Paní profesorko, abychom opět čtenářům vyjasnili jeden filozofický pojem, který často používáte: Zkusme se prosím podívat na termín „neskrytost“. „Neskrytost se rodí, je proto proniknuta počátkem, jenž u lidí znamená kontinuitu s počátky dějinnými a jejich prolongací do budoucnosti. Jinak člověk zradí to nejdůležitější pro svůj život,“ uvedla jste posledně. Co si pod „neskrytostí“ máme představit? Vnitřní pravdu, upřímnost, jednání bez postranních úmyslů?
Neskrytost se dává jako pravda ze sebe samé, pravdu nevlastníme, pravda má nás! Tak tomu bylo ve starém Řecku, a tak je tomu i dnes. Právo, bohužel, není vždy touto pravdivostí, je často jen formální koherencí skutkové podstaty trestného činu s předem daným zákonem v kodexu. Stává se velmi často, že válka právně a také „správně“ ukazuje na pachatele, protože začne válku jako první a média pak udělají svou zadanou práci za peníze, že „pachatele“ této války absolutně odsoudí, to je často pouhý marketing, obchod na zakázku.
Anketa
Která opoziční tvář zatím dělá nejlepší kampaň?
8%
17%
55%
0%
1%
0%
hlasovalo: 4626 lidí
Abychom neskrytost potkali, potřebujeme postřehnout, že se nám lže, to je ona privace (nedostatek) podstatného, který někdy pociťujeme jako bolest. Teprve pak začínáme hledat skrytou pravdu, dříve ne!
Právě tuto privaci podstatného je třeba od lidí doslova „odtáhnout“. Jak se to dělá? Zde se odehrává krutý boj o pozornost. V korporátu je nevyhnutelné spojit smysl života s konkrétními cíli kariérního postupu daného pracovníka, jedinec nepostřehne, že takový cíl a smysl života jsou dvě různé věci. Zde se rodí přemocňování jako jediná životní pravda, která člověka nemůže nezničit, proto antidepresiva, drogy, alkohol atd. Korporát odtahuje skrývání, na něž by lidé časem přišli sami, a pak by začali hledat podstatu, pravdu a neskrytost. Časem by korporát opustili. To je podstata imperiálního fallere, jenž se jako jeden z nejhlubších fenoménů zrodil kdysi v Římě, a jenž dnes dozrál do své fantastické podoby, jen spousta lidí to ještě nepoznala.
Lethe je řeka zapomnění, stále teče a maže přítomnosti a jejich neskrytost (aletheia); tak se dnes lže, stejně jako kdysi. Pokud se pravda bere jako pouhý správný popis, pak lidé dostávají jen placatost a koherenci s předem platnými systémy, nikoli hlubokou neskrytost, jež je nevyhnutelná a jejímž důsledkům se prostě nemůžeme nikdy vyhnout. Proto polis je založena v neskrytosti, kterou vzděláním jen probouzíme – kultivujeme, nikoli v moci diktátora, jenž hraje před námi divadlo. Bytí a pravda jsou jedno a totéž. To není jen ontická pravda, ale ontologická pravda.
Průzkumy veřejného mínění jsou vždy pochybné, ale reakce na ně jsou někdy zajímavé. Nyní, když opozice sahá po ústavní většině a SPD a STAČILO! mají kombinovaně 21 %, někteří zastánci vlády znovu tvrdí, že je to tím, že jejich voliči jsou na tom materiálně špatně, čili jsou „zklamaní a dezorientovaní“. Zase slyšíme, že kdyby se měli – zejména v okrajových regionech – lépe, nevolili by tak „špatně“. Dá se to takto redukovat?
Jde o zjednodušení, které je důsledkem sofistiky, chytrého lhaní. Je to dost odporné!
Anketa
Prospěla někdy ODS České republice?
11%
86%
hlasovalo: 20835 lidí
Padla slova, ze kterých mnohé zamrazilo. Voliči opozice v důchodovém věku podle některých veřejných mluvčích „kazí mladším generacím život“, jsou sami namočeni v „budování bývalého režimu“ a vlastně by volební právo mělo být vyhrazeno jen lidem v produktivním věku. Ztrácejí tito mluvčí hlavu a říkají toto v afektu?
Toto je velmi zlé a kruté, zamrazilo to a zkazilo to myslícím lidem naději do budoucna. Allan Dulles (v kongresu v roce 1945, ředitel CIA) prohlásil v pravidlech politicko-psychologické subverze to, co již bylo známo z učení Číňana Sun c‘ asi před rokem 500 před Kristem), mimo jiné: „Zasévejte nejednotu a sváry mezi občany nepřátelské země. Podporujte mladé proti starým!“
Staré arabské přísloví říká: „Chcete-li zničit nepřítele, vychovejte jejich děti!“ Pokud budou mladí, kteří znají málo věcných podstat, ale mnoho formálních k volbám, pak to znamená konec civilizace, v tom má pan Jan Schneider přehlubokou pravdu. Není to proto, že by mladí byli hloupější, ale jsou to nezralé fíky, bez propojení bytostné zkušenosti s tím, co již znají. Toto propojení (synagogé, proponere) je to nejdůležitější v našem životě!
„Vše řídí jen zisk a chamtivost,“ uvedla jste v našem posledním rozhovoru. Ale vládní strany se zaklínají „hodnotami“: Údajným bojem za svobodu v rámci podpory Ukrajiny a také „bojem s globálním oteplováním“. Oba procesy rodí nové a ještě větší miliardáře, obojí se platí z veřejných rozpočtů. Spoléhají se, že finanční vyčíslení těchto „hodnot“ poplatník nevidí, nebo už se jen hraje hra na to, že se o tom nemluví?
Obojí se jen hraje! Je to opět jen nevyhnutelný důsledek imperiálního fallere – nenápadných rozkazů prostoupených lstivostí, vydávajících se za pokrok. Ano, dobré myšlenky se lstivě promění ve zdánlivé hodnoty, lidem trochu trvá, než jim to dojde!!! Chamtivost se převléká do hodnot, je to jen divadlo, Řekové to nenáviděli, říkali tomu prodávání potravin pro duši, tj. ony „hodnoty“ jsou projevem sofistiky; a ta je jen chytré lhaní.
„Na televizi se už vlastně ani nedá dívat, padají tam tak slabomyslné otázky, že to vlastně divák nesnese,“ pravila jste posledně. Jaké otázky bychom my, novináři, měli v době volební kampaně klást kandidujícím politikům a neklademe je?
Jen ty, které pomáhají k neskrytosti, aby se zrodila ve voličích! Jen na otázkách a jejich hloubce se ukazuje opravdové alethetické myšlení. Chytrost novinářů je v odkrývání toho, co mocní skrývají pod „hodnotami“, chytrost novinářů je opravdu jen v probouzení mladé generace k takovému tázání – proč? Protože tázání je zbožností myšlení!!! Ti mladí musejí neskrytost sami v sobě najít, potkat jako bytostnou součást sebe samých, jinak z nich budou jen loutky. Nemůže se jim servírovat pravda, jak to dělá celá digitalita! Nesmíme z nich udělat placatě myslící jedince!!!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
reklama
Váš názor? (Hlasovali 3 čtenáři)
Vidíte situaci stejně jako profesorka Hogenová?
autor: Jaroslav Polanský
