Jak to všechno začalo, jaká byla vaše motivace případ objasnit?
S rodiči ztracených bratrů Pavelkových a Petrem Tučkem, bratrem zmizelé Lenky, jsem v roce 2016 uzavřel dohodu. V jejím základním ustanovení stojí, že podniknu co nejúčinnější kroky k objasnění případu ztracených. Dohodu jsem uzavřel proto, že se mne případ velmi dotýkal, měl jsem v té době stejně staré děti, jako byli studenti v roce 2001. Taky mně bylo líto rodičů a bratra Lenky. Její matka spáchala v důsledku událostí sebevraždu, otec zemřel v ústavu pro choromyslné. Rovněž nemám rád záhady podobného typu. Bylo to tenkrát přesně patnáct let poté, co se trojice za neobjasněných okolností ztratila v srdci hor na albánsko-kosovské hranici. Ty špičaté kopce, které dosahují velehorských výšek, se jmenují příznačně – Prokletije. Nevěřil jsem, že se tam studenti jen tak ztratili.
Milan Špalek ze skupiny Kabát, jenž vám napsal předmluvu ke druhému dílu knihy Stíny Valbone, píše: „Teprve když jsem text ‚zhltnul‘, jsem si uvědomil, že Návrat do Valbone není jen nějaká předloha k akčnímu filmu. Člověka až mrazí, že je to příběh podle skutečných událostí. Ztratili se tři občané České republiky, vlastně ještě děti. Nikdo nebyl za to, co se stalo, potrestán. Vypadá to, že jediní, kdo se chtěli dopátrat pravdy, byli rodiče a autor této knihy. Rozhodně ne naše bezpečnostní složky.“ Jak jste při pátrání postupoval, rekognoskoval jste materiály, byl jste v Prokletých horách?
Veškeré materiály jsem si podrobně prostudoval, hovořil jsem s rodiči, také s účastníky offroadové mise, kterou organizoval Petr Kubásek již v říjnu 2001 (studenti se měli vrátit 18. září 2001). Jejich postřehy i vzpomínky matky dvou bratří, která se rovněž do regionu vypravila (expedice v říjnu, matka počátkem listopadu) se shodovaly v jedné věci – obě mise byly od počátku vstupu na albánském území pod drobnohledem tamější policie. Expedice dostala hned na hranicích doprovodnou eskortu, paní Pavelkovou později monitorovali v hotelu odposlouchávacím zařízením. To byly zásadní indicie, které mi šeptaly do ucha – na tomto případu není něco v pořádku. Když mi Petr Kubásek vyprávěl, jak si členy tehdejší expedice nedaleko Theth pozval „na panáka“ místní bos a řekl jim větu ve stylu – teď si připijeme, a potom vypadnete nebo se ztratíte jako ti tři, vedlo mě to od počátku jediným směrem.
Anketa
Má být Hana Lipovská odvolána z Rady ČT?
5%
93%
hlasovalo: 12536 lidí
Jak se tedy dál ubíraly vaše úvahy?
V regionu se za posledních patnáct let stalo mnoho incidentů ve vztahu k Čechům. Kromě krádeží, znásilnění, incidentů na horách, to bylo také několik vražd, poslední byl případ mladého hasiče ze Sušice a jeho dívky, které zavraždil nedaleko Škodry místní občan Sokol Mjacaj. Všechny tyto případy, tedy kromě záhadného zmizení studentů, byly velmi záhy objasněny. A já si stále opakoval jediné slovo – proč? Další indicií, která posilovala verzi o násilném činu, byla jednoduchá skutečnost, že se po „ztracených“ nenašla po tolika letech ani tkanička od bot. Přitom hory nejsou rozlohou velké, zdatný chodec je dokáže přejít za jeden den.
Co bylo klíčové pro to, že jste do regionu podniknul výpravu?
Jak už jsem říkal, bylo mi líto rodičů Pavelkových a bratra Lenky. Přišlo zvláštní, jak česká média prakticky shodně psala o tom, že studenti zmizeli v divočině. Ano, na Aljašce by se mohla ztratit třeba celé třída, ale v Prokletije toto možné není. Znám tuto oblast, jezdíval jsem tam na rafting od přelomu milénia. Rovněž omílaná verze, že studenti spadli do propasti, mi přišla nesmyslná. Ano, v oblasti jsou krasové jevy, závrty a propasti, ale tato místa jsou známa. Nikdy by do nich nemohli spadnout tři lidé, to je prakticky nemožné. Tuto historku rozšiřoval jistý albánský novinář, aniž by si uvědomil, že se na místo za čas vydají lidé, kteří budou chtít vědět, co se opravdu onoho léta 2001 přihodilo.
Jak jste došel k závěru, že studenti se stali obětí zločinu?
