak vzniklo bolševické, fašistické a nakonec nacistické hnutí. Blábolilové, co vykládají o dnešní nenávistné společnosti, by si měli přečíst sto let staré noviny a programy politických stran. To je síla!
Dneska je k dispozici internet, a tak může nadávat a plivat síru jen víc lidí najednou. Globalizace jako každá nová věc vytváří také poražené a vítěze. Třeba dnešní statisíce vysokoškoláků, kteří vystudovali různé pseudovědy, jsou už dnes vlastně mezi poraženými. Nemají žádnou perspektivu. Tak vymýšlejí pseudorevoluce a pseudoproblémy.
Problém je, že mainstream a tzv. liberální demokracie a její představitelé tyto věci obracejí naruby a svým jednáním situaci ještě zhoršují. Například bagatelizují budoucí „střet civilizací“, tedy mezi evropským křesťanstvím a islámem zde v Evropě, a tím proti sobě provokují stále větší části společnosti.
Ing. Miloš Zeman
Předznamenáním toho, v jakém duchu se bude letošní rok u nás odvíjet, může být celorepubliková antibabišovská akce „Stydím se za svého premiéra“. Nakolik může tato billboardová kampaň Andreje Babiše a jeho hnutí ANO oslabit?
Takové akce jsou ukázkou zoufalství. Koho chtějí přesvědčit? Pražskou kavárnu? Pohrobky „pravdy a lásky“? Ty není nutné přesvědčovat. Ti „vědí“, že „pravda a láska zvítězí“, tak jako komunisté byli přesvědčeni, že se „proletáři všech zemí spojí“. Liberální a humanitární studenty? Ti na to kašlou a těží své bitcoiny a perou se o lukrativní místa. V politice i v zaměstnáních. Viz vývoj u Pirátů.
Ovlivnit Babišovy voliče? Voliče Zemana? To je marná snaha! Ti už mají všech těch chytrolínů a kazatelů morálky tak plné zuby, že je spíše namístě obava, aby brzo nezačali volit nějaké nové „sládkovce“. Spíše se domnívám, že tyhle škumprnákle přihrají více voličů ANO a některým antisystémovým stranám jako okamurovcům a Čižinského partě „Praha sobě“. A možná vrátí některé voliče ODS, pokud se Fiala k tomuhle spektáklu nepřipojí. Jinak na tom budou jen veřejně exhibovat všechny provařené tváře známé z nespočtu různých petic, prohlášení, demonstrací lokálního významu. A vyrojí se ploditelé „burcujících“ článků, užijí si na tom novináři a některá média, a to bude tak všechno.
Režisér Jan Hřebejk je přesvědčen, že je nutné se nevzdávat, vyrazit do akce a vyzývá, abychom šli do ulic. Jak se díváte na tuto a podobné výzvy?
Nevzdávat se čeho? Odkazů Vítězného úno… pardon listopadu? A do jaké akce chce vyrazit? A proboha s kým? S těmi pár procenty, které volí TOP 09, Zelené, s hipstery a s partou spřízněných novinářů?
Těch moralizujících výzev už bylo tolik, že je většina společnosti prakticky nevnímá. Pan Hřebejk je jistě kvalitní umělec, ale jako mnozí umělci mizerný vnímač skutečné reality. O těchhle stavech intelektuálské levicové mysli napsal Jan Spálený v písni „Už zrezly bezy“ verš: „Proč nejsem Jáhnem, který pomodlí se a klidně usne v náručích svých mýtů?“ Mnoho našich umělců již od roku 1989 „spí v náručí svých mýtů“, ale jsou přitom strašně neklidní. A mluví ze spaní. Pletou si sny s realitou. Základním problémem je to, že z ideových důvodů – i směrem do zahraničí – byl a je listopad 1989 vydáván za vítězné dílo studentů a umělců, případně disidentů.
