Bohužel ani netušíme, jaký bude Pavel prezident, protože ho politicky vůbec neznáme. Z jeho dosavadního života víme jen to, že umí servilně sloužit jakémukoli režimu – totalitě i demokracii. A protože byl kandidátem vlády Petra Fialy a premiér ho několikrát podpořil i osobně, servilně to jeho vládě i jemu osobně bude určitě splácet. Ostatně Pavel je duší voják, jak vidíme i z jeho strojového a absolutně nekreativního projevu, a v armádě platí loajalita. Protože ale míváme prezidenty na dvě pětiletky, současně s jeho zvolením už začala i jeho kampaň za znovuzvolení. Občas proto bude muset projevit loajalitu i pouze k sobě a svým voličům, kterých získal víc než celá vláda dohromady. Fialovu vládu proto sem tam i naoko zkritizuje. Nečekám ale, že by vládu kritizoval za její totalitní manýry, jako je zavádění cenzury, dohled nad médii nebo aktivní vyhledávání protistátních živlů. Nakonec co taky čekat od někdejšího aktivního komunisty a člena silových složek totality, který tohle všechno svou tehdejší kariérou svědomitě bránil?
Každopádně máme nového vládního prezidenta, s nímž nám nebezpečně mizí tradiční dělba moci. Vládě totiž po Strakovce, Sněmovně a Senátu nově patří i Hrad. A už brzy může mít i „svého“ šéfa Ústavního soudu, protože Pavel jmenuje toho nového. A jak ukázal v létě končící šéf soudu Pavel Rychetský, i Ústavní soud může „makat“ pro vládu, když se jeho vedení prostě nebojí. A je tu ještě jedna věc, která smrdí starou dobrou totalitou: kromě vlády je Pavel i prezidentem většiny vládních médií, kam patří stále agresivněji především Česká televize, Seznam Zprávy i tituly Economie. Většina médií teď bude u moci držet nejen „svou“ Fialovu vládu, ale i jejího prezidenta Pavla, které budou chránit před nenáviděným Babišem. Svým způsobem jsme tedy nakročili zpátky k totalitě, tentokrát jen jménem Fialových „hodnotových“ demokratů. A samozřejmě i jejich spřátelené umělecké fronty, která často pracuje pro Českou televizi. A která mimochodem svou patetickou podporou Pavla znovu ukázala, proč totality i díky ní vždycky nastupují tak snadno: prostě si i Pavla přemalujete na Havla a na baru kolektivně zapomenete na to, že by někdy mohl pracovat pro nějaký zlý režim.
Fotogalerie: - Úplně poslední duel
Co znamená prohra pro expremiéra a šéfa ANO Andreje Babiše?
Ve zmíněných vládních médiích mu logicky vystavili politické parte, na které se dávno třásli. Protože ale u jejich novinářů platí, že jim články místo myšlenek píšou osobní politická přání, tak nepochopili, že i Babiš vyhrál. Jen jinak. On do toho šel proto, že ANO jako nejsilnější strana prostě muselo svým voličům nabídnout důstojného kandidáta. Babiš sám jistě tušil, že spojeného Antibabiše ve finále prezidentské volby nejspíš neporazí, na to má moc vysokou tzv. negativní popularitu, jíž se jinak hezky česky říká i nenávist. Kandidaturu na prezidenta proto pojal jako pokračování své protivládní mobilizace, kterou mezi lidmi úspěšně dělá už celý rok. A to i díky vydatné pomoci vládních „demokratů“, kteří se chovají jako obyčejní totalitáři. Babišovým cílem ve volbě bylo hlavně neutrpět potupný masakr ve stylu Danuše Nerudové, to by ho pochopitelně oslabilo. Jenže on málem vyhrál první kolo a v tom druhém ještě přidal nějakých 400 tisíc voličů. A obojí navíc udělal jen svým jménem. A taky jako jediný šéf politické strany, ostatní kandidáti kromě Jaroslava Bašty totiž žádné strany nemají.
A co hůř pro vládní strany: Babiš jim právě předvedl, že umí mobilizovat nejen voliče ANO, ale i dalších opozičních stran včetně těch mimosněmovních. A ti mezi voliči drží těsnou většinu hlasů, což Fialovu pětikoalici děsí víc než Rakušan se Síkelou dohromady. Pokud totiž někdo v příštích sněmovních volbách zmobilizuje tuhle masu, může se z vládní pětikoalice znovu stát opoblok. Být proto Fialou, ničeho se nebojím tak, jako když Babiš startuje svůj obytňák a vyráží mezi voliče, protože nás čeká nonstop mobilizace. Jejím prvním testem budou krajské volby příští rok a hlavní bitva mezi dvěma tábory se pak odehraje v příštích sněmovních volbách. Až po nich případně můžeme psát různá politická parte včetně toho Babišova. A ještě k Fialovi: on je politolog, takže si měl sám Babiše ze všeho nejvíc přát na Hradě. Zaprvé by mu z parlamentní politiky zmizel úhlavní nepřítel, kterého neumí sám porazit. A zadruhé by se vůči „nepřátelskému“ prezidentovi mohl permanentně vymezovat, protože i Messi potřebuje na hřišti soupeře!
Psali jsme:
autor: Jaroslav Polanský
Návštěvník99
