Spolková kancléřka Angela Merkelová varovala, že jestli se státy Evropské unie nedohodnou na spravedlivém rozdělení uprchlíků, je otázkou, zda přežije schengenský prostor. „Státy se musejí podělit o odpovědnost za uprchlíky, kteří zde žádají o azyl,“ zmínila. Kam tohle povede?
Rovnoměrnějšímu rozmístění uprchlíků brání nejen kapacita příslušných zařízení, kde je možné uprchlíky ubytovat, ale také řada dalších faktorů: především jejich samotná vůle zůstat tam, kam by je poslaly příslušné kvóty, pokud by byly zavedeny a z policejních zpráv víme, že takovou zemí rozhodně není naše republika. Dále například dostatek tlumočníků, potravin, začlenění do pracovního procesu, návštěva škol pro děti uprchlíků, výkon náboženských obřadů a mnoho dalších předpokladů. Střecha nad hlavou je jen dílčí problém. Navíc sociální systém není v zemích EU jednotný, a proto drtivá většina uprchlíků preferuje Německo, a nikoliv celou Unii. Jednak v Německu získají větší podporu, jednak tam žije dost krajanů, kteří jim jazykově i prakticky mohou lépe pomoci se orientovat. Hovoří-li kancléřka o tom, že nepřijetí kvót může narušit schengenský prostor, což kvóty nenarušují už jeden ze základních principů tohoto prostoru? Nejde jen o to, „přidělit“ nám určitý počet uprchlíků, ale také „přidělit“ vše nezbytné, co je k jejich pobytu zapotřebí. Stále si myslím, že je třeba řešit příčinu problému, nikoliv jen následek. To je i smyslem posledních prohlášení premiérů Maďarska a Británie, kteří vidí problém především v tom, že Německo de facto pozvalo Syřany k sobě. Když jsem citoval tuto arabskou zemi, občanská válka tam trvá už pět let, vyžádala si téměř tři miliony obětí a dalších šest sedm milionů Syřanů prchá. Kladu si dvě otázky: proč po pěti letech najednou taková vlna? To přece nemůže být živelná akce. A za druhé se přikláním k názoru obou premiérů, že situaci je třeba řešit především na místě. Co si jinak počneme s těmi dalšími miliony, které můžeme očekávat? V současné době jich je v Evropě přes 400 000, do konce roku se očekává 800 000 a další měsíce?
Psali jsme:
Unijní ministři vnitra a spravedlnosti se sejdou 14. září na mimořádné schůzce, kterou svolává lucemburské předsednictví Evropské unie kvůli migrační krizi. Premiéři zemí Visegrádské skupiny o stejném tématu hovořili v Praze tento pátek. Budeme nuceni přijmout kvóty?
Myslím si, že závěry obou schůzek budou rozdílné. Nejen kvůli jejich úrovni, ale pro různý úhel pohledu. Jednou z příčin této rozdílnosti spočívá v tom, že tak jako Němci ještě dlouho po sjednocení země rozlišovali obyvatele na Wessi a Ossi, tak se v rámci EU pořád rozlišuje mezi západními a východními členskými státy, při čemž za ty „neposlušné“ jsou považovány ty východní. Projevuje se to i ve zdánlivých maličkostech. Například v Břeclavi začali uprchlíky označovat fixou na ruce, aby se rozlišily rodiny. Ihned poté se v řadě západoevropských medií objevily hlasy, že to připomíná, jak Němci označovali Židy. My tak označujeme nově narozené děti v porodnici, dospělí dostávají v nemocnici pásky, což měli rovněž Židé. Má se i to zrušit? V některých zemích, především v Británii, ale částečně třeba ve Francii či Dánsku se studenti řady škol oblékají do uniforem. Uniforma však byla naprosto typická pro Hitlerjugend. Mají se tedy kvůli tomu uniformy zakázat? Demagogií lze dokázat vše. Demagogicky lze vyžadovat i kvóty, ač budou samoúčelné a z hlediska zemí, které je požadují, i populistické.
Evropa potřebuje pracovní sílu a dle některých analytiků se bez imigrace neobejde. Proč takzvané uprchlické krize nevyužít a neudělat maximum pro integraci a asimilaci imigrantů? A čím to, že třeba i mnoho nám kulturně blízkých Ukrajinců, kteří mají vysokoškolský diplom, sem jdou pracovat jako dělníci nebo pokladní v marketech?
