Zdá se, že covidová nákaza pomalu slábne a s očkováním bychom se mohli epidemie zbavit. Co nám po ní ale zůstane za jizvy a rozdělení v české společnosti?
Obecně platí, že když provizorium trvá příliš dlouho, lidé se na přechodnost adaptují. Touha vrátit se k tomu, co bylo, časem slábne. V jedné chvíli už provizorium nechceme ukončit návratem k minulému, ale vzhlížíme k jinému budoucímu. Teď ale bude naše minulost na dlouho nahrazena současným provizoriem, neboť jeho konec na obzoru není. Nepatříme totiž k zemím, které se rozhodly covid vymítit, nýbrž k zemím, kde padlo politické rozhodnutí s covidem žít.
Žít s covidem je eufemismus, ve skutečnosti to znamená na tuto nemoc umírat. Proto u nás po epidemii nezůstanou jizvy, ale mezery po lidech, kteří byli vládou a Parlamentem obětováni ve jménu osobní svobody, demokracie, lidských práv. Ptáte-li se na rozdělení společnosti, volba života s mutujícím covidem nás rozděluje na mrtvé, postižené a dosud přeživší.
Do toho nás v říjnu čekají volby. Vít Rakušan hovoří o tom, že podzimní volby budou soubojem generace „starého“ Česka s tím „novým“. A je pravdou, že voličská struktura dvou hlavních favoritů – ANO a Pirátů – je výrazně generačně definovaná. Budou podle vás letošní volby o „střetu generací“?
Když se řekne, že dojde na souboj „starého“ a „nového“ Česka, zní to vzletně, pateticky. Ve skutečnosti ale není zřejmé, co chtějí ti noví vybojovat. Starým Českem lze označit většinu voličů, kteří se při posledních parlamentních volbách otočili zády k ideově vyprázdněným tradičním stranám a dali své hlasy Babišovi, Okamurovi a Pirátům. Novým Českem se nyní rozumí Česko bez Babiše, přičemž vlastně nevíme, co generační antibabišismus nabízí kromě vášnivé negace.
Téma generačního střetu Vít Rakušan ještě vygradoval, když hovořil o „reputačním reparátu“, který má spočívat v tom, že nastupující generace (zastoupená Piráty a STAN) zde vybuduje „svobodnou, liberální zemi“. Jak se díváte na tuto snahu mladé generace interpretovat generační výměnu (která je sama o sobě pochopitelná a přirozená) jako „reputační reparát“?
Předně upozorňuji, že hovořit o generaci, znamená dopustit se generalizace, která právem naštve toho, kdo si připadá jiný, lepší, než jsou jeho generační souputníci. Těmto se předem omlouvám. Nastupující generace, deroucí se k moci, už není mladá, a hlavně to není generace, která přichází s novým, vlastním programem. Politicky jsou to lidé, kteří by rádi zopakovali polistopadový příběh predátorů, které jako děti viděli „svobodně“ bohatnout z ničeho.
Chtějí vybudovat to, co už zde je, tedy globálně metastázující liberální demokracii. Do stejné řeky, jak známo, nelze vstoupit podruhé. Není už co privatizovat, lze jenom tunelovat skromné daňové příjmy demontovaného státu, respektive unijní dotace, které jsou jakýmsi bolestným za odtékající zisky nadnárodních korporací. Jednou z mála možností, jak se dnešní Piráti mohou dostat k penězům, je inventura mandatorních výdajů státního rozpočtu. Oškubat chudé, staré, přidusit státní zaměstnance, střední třídu. Obrat bohaté totiž nedává smysl, když chci patřit do jejich klubu. Obávám se, že to, co se nabízí jako „reputační reparát“, je myslitelné pouze jako prodloužení slepé cesty.
Změna může přijít až s generací, která se vůči liberálně mafiánskému globálnímu kapitalismu ostře vymezí. Aniž bych se těch „mladých“ čtyřicátníků či pětatřicátníků chtěl osobně dotknout, z historického pohledu je to generace zbytečná: Občané v potížích z nich nemohou mít užitek. Dovolíte-li mi bonmot, Piráti nikdy neriskovali šibenici kvůli charitě. Dostanou-li se k moci, udělají se pro sebe.
Ptám se i proto, že téma generačního střetu je teď dost aktuální nejen u nás, ale i celosvětově. O slovo se stále hlasitěji hlásí mladá generace „mileniálů“, kteří již vyrůstali ve světě internetu a jejich pohled na svět se dost liší od pohledu jejich rodičů. Projevilo se to již před pandemií ve „školských stávkách za klima“, v loňském roce přibyla témata rasismu a přehodnocování vztahu západní civilizace ke své historii (ničení soch „kolonizátorů“ v Anglii i USA). V historii už jsme zažili (i u nás) příklady, kdy mladá generace šla odhodlaně budovat nový svět a rozbíjet ten starý. Dá se to podle vás srovnávat s dnešní situací?