V těch horách se v uvedeném období ztratilo více lidí. To pro mne bylo při úvodní rekognoskaci asi největším překvapením. Situace v albánském pohraničí byla po válce v Kosovu 1998–1999 velmi nestabilní. I studenti si toho byli vědomi, neboť rodičům před odjezdem řekli, že jedou do Rumunska. Právě přes hory Prokletije, kam se opravdu vydali, totiž do Albánie vedly stezky, po který členové KLA (Kosovská osvobozenecká armáda) převáděli zajatce, především srbské, ale i jiných národností. Ty shromažďovali v detenčních centrech, kde jim byly následně odebírány orgány. Dokonale propracovaný systém „obchodu“. Šlo převážně o ledviny zajatců, které za tučné provize končily na různých transplantačních klinikách po světě. Není tajemstvím, že této organizaci veleli budoucí představitelé Republiky Kosovo, nyní obžalovaní válečným tribunálem v Haagu za válečné zločiny.
Jak jste došel k tomu, že mezi oběťmi, zajatci, byli i tři Češi?
Hned v průběhu první výpravy jsme se potkali v jedné vesnici nedaleko Theth s mužem, který nám celou historii vyprávěl, tedy že se studenti ubytovali v domě, kde žila učitelka Mira a její bratranec Micun. Právě tato dvojice podnikala se studenty výpravy do okolí. Jednoho dne, detailně to líčím v Návratu do Valbone, Mira onemocněla, Micun odvedl studenty na místo, odkud se zpět již nevrátili. Následně byla učitelka bratrancem zavražděná. Micun byl skutečně odsouzen, ovšem pouze za vraždu sestřenice. Ten případ je v Theth dostatečně znám, ale nahlas se o něm mluvit stále nesmí. I přesto se mi podařilo hovořit s dalšími svědky. Později jsem sehnal kontakt na vyšetřovatele případu, který mně písemně potvrdil, že mezi oběťmi tzv. „organ traffickingu“ (kšeftování s orgány) skutečně byli i tři Češi – jedna žena a dva muži. Existují k tomu svědecké výpovědi. Vyšetřovatel dále psal, že bylo vytipováno jedenáct míst, kde byly pohřbívány oběti těchto zločinů. Albánská strana ale zásadně nesouhlasila s vysláním expertů na tyto lokace. Je třeba si uvědomit, že tento případ, který byl vyšetřován Carlou Del Ponte, tehdejší hlavní prokurátorkou válečného tribunálu Haagu, má silný politický podtext. V zásadě šlo o to, že zločiny v průběhu války a po ní měli páchat pouze Srbové, nikoliv Albánci. Paní Del Ponte o tomto největším lidsko-právním zločinu v Evropě od doby působení doktora Mengeleho napsala knihu „Lov: Já a váleční zločinci“. Tato publikace se v EU dostala na index. Návrat do Valbone se ale vydat, díky nakladatelce Janě Vávrové, podařilo.
Fotogalerie: - Solidarita s afghánskými ženami
Jste si jist svým zjištěním? Jak případ rezonoval mezi politiky?
To, co jsem napsal, mám doložené. Báchorkám o propastech a o ztracených v divočině nevěřím. Jsem pragmaticky založený člověk. Mnoho českých politiků kauzu přehlíželo, nehodila se jim do výkladní skříně. Kdesi jsem viděl fotku bývalého ministra zahraničních věcí K. Schwarzenberga s Hashimem Thacim. Přečtěte si na wikipedii, co je to za člověka (Thaci). Polibky Husáka s Brežněvem jsou i po dlouhých letech lidem k smíchu. A co Thaci a kníže, to Čechům nevadí? V roce 2001 se obrátili zoufalí rodiče na tehdejšího zmocněnce pro lidská práva, pana Michaela Kocába, aktuálního kandidáta na prezidenta ČR. Ten pomoc mamince bratrů velmi přislíbil s tím, že to nebude problém. Následně se mu však matka již nedovolala, tedy vlastně ještě jednou, po třech týdnech. Telefon vzal jakýsi asistent, který jí oznámil, že pan Kocáb je na koncertě. Dál bylo ticho po pěšině. Zmocněnec pro liská práva se již neozval.
Anketa
Je generace lidí narozených po roce 1980 připravena plně převzít vládu nad Českem?
3%
95%
hlasovalo: 10893 lidí
Čeho tedy chcete dosáhnout?
Chci dosáhnout oficiálního uzavření případu. Konstatování, ano, stalo se to a to. Myslím, že pozůstalí si to po dvaceti letech utrpení a bolesti od tohoto „státu“ zaslouží. Rovněž česká veřejnost by měla znát pravdu, neměla by se nechat vodit za nos ve slepých uličkách tu té, tu jiné kauzy.
Dlouhodobě kritizujete český stát, že tam nechal rodiny i studenty napospas osudu. Co považujete za ta největší selhání?