Pokud bychom tvrdili, že Evropa potřebuje imigraci, protože má nedostatek pracovní síly, pak přiznáváme, že nezaměstnanost je nulová. Ale statistické údaje z prosince 2014 nás přesvědčují, že v EU je 24 milionů lidí bez práce, což představuje 9,9 procenta práceschopných. V eurozóně je to dokonce 11,4 procenta. Nejlépe je na tom Německo se 4,8 procenta nezaměstnaných. Uznávám, že obecná čísla nevypovídají o rozložení pracovních sil. Přebyteční jsou především nekvalifikovaní, zatímco úřady práce nabízejí volná místa kvalifikovaným. Asi by situace byla jiná, kdyby mezi uprchlíky byla převaha lékařů, zdravotních sester, učitelů, vyspělých strojařů, odborníků, manažerů. Obávám se, že tomu tak není a nevím, jak převážnou část těchto uprchlíků vyškolit na dané profese. Pokud se týká ukrajinských „inženýrů“ pracujících jako pomocné síly; před rektorem kirovogradské univerzity, kde jsem měl přednášku, jsem si posteskl, jak lituji ukrajinské inženýry, kteří kopou u nás výkopy. Rektor mi odpověděl: „A zeptal jste se jich, jak získali diplom?“ Poté mi ukázal tabulku, za kolik si lze na kterékoliv vysoké škole na Ukrajině koupit zkoušku, a dokonce vysokoškolský diplom. Jen jsem si povzdechl: „Nechtěl bych se na operačním stole dostat pod nůž chirurga, který takto získal svůj diplom!“
Velké vášně vyvolala takzvaná výzva vědců, která bije na poplach před šířením xenofobních a rasistických nálad ve společnosti kvůli přívalu běženců. Vědci spílají české většinové společnosti, že nechce pomáhat lidem v nouzi, a veřejnost naopak zcela z druhé strany většinově přijímání migrantů razantně odmítá. Kdo je v právu? Jak se postavit k mínění většiny, měli by ho politici respektovat nebo lidem vysvětlovat, že se mýlí?
Souhlasím s tím, že tato vlna uprchlíků vyvolá u většiny obyvatel, a nejen u nás, až xenofobní a rasistické názory. Jednak už tím, jak je zpravodajství o uprchlících podáváno v médiích. A také tím, jak politici a další vysvětlují, či spíše nevysvětlují příčiny tohoto exodu. Proč lidé, kteří prchají třeba před válkou v Sýrii, neproudí do některé arabské či africké země, kde se neválčí, ale směřují do Evropy a z ní především do Německa? A jaké navrhují řešení? Nejen pro zítřejší den, tedy sběrné tábory, ale perspektivně, jejich asimilaci v evropském prostředí? Pokud se neřekne také toto „B“, lidé se této vlny budou bát. Nelekala politická imigrace, neleká ani migrace pracovních sil v Evropě, leká tato z arabských zemí a Afriky. Například proti imigraci z východní Ukrajiny nikdo neprotestuje. U nás pracuje celkem čtvrt milionu zahraničních dělníků, převážně z Rumunska a Bulharska, které jsou členy EU a je to nejjednodušší. Naše průmyslové podniky odhadují, že vzhledem k současnému ekonomickému růstu by navíc potřebovaly přes 15 000 zahraničních dělníků. Domácí nejsou k dispozici, zvláště ti s vyšší kvalifikací odešli na západ. Ze zahraničních zaměstnanců žádají pro jeden podnik pokud možno jednu národnost, dorozumění je jednodušší. Asi by se nebránily doplnit rezervy i z těchto uprchlíků, kdyby si mohly ověřit jejich kvalifikaci a především jejich ochotu skutečně pracovat. Ale neodpustím si jednu poznámku: zaklepe-li na dveře mého domu jeden člověk, že potřebuje pomoc, poskytnu mu ji. Vejde-li však bez zaklepání stovka, neposkytnu ji asi nikomu. A není pravdou, že by řada lidí konkrétním rodinám z řad uprchlíků nepomáhala, nenabídla jídlo, pití, oděv, to však přece není řešení.
Psali jsme:
Co říkáte na nedávné události v Kyjevě, kdy protestující před ukrajinským parlamentem hodili mezi policisty ruční granát a Pravý sektor fyzicky blokoval příjezdy do města?
Incident v Kyjevě považuji za průvodní jev celkové situace, která se zdaleka nenormalizovala, a naopak se bude dále vyhrocovat. Je ostrá a stejně jako u nože už není ani tak podstatné, zda bude ještě ostřejší, ale to, zda se dá otupit.
Myslíte, že východní regiony Ukrajiny, které nyní dostaly poměrně rozsáhlé pravomoce, jsou stejně na cestě k samostatnosti, nebo dokonce přičlenění k Rusku?
Větší pravomoc není totéž, co autonomie, či dokonce nezávislost. Dejte sebevíce pravomoci soudu, pokud bude jen autonomní, tedy někomu podléhat, neučiní ho tím nezávislým. Na druhé straně chápu kyjevskou vládu, že nemůže přistoupit na parcelaci Ukrajiny, tu přece netvoří jen západní část a povodí Dněpru. Na druhé straně se za léta různé kyjevské vlády dopustily v řešení vztahu východu a západu své země tolika chyb, že je obtížné nyní je naráz napravit. Buďme také trochu sebekritičtí: versailleská mírová konference nám uložila poskytnout připojené Podkarpatské Rusi autonomii. Uskutečnili jsme to až po dvaceti letech, v říjnu 1938, kdy už bylo vlastně pozdě.
