Zdá se, že covidová nákaza pomalu slábne a s očkováním bychom se mohli epidemie zbavit. Co nám po ní ale zůstane za jizvy a rozdělení v české společnosti?

Obecně platí, že když provizorium trvá příliš dlouho, lidé se na přechodnost adaptují. Touha vrátit se k tomu, co bylo, časem slábne. V jedné chvíli už provizorium nechceme ukončit návratem k minulému, ale vzhlížíme k jinému budoucímu. Teď ale bude naše minulost na dlouho nahrazena současným provizoriem, neboť jeho konec na obzoru není. Nepatříme totiž k zemím, které se rozhodly covid vymítit, nýbrž k zemím, kde padlo politické rozhodnutí s covidem žít.

Žít s covidem je eufemismus, ve skutečnosti to znamená na tuto nemoc umírat. Proto u nás po epidemii nezůstanou jizvy, ale mezery po lidech, kteří byli vládou a Parlamentem obětováni ve jménu osobní svobody, demokracie, lidských práv. Ptáte-li se na rozdělení společnosti, volba života s mutujícím covidem nás rozděluje na mrtvé, postižené a dosud přeživší.