Jako bývalý disident v Chartě 77 konstatuji, že pochod studentů pořádal SSM, tedy Socialistický svaz mládeže, složený ze strany politicky „prověřených studentů“. To za prvé. Ovšem ti, jako značná část společnosti, však měli už normalizace plné zuby. Jako přímý účastník a starý disident mohu konstatovat: pokud nepřišli na Václavák dělníci z ČKD a Pragovky, kteří předtím vypískali městského tajemníka KSČ Štěpána, a pokud se nepřidaly fabriky v Plzni, Brně a hlavně v Ostravě – jak vždycky říkal soudruh Lubomír Štrougal: hlavně aby se nenasrali horníci! – byli by to soudruzi nějak zvládli. Takovým nějakým novým socialismem s lidskou tváří. Kdyby se nepřidala „pracující třída“, tak jsme si ty sny a plány Charty 77 a dalších disidentských skupin mohli tak nacpat do kecek. Intelektuálové, jak vím sám coby intelektuál, hlavně ti levicoví, mají tendenci přehánět význam svých myšlenek a činů. A přestože mnohé takzvané havlisty realita života vymetla z politiky hned po pádu Občanského fóra ve volbách 1992, sní si svůj sen o své nezměrné důležitosti dodnes. A nechápou, že z Havla se stal následně bronzový symbol, a svět se ani za mák nezajímal o jeho a naše politické sny. To, že se někde sejde na Staromáku pár tisíc lidí, z toho pršet nebude. To by museli sehnat na Letnou milion lidí a na to nemají.
Další umělci upozorňují na údajný strach ve společnosti. Žijeme podle vás ve strachu. A čekáte, že nálady, ať už skutečné, nebo společnosti jen připisované, mohou způsobit, že v listopadových dnech bude v České republice politicky pořádně „horko“? A proti komu, nebo proti čemu by se měli lidé především bouřit?
Jistěže ano. Strach ve společnosti je. Jak zpíval Karel Kryl: „Doba je neklidná a touha na splátku.“ Svět se od roku 1989 tak změnil, a nejen u nás, že nikdo neví, kam společnost směřuje. Lidé v křesťansko-židovské civilizaci, ale i třeba v Japonsku se bojí čehosi, co přichází. Bojí se jiných civilizací – u nás hlavně muslimské – bojí se, kam směřuje robotizace a digitalizace, obávají se o svobodu a demokracii, za niž považuje každý něco jiného, bojí se nadvlády „nové šlechty“ – tedy ideologů „politické korektnosti“, genderismu, ekonacistů a tak dále. Část společnosti u nás, zvláště ta ekonomicky zajištěná a humanitně vzdělaná, se bojí vlastního lidu, kterému nadávají do buranů a zaostalců volících Zemana a Trumpa... Jistě to povede k posunům ve společnosti, ale proč by to mělo vypuknout zrovna v listopadu?
Tomio Okamura
Bývalý významný politik, filozof a signatář Charty 77 Daniel Kroupa je dokonce toho názoru, že protestní energie už je ve společnosti dost, a proto je správná doba na nové Občanské fórum. Musí prý vzniknout proto, aby zabránilo vzniku autoritářských stran a hnutí. Jsme v situaci, kdy obdobnou platformu, jako bylo Občanské fórum, potřebujeme? A čím by lidi mohla oslovit, aby ji podporovali, a ne třeba hnutí ANO, které je míněno tím autoritářským subjektem?
Daniel Kroupa, osoba s významnou morální integritou a vzděláním, má pravdu, že ve společnosti je mnoho protestní energie. Ovšem vůbec netuší, že ta energie stojí výrazně proti skupině, kterou reprezentuje on sám. Jeho přání je výkřik filozofa, kterému se vzbouřily dějiny. Právě vývoj posledních desetiletí, takzvaná liberální demokracie, u nás reprezentována například heslem „nepolitické politiky“ a vyvoláním všech možných politických neziskovek s obrovskou skutečnou mocí, je tím, co vytvořilo příklon ke stranám a vůdcům, jako jsou u nás Babiš a ANO, v Maďarsku Fidesz a Orbán, v Itálii Liga a Hnutí pěti hvězd, v Rakousku Sebastian Kurz a v Turecku moderní islamista Erdogan. Oni to lidé jako Daniel Kroupa vůbec nechápou! Představa vytvoření nového Občanského fóra je ukázkou fantasmagorických představ. Skutečné Občanské fórum mělo z počátku milionovou podporu, ale jakmile vstoupilo do reálné politiky, utrpělo strašlivou porážku. Tuto politickou mrtvolu by chtěl Daniel Kroupa resuscitovat? Jak? A s kým? Studenti a městští liberálové mohou chodit demonstrovat jako vzteklí a zakládat miliony hnutí, ale kdo se k nim přidá?
