Když se nyní mnohem méně mluví a píše o globálním oteplování a hrozby lidstvu se většinou koncentrují na válečné a teroristické, tak informovala média o nové zprávě Organizace spojených národů, podle níž lidstvo směřuje do záhuby. Do deseti let prý budou čelit nedostatku vody tři miliardy lidí. Jak máme tuto zprávu vnímat?

Média se v poslední době naučila používat silný kalibr. Jsou to samé kolapsy, pohromy, zhouby, neštěstí a tato slova se na nás valí ze všech stran. To bych rád nějakým způsobem omezil a myslím, že takhle katastroficky by se uvažovat nemělo. A jedním z důvodů pro mě je nyní tak často zmiňovaný koncept hybridních válek, kdy se jedná o duši národa, davu, kdy se objevuje někdo, kdo chce s někým manipulovat, politicky nebo ekonomicky. A základní technika, jak s někým manipulovat, je probouzet strach. To je věc, která mi začíná vadit čím dál tím víc. A už si říkám, jestli část těch katastrofických zpráv je způsobena skutečně tím, že situace je doopravdy špatná, anebo tím, že někdo prostě potřebuje znejistit a zneklidnit společnost.

Pokud odhlédneme od snahy médií zveličovat a podávat informace co nejpřitažlivěji, je nedostatek vody pro lidstvo skutečnou a poměrně blízkou hrozbou?

Situace s vodou doopravdy vážná je, ale zároveň je do určité míry řešitelná. Třeba v těch hodně suchých oblastech pomocí odsolování. Třeba v Izraeli se podařilo snížit náklady na kubík vody z jednoho dolaru na čtyřicet centů, takže jde opravdu o výrazné snížení. Ale ta zdánlivě nízká částka je nicméně vysoká v okamžiku, kdy se jedná o zavlažování. Když se jedná o spotřebu, tak je to v pohodě, ale jakmile se jedná o zavlažování, je to velký problém. Základní problém s vodou není ani tak v tom, že bychom ji pili nebo používali víc, ale zhruba čtyřicet procent vody, ne-li i trošku víc, se prostě ztrácí ve špatných trubkách. To je i situace v mnohých českých lokalitách. Často se uvádí, že třicet až padesát procent vody se nedostane ke spotřebiteli. Ale protože se pochopitelně doma musí mýt, dodávku vody potřebuje, tak to zaplatí spotřebitel, protože vodárenské společnosti musí fungovat ziskově. To je ten problém.

Ztráty jsou jedna věc, ale nehraje větší roli neustále dynamičtější rozvoj civilizace?

Když se přesuneme do globálního měřítka, tak druhým velkým problémem je to, že roste počet lidí. A nejedná se o vodu, kterou vypijí, ale o náklady na energie a na výrobky, každá kilowatthodina nás stojí určité množství vody. V každém výrobku, typické je to pro potraviny, které se musí zavlažovat, ale ještě víc pro hovězí maso, kdy se na jeho kilogram spotřebují hektolitry vody. Roste nejen celková spotřeba skutečné vody, která nám teče z kohoutku, ale roste mnohem víc a rychleji spotřeba toho, čemu se říká virtuální voda. To je množství vody, které bylo spotřebováno na výrobek nebo na potraviny. Díky růstu a bohatnutí bude svět asi během dvaceti let – můžeme brát tato čísla s určitou rezervou – potřebovat o třicet a možná až o padesát procent potravin víc. To znamená, že bude také potřebovat o hodně víc vody. A té vody už se teď nedostává. Zhruba polovinu vody spotřebovává jihovýchodní Asie a kromě té zmíněné zprávy OSN se objevilo několik lokálních zpráv, které se týkají Číny a právě té jihovýchodní Asie a tam doopravdy situace vypadá špatně.

Jaké to může mít dopady nejen na tuto nejlidnatější část světa?