V minulém roce jsem navštívil srbskou ambasádu. Hovořil jsem s paní ambasadorkou Verou Mavrič o tomto případu. Diskutovali jsme, jakým způsobem získat doklady k události, které leží na jistém úřadu. Problém tkví v tom, že o ně nemohu žádat já jako fyzická osoba, ale Ministerstvo spravedlnosti. Napsal jsem tedy dopis paní ministryni Marii Benešové. Neodpověděla mi jednou, neodpověděla podruhé. Kontaktoval jsem tedy pana poslance Parlamentu ČR Jaroslava Foldynu, jehož si velmi vážím a jemuž důvěřuji. Byl to on, kdo se případu ujal a následně sepsal interpelaci směrem k paní ministryni Benešové. Na interpelaci je zákonná povinnost odpovědět. I stalo se, ovšem žádné překvapení se nekonalo. Dopis o zásluhách různých funkcionářů a potentátů, kteří se v minulosti vyjadřovali k případu, se tak zařadil mezi celou škálu předchozích vyjádření. Slova ano, byť hezky na napsaná, činy nula. Přitom v mé žádosti šlo o jediné – vyžádat si doklady u zahraničního vyšetřovatele. Ty buď uvedený úřad vydá, nebo ne. V dopise jsem mj. napsal, že stát, který se nestará o své občany, jak píše Milan Špalek, byly to vlastně ještě děti, nemá smysl, aby vůbec existoval. Svůj třetí dopis jsem opět adresoval paní ministryni, tentokrát jsem jej však také dal na vědomí prezidentu republiky, panu Miloši Zemanovi. I on by mohl z titulu své funkce do kauzy zasáhnout. Za největší selhání považuji to, že se případ obcházel, z nejrůznějších důvodů bagatelizoval. Politici řešili smyšlené a směšné kauzy, vražda tří občanů ČR je, až na výjimky, nezajímala.
Anketa
Má Babiš pravdu, že je třeba přivézt Ukrajince, kteří by nahradili chybějící pracovní síly u nás?
20%
56%
hlasovalo: 43106 lidí
Věříte, že se kauza nějakým směrem pohne kupředu?
Myslím, že se případ po čase dříve či později oficiálně uzavře. Těch mrtvých bylo příliš, spousta slz a zmaru. Nelze donekonečna strkat hlavu do písku. Co se týká našich politiků? Pan poslanec Jaroslav Foldyna opět zvedl korouhev ČR, cením si toho. Kdo se připojí, se teprve uvidí. Není normální, aby veřejní činitelé jedny kauzy uměle vytvářeli, zatímco ty druhé, reálné, metli pod koberec.
Případ se stal před 20 lety, rodiče, bratra, blízké to jistě psychicky poznamenalo. Chtějí ještě i nyní, abyste případ dotáhl do konce? Není to jen otevírání starých ran?
Ne, rodiče bratrů Pavelkových a bratr Lenky ví, co dělám. Stojí o to, aby se případ oficiálně uzavřel. Myslím, že by si to zasloužili. Jediná „pomoc“ od našeho státu totiž spočívala v tom, že vymáhal po pozůstalých zdravotní a sociální pojištění – po „ztracených“ dětech. Ale třeba, možná, stát tentokrát svůj postoj změní. Na závěr bych chtěl říct, že jsem si vědom utrpení rodičů a bratra Lenky. Když jsem odjížděl na první výpravu do Albánie, měl jsem stejně staré děti, jako měli rodiče Pavelkovi a Tučkovi v roce 2001. Proto beru celou událost velmi osobně.
Na tiskové konferenci jste o románu Návrat do Valbone řekl, že jeho část je fikce z 20 procent. Jak bojujete s tím, abyste oddělil realitu od fikce? Udržujete odstup, abyste byl schopen vidět fakta, která ale nemusí nutně korespondovat s příběhem?
V Návratu do Valbone je příběh tvořen klíčovými událostmi – ztráta, pátrání, nalezení řešení, na to oficiální, právní, stále čekám. Nebojuji s tím ale, neboť román by měl plynout jako řeka, jde o žánrovou věc. Na pultech knihkupectví je nyní i druhý díl – Stíny Valbone. Vypráví o praktikách mafie, o jejich metodách a cílech. Přál bych si, aby si čtenáři o tak neuvěřitelných událostech, jako je „organ trafficking“ v 21. století, udělali vlastní názor.
V tomto týdnu má být odhalena studentům pamětní deska, kde akce proběhne? Podílel jste se na přípravě události?
Podle informací, které jsem obdržel, akce proběhne v kostele u Jákobova žebříku v Praze 9-Kobylisích. Začátek bohoslužby za studenty bude v 9.30 hodin, odhalení pamětní desky v 11.00 hodin. Na přípravě události jsem se nepodílel.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Barbora Richterová
