Když se nyní mnohem méně mluví a píše o globálním oteplování a hrozby lidstvu se většinou koncentrují na válečné a teroristické, tak informovala média o nové zprávě Organizace spojených národů, podle níž lidstvo směřuje do záhuby. Do deseti let prý budou čelit nedostatku vody tři miliardy lidí. Jak máme tuto zprávu vnímat?
Média se v poslední době naučila používat silný kalibr. Jsou to samé kolapsy, pohromy, zhouby, neštěstí a tato slova se na nás valí ze všech stran. To bych rád nějakým způsobem omezil a myslím, že takhle katastroficky by se uvažovat nemělo. A jedním z důvodů pro mě je nyní tak často zmiňovaný koncept hybridních válek, kdy se jedná o duši národa, davu, kdy se objevuje někdo, kdo chce s někým manipulovat, politicky nebo ekonomicky. A základní technika, jak s někým manipulovat, je probouzet strach. To je věc, která mi začíná vadit čím dál tím víc. A už si říkám, jestli část těch katastrofických zpráv je způsobena skutečně tím, že situace je doopravdy špatná, anebo tím, že někdo prostě potřebuje znejistit a zneklidnit společnost.
Pokud odhlédneme od snahy médií zveličovat a podávat informace co nejpřitažlivěji, je nedostatek vody pro lidstvo skutečnou a poměrně blízkou hrozbou?
Situace s vodou doopravdy vážná je, ale zároveň je do určité míry řešitelná. Třeba v těch hodně suchých oblastech pomocí odsolování. Třeba v Izraeli se podařilo snížit náklady na kubík vody z jednoho dolaru na čtyřicet centů, takže jde opravdu o výrazné snížení. Ale ta zdánlivě nízká částka je nicméně vysoká v okamžiku, kdy se jedná o zavlažování. Když se jedná o spotřebu, tak je to v pohodě, ale jakmile se jedná o zavlažování, je to velký problém. Základní problém s vodou není ani tak v tom, že bychom ji pili nebo používali víc, ale zhruba čtyřicet procent vody, ne-li i trošku víc, se prostě ztrácí ve špatných trubkách. To je i situace v mnohých českých lokalitách. Často se uvádí, že třicet až padesát procent vody se nedostane ke spotřebiteli. Ale protože se pochopitelně doma musí mýt, dodávku vody potřebuje, tak to zaplatí spotřebitel, protože vodárenské společnosti musí fungovat ziskově. To je ten problém.
Ztráty jsou jedna věc, ale nehraje větší roli neustále dynamičtější rozvoj civilizace?
Když se přesuneme do globálního měřítka, tak druhým velkým problémem je to, že roste počet lidí. A nejedná se o vodu, kterou vypijí, ale o náklady na energie a na výrobky, každá kilowatthodina nás stojí určité množství vody. V každém výrobku, typické je to pro potraviny, které se musí zavlažovat, ale ještě víc pro hovězí maso, kdy se na jeho kilogram spotřebují hektolitry vody. Roste nejen celková spotřeba skutečné vody, která nám teče z kohoutku, ale roste mnohem víc a rychleji spotřeba toho, čemu se říká virtuální voda. To je množství vody, které bylo spotřebováno na výrobek nebo na potraviny. Díky růstu a bohatnutí bude svět asi během dvaceti let – můžeme brát tato čísla s určitou rezervou – potřebovat o třicet a možná až o padesát procent potravin víc. To znamená, že bude také potřebovat o hodně víc vody. A té vody už se teď nedostává. Zhruba polovinu vody spotřebovává jihovýchodní Asie a kromě té zmíněné zprávy OSN se objevilo několik lokálních zpráv, které se týkají Číny a právě té jihovýchodní Asie a tam doopravdy situace vypadá špatně.
Psali jsme:
Jaké to může mít dopady nejen na tuto nejlidnatější část světa?