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Právě Daniel Kroupa se řadí k těm, kteří jsou přesvědčeni o tom, že Českou republiku ohrožují Rusko a Čína a chtějí si přes nás vytvořit nástupní můstek do Evropské unie. Sledujete takové signály? Je potřeba se těmto dvěma velmocem bránit, a pokud ano, tak jak?
Je-li Daniel Kroupa přesvědčen, že Českou republiku ohrožují Rusko a Čína, měl by říci konkrétně jak. Obyvatelé Zemí koruny české mají 1 400 let zkušeností s ohrožováním jejich existence cizími silami. Tady levice a eurohujeři motají několik věcí dohromady. Rusko bylo vždy v nějakém vztahu k našim zemím od doby, kdy se Rusko konstituovalo jako stát. Již Petr Veliký… dalo by se říci. Ovšem ruská vojska sem do poloviny 20. století vždy přišla a zase se vrátila domů. Viz napoleonské války, pomoc Franzi Josefu II. a tak dále. Teprve když Němci zaplatili a pomohli zorganizovat první světovou válku, pak vyrobili Lenina a nakonec přepadli Sovětský svaz, tak poprvé v dějinách u nás Rusové zůstali. Co se týče Němců, tedy respektive Germánů (Franků), tak ti na nás, tedy naše předky, prvně vyrazili v letech 623–624, franský král Chlothar II. proti Sámovi, pak po dalších vpádech obsadili Němci (Sasové a Bavoři 929) Prahu za svatého Václava a donutili ho platit tributy. Pak se stalo obsazování Čech a Moravy jistým německým zvykem, viz na Wikipedii „války českých dějin“. No a v letech 1914 až 1918 byl plán nás zlikvidovat úplně, což se pokusili opakovat v letech 1938 až 1945. O tom, že by nás chtěli obsadit Číňani, jsem se nikde nedočetl. U nás nevlastní ani novou moderní čtvrť s názvem Airport City Manchester postavenou za peníze z Číny (za 27,5 miliardy Kč), ani přístav Pireus, který si koupili Číňani, není v Česku, a tak dále, tak jak nás ohrožují?
RNDr. Luděk Niedermayer
Ale Česká republika je na významném geopolitickém místě v Evropě, tak proč by o ni neměl být od velmocí zájem?
Není od věci si vzpomenout na výrok prvního německého sjednotitele, kancléře Bismarcka, že kdo ovládá Čechy, ovládá Evropu. Kdopak tady ovládá většinu byznysu, no kdopak? Všimněte si však, že Bismarck byl odpůrcem připojení českých zemí k Německu. Když to Němci nedodrželi, prohráli dvě světové války. Kroupou jmenované mocnosti u nás dělají jen to, co zde dělají všechny mocné státy. Včetně třeba USA. Budují vliv.
Ovšem máme-li být my, podle nové mantry našich médií, můstkem ke vstupu do Evropské unie, i když třeba MfD tvrdila, že tím můstkem má být Srbsko, tak Německo má už dávno postavenou dálnici přímo z Moskvy do Berlína. A Anglie a Francie jsou supermostem pro Čínu. Pan Kroupa a „his melody boys“ jen kalí vodu. Ostatně prozatím se bráníme dobře. To třeba znamená, že žádný náš bývalý předseda vlády není šéfem nějaké gigantické ruské firmy, ani nebudujeme v Baltu žádný plynovod, abychom své konkurenty vyřadili ze soutěže o strategické energetické suroviny. Máme-li se něčeho bát, tak daleko více nového paktu Molotov – Ribbentrop.