Začnu u toho internetu. Vůbec není jasné, zda závislost na internetu představuje komparativní výhodu, anebo handicap. Zda se o síť lze opřít, anebo se v ní pouze zamotat. Řekl bych, že kdo měl v životě i zkušenost „předinternetovou“, tomu sítě slouží. Kdo zná pouze svět podle sítí, je internetem limitován, ovládán, nezřídka je jeho obětí, mouchou, která je snadnou potravou nějakého pavouka, co tu síť zištně splétá a provozuje. Je příznačné, že se aktivisté na sítích svolávají spíše k revizi či destrukci stávajícího světa než k jeho záchraně. Možná je to důsledek vytržení ze světa přirozeného, co je činí generací neschopnou vidět historii v souvislostech a v kontinuitě. Za to, co minulé generace chránily, udržovaly, rozvíjely, se mileniálové stydí. Zajímavě o tom píše Petr Hampl v Cestě z nevolnictví. Jde o tradiční rodinu, příslušnost k národu, ke svému náboženství, anebo o lokální patriotismus. Co před covidem rezonovalo mezi mileniály, respektive progresivisty, třeba klimatický alarmismus, často bizarní identifikace s extremisty všeho druhu, obdiv pro různé deviace provázený kulturním a civilizačním nihilismem, to vše jsou témata, která poněkud ztratila dech, když teď společnost místo vymyšlených problémů čelí problémům reálným. Každá akce navíc vyvolává reakci, takže z celé té mileniální vlny ještě může vzejít všeobecná, silná alergie na mileniály.
Já bych si dovolil nabídnout dvě historické analogie, a zajímalo by mě, která je podle vás současnému nadšení mileniální mládeže bližší. Blíží se to spíše budovatelskému nadšení 50. let v Československu, které odhodlaně likvidovalo starý svět a snažilo se vybudovat nový, anebo připomíná spíše 60. léta na Západě, kdy mladá generace také vedla ostrou revoltu proti generaci rodičů, ale nemělo to tak „revoluční“ důsledky?
To, co předvádějí dnešní mileniálové, se neinspiruje ani poválečnou generaci toužící po spravedlivějším, beztřídním světě, ani květinovou generací šedesátých let, která hlásala „make love, not war“. V obou případech šlo o idealisty, kteří posléze dospěli, vyrostli z revolučních iluzí o lepším světě, zbudovaném na troskách toho minulého, a až na výjimky splynuli s hlavním proudem. Dnes máme většinou co do činění se zapšklými aktivisty vedenými nenávistí vůči světu, který je nepotřebuje. Je to generace, která se hlásí o slovo, aniž by měla co říct. Pitomé je, že jsou už příliš staří, aby z toho vyrostli.
Vy jste k tomu měl i velmi zajímavý komentář v Českém rozhlase, kde jste v souvislosti s kontroverzním televizním seriálem mluvil o tom, že každá generace si musí dějiny „převyprávět“ po svém. Nehrozí potom ale, že ztratíme všechnu kontinuitu a tradice naší civilizace, které naopak stojí na tom, že se předávají z generace na generaci?
Neodolal jsem pokušení přičinit komentář k fenoménu seriálu Bridgertonovi, ve kterém afroamerická producentka obsadila černochy do rolí londýnské smetánky z přelomu 18. a 19. století s tím, že se nejedná o dokument, ale o podívanou pro moderního diváka. Teze, že jedná-li se o sentimentální kýč, není třeba se omezovat pravdou, je teze zrádná a nerozumná. Vlastně je to absurdní pokus bojovníků proti rasismu naštvat „rasisty“ zpochybněním existence rasismu. Přepisování historie je oblíbený způsob, jak se s minulostí vyrovnat jejím gumováním. Jde o karikaturu původně dobře myšlené politické korektnosti, kdy se za korektnost vydává historická lež.
Pandemie celkem nepochybně změní svět. O těchto proměnách jsme spolu hovořili už na začátku pandemie v loňském roce. Stalo se za ten rok ve společnosti (ať už na české, nebo celosvětové úrovni) něco, co vás překvapilo, co jste vloni na jaře nečekal?