První dopad je samozřejmý, to jsou ceny potravin. Vezměme si Indii, kde tradiční studně bývaly deset, dvacet metrů hluboké. Dnes se voda čerpá z hloubek i sto metrů. A totéž v Bangladéši. A na tohle množství přečerpané vody je zapotřebí určité množství energie. Takže jednak začíná energetický tlak a také to stojí nějaké peníze. Začíná stoupat cena energií, vody a potravin. Ve většině chudých států světa problémy začínají v okamžiku, kdy potraviny stojí tak o třicet procent víc než normálně. Když stojí o padesát procent víc, tak je neklid na spadnutí. A když stojí dvojnásobek, jako se stalo v Sýrii během Syrského jara, tak už vzniká revolta a začínají boje. Ono to vypadá, že celý syrský problém i Islámský stát opravdu začínají v tom roce 2010, kdy bylo katastrofické sucho, to je dobrá modelová situace. A jestli si pamatujete, tak v Rusku byly vlny veder, hořela rašelina, Rusové ztratili třicet procent obilí a zakázali jeho vývoz. Ukrajina ztratila dvacet procent obilí, Kanada ztratila čtrnáct procent obilí.
Takže nedostatek vody a sucho lze brát jako jednu z příčin politického neklidu v některých zmíněných částech světa?
To sucho mělo za následek i to, ale o tom se u nás mluvilo méně, protože to málokoho zajímalo, že byla nižší úroda obilí i v Číně. Čínská vláda byla nucena v letech 2010 a 2011 dovézt obilí pro tři sta milionů Číňanů, ne tedy celou dávku, jen něco navíc. Tím došlo k tomu, že během zhruba půl roku se zdražily ceny obilí na dvojnásobek, a to už ty chudé státy neudržely. Projevilo se to zejména v Egyptě, ten se dostal do varu, ale v Sýrii mělo to sucho ten dopad, že se zemědělci a pastevci neuživili v té vyprahlé zemi a přicházeli za svými příbuznými do města. A těch lidí, kteří přišli do města, bylo pravděpodobně jeden a půl milionu, možná i víc. Sýrie má dnes nějakých dvaadvacet milionů obyvatel, kdežto začátkem šedesátých let jen pět milionů. Ti lidé, kteří přišli do města, destabilizovali situaci. Vláda se o to nedokázala postarat, přitom problém to byl opravdu gigantický. Kdyby s tím syrská vláda chtěla skutečně něco dělat, tak nejlepší by bylo domluvit se s Izraelem a stabilizovat celý region prostřednictvím desalinizace. Mimochodem čeká se určitá destabilizace Íránu, protože dosluhují původní do značné míry izraelské a také americké desalinizační jednotky. Takže skrytá součást jednání o jaderném programu Íránu je také otázka, jak s novými desalinizačními technologiemi pro Írán.
Může se sucho ve světě promítnout i do situace v České republice, i kdyby nás konkrétně nepostihlo?
Jsou dva procesy. První je postupný růst počtu lidí, vyčerpávání zdrojů a větší spotřeba vody. Tedy chronický proces, který se zhoršuje rok po roce. S tím jsme schopni si nějak poradit v okamžiku, kdy jsou peníze na technologie. Přirovnal bych to k penězům na Temelín. Ale mnohem zákeřnější podle mého názoru je situace, kdy bude hodně suché období. Kdyby přišlo jedno, nebo dvě suchá léta, při nichž by vyschla třetina Číny, kus Pákistánu, začalo by skupování obilí, které vyžene ceny nahoru, to způsobí destabilizaci chudých zemí a proudy uprchlíků. A jedno z těch suchých pásem, které se objevuje na klimatických modelech, jde přes východní Ukrajinu. Takže jako největší riziko, co vidím pro příští rok nebo dva pro Českou republiku, je to, že Ukrajina bude v bankrotu a nebude vyplácet penze. Myslím si, že otázka vyplácení penzí na Ukrajině je naprosto klíčová pro Českou republiku, protože pak se může dát do pohybu kus Ukrajiny. Zatím jsme měli štěstí, že k nám většinou přicházeli ti slušní, pracovití a skromní Ukrajinci. Ale ve druhé fázi, kdy už nebude z čeho brát a z čeho jíst, tak se opravdu může dát na pochod, říkalo se tomu, lumpenproletariát. To je můj odhad největšího možného rizika pro nejbližší dobu. A pokud k tomu riziku dojde, tak to snadno může být kombinace válečných, politických, ekonomických i klimatických faktorů.
V úvodu jste zmínil, že základní technikou, jak s někým manipulovat, je probouzet strach. Už někdy od 70. let minulého století se lidstvu hrozilo vyčerpáním energetických zdrojů, nyní nedostatkem vody. Jedna hrozba nahradila druhou?