V květnu se uskuteční volby do Evropského parlamentu. Lze čekat znovu žalostně trapnou volební účast kolem 18 procent jako před pěti lety, nebo některé jevy typu nezvládnuté migrace či jiné události přimějí lidi k tomu, aby své mínění o Bruselu dali najevo ve výrazně větším počtu? A co by mělo být z českého pohledu hlavními tématy voleb do Evropského parlamentu?
Jaká bude účast, to záleží na politických stranách. A médiích. Dnes spíše od voleb svým chováním média voliče odrazují. V zájmu naší republiky, a dnes už značné části střední a východní Evropy, je hlavním tématem pokus o reformu Unie. Pokud je to vůbec možné. Součástí reformy je politický boj proti „vítačům“, kteří chtějí změnit, tak jako kdysi nacisté a po nich komunisté, národy Evropy vytvořením „nového člověka“. Podle vedení Německa (CDU, SPD, Die Linke a Zelených) by to měl být z velké části muslim. Který je bude volit. Již dost dlouho se vytváří skupina V4 a k ní začali inklinovat i Rakušané, magoři typu Junckera k nám tlačí Rumunsko, a tato síla se stabilizovala a roste.
Europoslanci bývají ze všech volených zástupců lidu v Česku nejvíce stranou pozornosti. Jen ve chvíli, kdy někteří z české jedenadvacítky hlasují spíše v zájmu Bruselu než vlastní země, nejčastěji jsou zmiňováni Jaromír Štětina, Stanislav Polčák či Luděk Niedermayer, se o ně trochu zvýší zájem. Považujete za logické, že zvolením do Evropského parlamentu zapomenou, která země je do lukrativních křesel zvolila, a začnou nahlížet na vše „bruselskou“ či nadnárodní optikou?
Jako člověk, který léta po roce 1989 řídil mezinárodní společnost s kontakty a zkušenostmi s pobytem v mnoha zemích světa mám osobní zkušenost. Rychle se přizpůsobíte kultuře a organizaci, ve které jste. V Německu si ze mne dělali španělští společníci srandu, když jsem na ně ječel, že když se řekne, že někde budeme v 10.00, neznamená to někdy mezi desátou a polednem. V Německu jsem přesnost považoval za normální.
V Madridu začínalo pracovní jednání hodinovou snídaní – asi tak od půl desáté – nejlépe v restauraci (baru) u paní, která se v Německu naučila péct úžasné koláčky. Snídaně se často protáhla na oběd, ale jet na schůzku někam v deset večer – no hay problema.
Zatímco v Německu se při pracovním obědě skutečně o něčem jednalo, v Seville se hlavně a dlouho jedlo, takže oběd trval od dvou do šesti večer. Věc se projednala za deset minut a zažil jsem, když se obchodní dohoda podepsala na „servítek“. Tedy restaurační ubrousek. A po nějaké době vám to přijde normální.
V Bulharsku se v Sofii jezdilo ráno do centra vedle sebe ve čtyřech proudech aut a odpoledne obráceně. Čáry na silnici byly jen tak víceméně orientační. Ve Francii nikdo u obchodní večeře neuměl německy, až náhle po několika lahvích šprechtil kdekdo.
No a jste-li přijat do bruselské „elity“, jistěže až do třetí řady, začnete se pomalu chovat jako Bruselan a europejec. Po několika letech kontaktů s Francouzi mi také nepřipadlo divné, že odborná konference se bude odehrávat pět dní na obrovské námořní výletní lodi, která přitom bude brázdit Středozemní moře. No, a jsou-li k tomu v Bruselu krásné peníze a možnost navázat zajímavé kontakty, kdo by odolal? S místem pobytu se vždy mění směr pohledu.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
