Před třiceti lety jste se o dění v Československu dozvídal u protinožců, kde jste tehdy žil. Jaká tam mezi docela početnou českou komunitou panovala atmosféra?

Sledovali jsme to v Austrálii všechno velice pozorně, ale zůstávali jsme přitom trochu skeptičtí, protože jsme poměry v domovině až příliš dobře znali. Z českých a slovenských emigrantů měl většinou každý svůj pádný politický důvod, proč zvolil radikální odchod z vlasti. Nepřipadalo v úvahu žádné podávání ponižujících žádostí o milost spojené s vyplňováním dalšího kádrového dotazníku, a navíc se zaplacením tzv. náhrady školného v tisícovkách dolarů režimu, který nás z domova doslova vyhnal ven. Většina z nás odcházela s vědomím, že do Prahy se už nikdy nepodíváme. Někdo to nesl těžce a pověsil si doma obrázek Hradčan, jiní mávli rukou, protože se nechtěli nechat citově vydírat, a o to pilněji se učili australskou angličtinu. To všechno patřilo k nově nabyté svobodě, které jsme si právem vážili. Já sám jsem patřil k těm druhým.