Máte pravdu, že jsme tímhle konstantně všichni strašeni a že to bude věčné téma. Ale i když zapomeneme na globální oteplování, tak to, co tady vždy zůstane jako riziko, je kolísavý chod klimatu. Chvíli horko, chvíli zima, chvíli sucho, chvíli povodně. Myslím, že se v budoucnosti budeme muset posunout do takového modu, že budeme zachytávat víc vody. Mimochodem Středozemí má výraznou tendenci k vysychání, tam nevidím nic dobrého, včetně jižní Itálie, Řecka, Španělska, to je doopravdy nebezpečné. Ale v těchto oblastech funguje něco, čemu se říká sběr nebo sklizeň vody. Protože tam prší v zimě relativně dost, tamní srážky jsou srovnatelné s našimi, ale tu vodu musí zachytit. Sběr vody do nádrží ze střech je jedna možnost. Ta je vůbec nejefektivnější. U nás se to dělalo v baroku, klášterní zahrady, třeba na Břevnovském klášteře tenhle systém existoval. Další možností jsou malé vodní nádrže, to znamená vyčistit rybníky, revidovat je, aby zachytily o trošku víc vody. Ani tak nehrozí, že by průměrné srážky byly menší, ale hrozí, že spadnou třeba v několika epizodách, odtečou a země zůstane suchá. Myslím, že budeme okolnostmi nucení sahat čím dál tím častěji k těmhle prostředkům zachycení vody na daném území. Ale zpátky k tomu strašení s vodou. Pokud má dnes Egypt sto milionů obyvatel, pokud Saúdská Arábie směřuje od třiceti k padesáti milionům obyvatel, pokud Sýrie má dvaadvacet milionů obyvatel, pokud roste prudce Čína a Indie, a té vody nepřibývá, tak to tam hrozí humanitární katastrofou.
Kalifornii zasáhlo historické sucho a její guvernér Jerry Brown nařídil poprvé v historii snížení spotřeby vody o 25 procent ve městech i vesnicích, a ty restrikce mají platit do konce roku. Spojené státy si vždy ve světě hlídaly ropná a jiná naleziště a bránily své zájmy, jak říkaly, jaké to může být s vodou? Může se stát voda příčinou válečných konfliktů?
Už bylo provedeno několik analýz válek o vodu a jsou to stovky případů. Ale je tam málo mezinárodních konfliktů, spíš jde vždy o konflikt, že někdo sedí na prameni nebo má přístup ke studni a někdo nemá. Takže spíš bojují mezi sebou frakce, a to má častěji charakter občanské války než mezinárodních konfliktů. A ty občanské války jsou pěkně kruté, musím říct. Já se ani tak moc nebojím, že by došlo k nějaké válce dvou států mezi sebou, ale velmi snadno jako v Súdánu, v Dárfúru může dojít k nedostatku vody. A jakmile je nedostatek vody, pastevci zřídí své ozbrojené milice, aby se dostali k vodě, zemědělci vytvoří další ozbrojené milice, zemědělci budou třeba častěji křesťané, pastevci budou častěji muslimové a najednou máme velmi komplikovaný konflikt na základě toho, že je nedostatek vody a vodních zdrojů.
Jak lze potom takto postiženým státům či oblastem pomáhat?
Země musí být nejprve politicky stabilizovaná, pak se s tou vodou dá dělat ledacos. Čištění vody, desalinizace, jak už jsem o tom mluvil, ale chce to poměrně velké investice. Jsou to investice typu Temelína. Ale pak máte někde nějaké vodovodní potrubí a bojíte se, aby, až se zhorší politická situace, vám ho nějaký terorista nevyhodil do vzduchu. Spíš je to tenhle typ problémů, že jeden neklid nebo jeden problém probouzí další. Možností, jak se bránit nedostatku vody, existuje několik málo a už jsme je skoro všechny vyjmenovali. První věc je mít dobrou infrastrukturu, kde nedochází ke zbytečným ztrátám. Indie nemá vodu a ztrácí možná šedesát procent vody vinou netěsnícího potrubí. Druhá věc je oddělit do budoucnosti technickou a pitnou vodu. To bude také hodně důležité. Pak je sběr vody a teprve potom následuje odsolování. Teprve v další fázi může dojít k tomu, o čemž se už také mluví několik let, že jako se dřív budovaly plynovody a ropovody, tak se mohou budovat transkontinentální vodovody. Jako má Izrael národní vodovod, který vede celou zemí od Genezaretského jezera na severu až na jih, tak podobný vodovod může běžet z Aljašky do Kalifornie.