Maďarsko rozdalo 150 000 pasů pro „své“ občany v Zakarpatí. Také údajně jako ochranu před případným „rukováním“, pokud nastane všeobecná mobilizace. Není na čase, abychom také reagovali, vždyť třeba Užhorod, to bylo Československo. Je reálné, že by nastala totální mobilizace?
To je nesrovnatelné. V Zakarpatsku zůstala poměrně silná maďarská menšina, z nichž většina rodin tam žila po staletí. Žádná taková česká menšina tam nebyla, s touto zemí jsme žádné vztahy neměli. Češi tam přicházeli většinou služebně až po roce 1918 a po roce 1945, kdy hranice byla do června 1946 otevřená, se jich 120 000 vrátilo zpět do vlasti. Zůstali jednotlivci ze smíšených rodin. Pokud se týče mobilizace, probíhá už její první stupeň. A vojenský prokurátor počátkem roku oznámil, že podal 15 000 žalob pro neuposlechnutí povolávacího rozkazu.
Pravý sektor se chlubí tím, že chce Zakarpatí očistit od mafiánských struktur. Ale systém úplatků, darů a korupce je tam tak zakořeněn, že to půjde jen s velkými oběťmi a ústupky. Není to však jenom výměna jedné struktury za druhou a systém zůstane?
Očistit od korupce pouze Zakarpatí je asi totéž jako očistit vzduch jen v jednom koutu místnosti. Zakarpatsko, jakož i jiné oblasti, ovládají různé klany. Z nich asi nejsilnější v Užhorodě je Balogův, kdy si oba bratři rozdělili místa ve vedení oblasti. Navíc tam silně působí dost silná proruská skupina, řízená organizací Rusko svět, a proto nechybí ani volání po připojení k Ruské federaci. Jenže oblast není město, jakým je třeba Kaliningrad. Ale volání po autonomii, dokonce nezávislosti, není nové. Už tu jednou, v březnu 1939, existovala samostatná republika Karpatská Ukrajina. Jestliže se ohlédnu na nejnovější dějiny, referendum v roce 1991 se vyslovilo pro rozsáhlou autonomii případně až po nezávislost.
Psali jsme:
V souvislosti s „česko-slovenskými“ občany v Zakarpatí se nabízí otázka volyňských Čechů. Neměli bychom být solidárnější a umožnit jim v případě, že budou chtít, hromadný odchod do původní vlasti bez ohledu na to, jestli, jak kdysi uvedla vláda, „je v nich alespoň padesát procent české krve“? A není právě toto prohlášení xenofobnější než některé diskuse o běžencích?
Není pravdou, že bychom se jim nevěnovali. Po počátečním váhání jsme jim nabídli možnost návratu do vlasti, ale jejich zájem nebyl tak velký, že by se rovnal hromadnému odchodu. Myslím si, že je docela legitimní žádat, aby každý prokázal své české kořeny. Nevím, že by v požadavku byla polovina české krve. Jak je to možné zjistit po desítkách let života v jiném prostředí, kdy vzájemné sňatky by nutně vedly jen k degeneraci? Pro samotné Volynčany je obtížné vytrhnout se z prostředí, dnes už pro ně rodného, a přejít do neznáma, dokonce s nevalnou znalostí původního jazyka. Buďme zdrženliví v rozhodování o osudu jiných.
Miloš Zeman už zase hovoří s Putinem. Pro někoho šokující, nepřijatelné, pro jiné normální, pro další velký krok českého prezidenta. Při oslavě čínského vítězství nad Japonskem se ukazujeme jako rusofobní, nebo je to podle vás prozíravý krok?
Jsem jednoznačně pro každý přímý dialog, pokud je to alespoň trochu možné. Což největší americký antikomunista Reagan neudělal vstřícný krok ke komunistické Číně a k sovětskému vůdci Gorbačovovi, ačkoliv to bylo v období, kdy byl svět uprostřed víru studené války a kdy to americké partnery v NATO ani nenapadlo? Putina je možné kritizovat, ale především je nutné s ním vést dialog. Jak by se jinak mohly řešit světové problémy? Je sice možné namítnout, že to právě nemusí být na největší vojenské přehlídce, ale na druhé straně to byla jedna z možných příležitostí. Zvláště když se přehlídka konala na počest 70. výročí konce války, nebyly to tedy pouhé vojenské manévry, což by rozhodně bylo nevhodné. Avšak připouštím, že v tom se projevila jedna z typických Zemanových vlastností, že se nechce nikomu a ničemu podřizovat. Tak se choval jako předseda strany, parlamentu, jako premiér a jedná tak rovněž jako prezident. Podřídili jsme se jednotné evropské politice, co se týče sankcí, ale proč by měl Brusel určovat, kam která hlava státu jednotlivých států pojede či nepojede, pokud EU nemá princip jednoho jediného prezidenta? Za Putinem jezdili a jezdí jednotliví evropští politici a ve většině případů své cesty nekonzultují v Bruselu. Naopak by mělo být pozitivním prvkem to, že alespoň někdo z EU udržuje tak nezbytný dialog.
Fotogalerie: - Zeman v Číně
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