První dopad je samozřejmý, to jsou ceny potravin. Vezměme si Indii, kde tradiční studně bývaly deset, dvacet metrů hluboké. Dnes se voda čerpá z hloubek i sto metrů. A totéž v Bangladéši. A na tohle množství přečerpané vody je zapotřebí určité množství energie. Takže jednak začíná energetický tlak a také to stojí nějaké peníze. Začíná stoupat cena energií, vody a potravin. Ve většině chudých států světa problémy začínají v okamžiku, kdy potraviny stojí tak o třicet procent víc než normálně. Když stojí o padesát procent víc, tak je neklid na spadnutí. A když stojí dvojnásobek, jako se stalo v Sýrii během Syrského jara, tak už vzniká revolta a začínají boje. Ono to vypadá, že celý syrský problém i Islámský stát opravdu začínají v tom roce 2010, kdy bylo katastrofické sucho, to je dobrá modelová situace. A jestli si pamatujete, tak v Rusku byly vlny veder, hořela rašelina, Rusové ztratili třicet procent obilí a zakázali jeho vývoz. Ukrajina ztratila dvacet procent obilí, Kanada ztratila čtrnáct procent obilí.

Takže nedostatek vody a sucho lze brát jako jednu z příčin politického neklidu v některých zmíněných částech světa?

To sucho mělo za následek i to, ale o tom se u nás mluvilo méně, protože to málokoho zajímalo, že byla nižší úroda obilí i v Číně. Čínská vláda byla nucena v letech 2010 a 2011 dovézt obilí pro tři sta milionů Číňanů, ne tedy celou dávku, jen něco navíc. Tím došlo k tomu, že během zhruba půl roku se zdražily ceny obilí na dvojnásobek, a to už ty chudé státy neudržely. Projevilo se to zejména v Egyptě, ten se dostal do varu, ale v Sýrii mělo to sucho ten dopad, že se zemědělci a pastevci neuživili v té vyprahlé zemi a přicházeli za svými příbuznými do města. A těch lidí, kteří přišli do města, bylo pravděpodobně jeden a půl milionu, možná i víc. Sýrie má dnes nějakých dvaadvacet milionů obyvatel, kdežto začátkem šedesátých let jen pět milionů. Ti lidé, kteří přišli do města, destabilizovali situaci. Vláda se o to nedokázala postarat, přitom problém to byl opravdu gigantický. Kdyby s tím syrská vláda chtěla skutečně něco dělat, tak nejlepší by bylo domluvit se s Izraelem a stabilizovat celý region prostřednictvím desalinizace. Mimochodem čeká se určitá destabilizace Íránu, protože dosluhují původní do značné míry izraelské a také americké desalinizační jednotky. Takže skrytá součást jednání o jaderném programu Íránu je také otázka, jak s novými desalinizačními technologiemi pro Írán.

Může se sucho ve světě promítnout i do situace v České republice, i kdyby nás konkrétně nepostihlo?

Jsou dva procesy. První je postupný růst počtu lidí, vyčerpávání zdrojů a větší spotřeba vody. Tedy chronický proces, který se zhoršuje rok po roce. S tím jsme schopni si nějak poradit v okamžiku, kdy jsou peníze na technologie. Přirovnal bych to k penězům na Temelín. Ale mnohem zákeřnější podle mého názoru je situace, kdy bude hodně suché období. Kdyby přišlo jedno, nebo dvě suchá léta, při nichž by vyschla třetina Číny, kus Pákistánu, začalo by skupování obilí, které vyžene ceny nahoru, to způsobí destabilizaci chudých zemí a proudy uprchlíků. A jedno z těch suchých pásem, které se objevuje na klimatických modelech, jde přes východní Ukrajinu. Takže jako největší riziko, co vidím pro příští rok nebo dva pro Českou republiku, je to, že Ukrajina bude v bankrotu a nebude vyplácet penze. Myslím si, že otázka vyplácení penzí na Ukrajině je naprosto klíčová pro Českou republiku, protože pak se může dát do pohybu kus Ukrajiny. Zatím jsme měli štěstí, že k nám většinou přicházeli ti slušní, pracovití a skromní Ukrajinci. Ale ve druhé fázi, kdy už nebude z čeho brát a z čeho jíst, tak se opravdu může dát na pochod, říkalo se tomu, lumpenproletariát. To je můj odhad největšího možného rizika pro nejbližší dobu. A pokud k tomu riziku dojde, tak to snadno může být kombinace válečných, politických, ekonomických i klimatických faktorů.