Když v roce 2008 začala ve světě propukat finanční a hospodářská krize, prohlašoval tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek, že česká ekonomika je ostrůvkem stability, což se ukázalo jako velký omyl. Může si zase nyní někdo myslet, že můžeme být takovým ostrůvkem, kterého se žádná sucha nebo nedostatek vody týkat nebudou?
V tomhle propojení světa ostrovy už asi vůbec neexistují. Jsme na tom s vodou relativně dobře, ale je to silně regionální. Oblasti, které byly tradičně ohroženy suchem, jako je Žatecko nebo jižní Morava, jsou ohroženy víc než ty vlhčí. Ale jako celek nejsme postaveni před situaci, že nám do deseti let hrozí nedostatek vody. I když vždy něco hrozí. Existují primární dopady klimatických změn, naprší víc, nebo míň, je větší, nebo menší teplo. Ale pak existují také sekundární dopady globálních změn, a to jsou třeba uprchlíci. V okamžiku, kdy dojde ke zdražení potravin nebo k nějaké takové kombinaci, tak jsme víc ohroženi těmi sekundárními dopady.
Nepovažujete ve světle celosvětových hrozeb včetně nedostatku vody za malicherné, že v uplynulých dnech žila česká média a díky nim i společnost průjezdem pár stovek vojáků přes naše území?
Z toho mediálního krytí jsem byl otrávený, protože jsem měl pocit, že se nic neděje a přitom se tomu věnuje obrovská pozornost. Řeknu to jinak. Díval jsem se v televizi na americký seriál, kde ten hrdina brání v Afghánistánu tamní ženy, aby nebyly napadeny nějakým místním afghánským nepřítelem. Jenže v úterý vyšla nová zpráva o civilních ztrátách během irácké války. A ukazuje se, že v důsledku války, nikoli tedy že by je zabili jenom Američané, ale jsou v tom drony, vojenské operace i sektářské násilí, zahynulo 1,3 milionu lidí. Takže na jednu stranu vnímám ten seriál, ale najednou jsem se až otřásl, protože jsem měl pocit, že to je něco jako major Zeman, co ukazuje hrdinného Američana, který brání afghánské ženy. Ale že to je ta viditelná záležitost. Zatímco to, o čem se mluví mnohem méně, je ta obrovská vina – já to musím takhle říct, možná je to těmi Velikonocemi – té západní civilizace, která nese temný mrak viny za to, že zahynulo víc než milion lidí. Z toho pochopitelně většina žen, dětí a těch, co se neumí bránit. Takže tohle je pro mě to skutečné na rozdíl od průjezdu americké armády. Přitom Američanům určitě za hodně vděčíme. Nebýt jejich vstupu do druhé světové války, bůhví kde jsme dnes. Nechci být protiamerický, ale doopravdy mě trápí všechny ty ztracené životy od roku 2003 na všech těch nesmyslných bojištích Blízkého východu a Afghánistánu.
Když už byla řeč o médiích, co říkáte sporům o objektivitu zpravodajství České televize? Ptám se i proto, že kandidujete do Rady ČT a od Martina Komárka, předsedy sněmovní volební komise, vím, že se při slyšeních jednotlivých uchazečů bude zajímat o to, jak každý z nich hodnotí zpravodajství České televize.
Vstoupil jsem do nominace, protože mě o to požádala Unie scénáristů a dokumentaristů. Sám od sebe bych do toho nešel. Zpravodajství České televize bych parafrázoval Chestertonovým výrokem, na který často myslím. On říkal o anglických gentlemanech, že se na školách učí nelhat, ale neučí se říkat pravdu. A ta pravda pro toho Chestertona je v šíři těch informací. Podobný problém mají i anglická nebo jiná média, to není úplně jen česká záležitost. Ale současné zpravodajství trpí tím, že se vybere několik témat, která jsou jakoby zajímavá, ale ve skutečnosti ani moc nejsou jako třeba ten průjezd Američanů. Donekonečna se to omílá a důležitá témata jiného typu se ve zpravodajství neobjeví. Česká média podle mého názoru nelžou, ale také nemluví pravdu v tom chestertonovském smyslu slova.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jiří Hroník