Přečetl jsem si, o čem jsme spolu před rokem hovořili a překvapuje mne, jak jsem byl v závěru optimistický. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že za rok bude celková bilance pandemie v Číně 64 případů na milion obyvatel, zatímco v České republice 145 119 případů na milion obyvatel, nejvíce na světě, měl bych ho za hloupě žertujícího recesistu. Nyní je to díky kooperaci populistické vlády s cynickou opozicí holá realita, které veřejnost uvykla, a pokud reptá, pak paradoxně hlavně na vládní opatření, bránící tomu, aby mrtvých bylo ještě podstatně víc než oněch obludných 27 tisíc. Napadlo mne ovšem, že co považuji za reakci veřejnosti, může být pouze zkreslenou mediální interpretací situace. Média v honbě za sledovaností i v pandemii dramatizují bagatelní a bagatelizují důležité, takže jsou křivým zrcadlem skutečnosti. Nechce se mi zkrátka uvěřit tomu, že jsme v reakci na covid tak neuvěřitelně pitomí, jak to vypadá.
Jak myslíte, že roční uzávěra promění světovou ekonomiku? Bude v ní větší tlak na sociální a ekologické otázky? Připomeňme, že už i na letošním fóru v Davosu se hovořilo o „nutných“ proměnách kapitalismu. Měl by být zodpovědnější, ekologičtější, prostě měl by projít jakýmsi restartem. Je to podle vás cesta pro budoucnost?
Nejsem ekonom, ale všímám si, že ani ekonomové si nevědí rady se situací, kdy se utrácejí nekryté peníze, které tím pádem nechybí a už se ani nepředstírá, že se jednou budou vracet. Nebohatneme, když se ekonomice daří a nestrádáme, když ekonomika kolabuje. Když ekonomika roste, rostou i dluhy. Když se ekonomika zastavuje, rostou úspory… Z toho, jak funguje globální finanční kasino, jednoduše nelze predikovat, jaký nás čeká kapitalismus. Řekl bych ale, že nás čeká chaos, a ten paradoxně může být ekologičtější, než když globální byznys funguje jako dobře promazaný stroj na peníze a válcuje všechno, co mu stojí v cestě. Ale jak říkám, nejsem ekonom.
Když před několika dny zahynul miliardář Petr Kellner, připomínala se jeho slova z nedávné doby: „V Evropě mizí úcta k tradicím, pracovitosti, podnikavosti i ke svobodě jako takové“. O těchto slovech se po jeho smrti také rozpoutala vášnivá debata. Jedni to považují za odkaz hodný tesání do kamene, jiní to zpochybňují jako sentimentální vzdechy odcházejícího světa. Máte vy pocit (i jako člověk, který pamatuje nadšení devadesátých let), že úcta k vyjmenovaným hodnotám ubývá?
První, co bych na vaši otázku rád řekl, je, že tyto proklamace z výroční zprávy Kellnerova PPF chápu jako chabý pokus vylepšit si nevalnou pověst finančního predátora, který se svým podnikáním zpronevěřil všemu, čeho se v citovaném textu dovolává. Pokud úcta ke zmíněným hodnotám mizí, je to proto, že na nich nestojí prosperita jednotlivce ani společnosti. Z veřejného prostoru se vytratila férová soutěž, řemeslo dávno nemá zlaté dno, s poctivostí se nezajde nejdál, svobodou se myslí svévole. To vše je ovšem důsledkem oligarchizace společnosti, nikoli příčinou. Kellnerova slova by šlo tesat do kamene, kdyby se byl za to, co konstatoval, jedním dechem omluvil.
Když to ještě více zobecníme: Můžeme říci, že pandemie, odchod Petra Kellnera coby symbolu generace 90. let, generačně vymezené parlamentní volby, ale třeba i přirozená generační výměna definitivně uzavírají jednu éru české společnosti, politiky a ekonomiky? A pokud ano, pokuste se, prosím, shrnout jaká éra to byla...
Těžká otázka! Přiznávám, že nemám pocit, že se nyní uzavírá éra, jak tomu bylo, když jsme před třiceti lety rezignovali na socialismus. Nevidím něco, na co bychom se těšili, jako tehdy na svobodu. Neeviduji něco nového, k čemu bychom upínali své naděje. To dobré v nás nemá oporu v režimu, řekl bych spíše, že jsme-li slušní, solidární, poctiví, svobodomyslní, je to jako vždy režimu navzdory. A protože osudem člověka je jeho povaha, jsem přesvědčen, že kdo si v uplynulých letech podržel otevřenou mysl, dokázal se těšit z toho hezkého, co život nabízí, ten určitě nevidí ve zpětném zrcátku spálenou zemi. Byť by takovou objektivně byla.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
